05. března, 2018 Olga Słowik
Tereza Dočkalová jako Isabela. Foto: Martin Špelda
Shakespearovskou hru, která – zjednodušeně řečeno – vypráví o zneužívání moci k dosažení různých cílů, režíroval v Divadle pod Palmovkou uznávaný polský režisér Jan Klata. A já jsem měla to štěstí být jeho asistentkou, nebo spíše tlumočnicí, protože tento cílevědomý, odhodlaný a energický muž asistenci moc nepotřeboval. Na přání Demokratického středu jsem se rozhodla napsat o svých zážitcích a dojmech nejen ze samotné hry, ale i z práce režiséra.
„Nelitujete, že jste se pro to rozhodla? Že jste s námi zůstala?“ zeptalo se mě pár lidí během rautu po premiéře. Rozhodně ne. A to i přesto, že jsem se mnohokrát ocitla na kraji vyčerpání, byla jsem vystresovaná na hranici únosnosti a každou noc se mi zdálo o zkouškách. Některé monology jsem znala téměř nazpaměť. Navzdory tomu bych do toho šla bez váhání znovu. Byly to jedny z nejinspirativnějších měsíců v mém životě, hlavně díky způsobu, jakým Jan Klata přistupuje ke zkoušení. Zaujaly mě především čtené zkoušky, jež připomínaly často něco mezi YouTube party a přednáškou či seminářem na filozofické fakultě. Režisér doporučoval umělkyním a umělcům spoustu filmů, písniček a knih. Právě tato doporučení a doprovázející je emotivní komentář považuji asi za nejpodnětnější, byť spektrum inspirací bylo občas neúnosně široké: od videí slavné drag queen v podání RuPaula přes film 120 dnů Sodomy či seriál Příběh služebnice až po životopis svaté Terezie od Ježíše a filmy Terrence Mallicka nebo Andrzeje Żuławského.
Velmi razantní úprava textu – právě tak se mluvilo o tom, co Klata činil se Shakespearovou hrou. Na začátku zkoušení zaznívaly v těchto slovech obavy a skepse, nakonec se ale režisérův přístup ukázal jako oprávněný. První verze textu, s níž přijel Klata do Prahy, byla již řádně proškrtaná: vyhodil z něj většinu vedlejších dějových linek, zůstaly tak pouze ty týkající se hlavního tématu. Vyškrtal mnoho postav. Některé zase nechal říkat to, co v originále pronáší někdo jiný. Během dvou měsíců zkoušení následovaly další škrty, ale pár nových promluv se naopak přidalo. Vznikaly na zkouškách během improvizace – režisér vysvětloval, že právě tímto způsobem Shakespeare tvořil. Jak známo, některé pasáže jsou u něj psané veršem, jiné zase prózou, přičemž ty druhé vznikaly právě během improvizací. Neměli bychom se tedy pohoršovat, když během shakespearovské hry uslyšíme současný, někdy dokonce vulgární jazyk. Lépe bude konečně odmytizovat kanonického dramatika, uvědomit si, jak žil a pracoval, a popřemýšlet, co z toho můžeme vytěžit ve 21. století.
Právě tak přemýšlí Klata. Několikrát zopakoval, že nemá smysl dělat Shakespeara jen proto, že je to Shakespeare – přístup, který v konzervativním divadelním prostředí známe až příliš dobře. Na otázku, proč v dnešní době chce inscenovat Něco za něco, odpověděl, že nezná lepší text, jenž by vyprávěl o zneužívání moci – problému, který je přece stále děsivě aktuální. Nejedná se však pouze o vládní moc, nýbrž i moc v showbyznysu, na pracovišti, v každodenním životě. Moc, která je často rozdělená podle pohlaví.
V shakespearovské původní verzi ženy nejsou příliš přítomné, nebo alespoň ne jako samostatně jednající aktérky. Častěji mlčí, než mluví, a když muži rozhodují o jejich životech, jen zřídkakdy něco namítnou. Příkladem je zakončení hry, v němž Kníže (Jan Vlasák) nabízí jeptišce Isabele (Tereza Dočkalová) manželství, a ta nic neříká. Na první pohled se zdá, že zde máme co do činění s happy endem: všichni se šťastně vezmou, problémy jsou vyřešené. Jenomže když začneme přemýšlet o tom, co v určitých situacích ženy cítí, často se ukáže, že vše je úplně jinak.
Ano, Shakespeare se samozřejmě nedožil doby, v níž je dokonce i žena považovaná za člověka. Když ale dnes inscenujeme některou jeho hru, musíme vzít v potaz i okolnosti, které se od jejího vzniku změnily. Právě zde je příčina Klatova brutálního pojetí oné poslední scény s Knížetem a Isabelou, inspirovaného mimo jiné nechvalně proslulým příběhem filmového producenta Harveye Weinsteina a jím vyvolané kampaně MeToo. Odtud pramení i četné narážky na problém sexuálního zneužívání nebo využití gorilích masek ve scéně, v níž si Isabela nemá komu stěžovat – Guerrilla Girls ji přece vždycky vyslechnou…
Shakespearova hra se na Palmovce se současností proplétá ve více rovinách. Kromě dialogů nebo ideových odkazů na aktuální společenské a politické problémy si toho všimneme i na Klatově výběru a úpravě hudby nebo u světelného designu a návrhu scény, které jsou zásluhou Justyny Łagowské. Moderní materiály a nerealistické scénické pojetí překvapivě harmonizují s nástroji určenými k mučení, případně popravě. A je to harmonie, jež vytváří atmosféru strachu a útlaku a nenechá diváka vydechnout ani ve zdánlivě vtipných pasážích. Ten si totiž stále uvědomuje, že smích může brzo skončit – v každém okamžiku může být někdo (ne)právem potrestán.
Tomuto střídání pocitů klidu a napětí nahrává i využití hudby. Recenzenti se většinou omezují na konstatování, že si Klata pohrává s populární hudbou. Ano, máme zde Madonnu, Björk, Massive Attack, nebo už asi méně známé UNKLE či – v nejsilnější a nejděsivější scéně – Scotta Walkera. Ale ty písničky přece nebyly vybrány náhodně: ve zvukové rovině dotvářejí atmosféru, ale podstatná jsou i slova. Angelo (Jan Teplý) totiž začíná svůj monolog poté, co ho Madonna vybízí: „Vyprávěj mi o svých snech, vyprávěj mi svůj příběh, vyprávěj mi o svých obavách.“ Když Lucio (Ondřej Veselý) běží k Isabele, Björk nás upozorňuje na to, jak zvláštní je lidské chování. V kruté scéně sexuálního násilí slyšíme o mužském potěšení, uspokojení, ale také o lidské důstojnosti…
Žádný prvek není ve hře náhodný, ačkoli na začátku mohou být diváci některými řešeními zmateni. Zpočátku překvapuje možná i fragmentárnost děje či mnohost a různorodost intertextuálních narážek (na kolik budou čitelné pro diváky, kteří se nezúčastnili našich YouTube parties?), avšak celek, který z nich vyvstává, je víceméně soudržný. Nebo přesněji: soudržnost získává až v hlavě diváka, který vykoná určitou intelektuální námahu. Nedávejme však rovnítko mezi soudržností a omezenou ideologičností. Hra totiž klade mnoho otázek, ale jednoduchých odpovědí příliš nedává. Není to nakonec známka dobrého umění?
_________
William Shakespeare: Něco za něco
Režie a úprava textu: Jan Klata
Překlad: Martin Hilský
Výprava: Justyna Łagowska
Choreografie: Maćko Prusak
Hrají: Tereza Dočkalová, Jan Teplý, Jan Vlasák, Vendula Fialová, Jan Hušek, Ondřej Veselý, Martin Němec, Martin Hruška, Radek Valenta, Kamila Trnková, Tomáš Dianiška, Václav Vostarek
Divadlo pod Palmovkou, Praha, premiéra 27. 1.
A co si o způsobu práce Jana Klaty myslí herečky a herci z Divadla pod Palmovkou?
Bylo to skvělé. Živoucí. Od začátku si mě to získalo. Mám ráda, když někdo po hercích vyžaduje, aby se dotýkali svých limitů. Herectví je strašně těžká práce a jsem ráda, že to o ní zase jednou mohu říct. Za to jsem Janu Klatovi vděčná.
(Tereza Dočkalová, představitelka Isabely)
Jan Klata je bezesporu osobnost, se kterou je velmi inspirující se potkat. Jeho energie je mi blízká. Zkouší do poslední minuty. Byl velmi precizní, když se při zkoušení určité situace zastavil klidně na dvě hodiny. Byl od začátku připravený, měl jasnou představu, co chce sdělit. Od prvního momentu ve mně budil důvěru, kterou si udržel až do konce. Jsem na toto představení pyšná.
(Vendula Fialová, představitelka Marianny)
Zkoušení s Janem Klatou bylo velmi inspirativní, protože ví, co chce, a dává hercům spoustu podnětů a materiálu, aby mohli o svých postavách více přemýšlet. Vytváří nekompromisní svět, myšleno inscenačně, ale vyžaduje a očekává silnou spoluúčast a zaujatost, což je dobré. Při zkouškách vychází z osobnosti herců, což je příjemné, ale na druhou stranu dokáže být velmi netrpělivý. Vlastně vás neustále drží ve střehu, požaduje velkou soustředěnost, otevřenost a nemá rád manýry. Chce herce, který „jedná“, je samostatný, a který je na jevišti plně přítomen. Dá herci najevo, když cítí, že si trochu ulevuje. Dokáže být i jízlivý. To ne každý snáší dobře, ale jde o takové tvůrčí přetlaky…
Inspirovala mě i jeho vzdělanost a vidění v souvislostech. Zkoušet s ním je každopádně silný zážitek, který si ponesu do další práce. Zajímavé pro mě také bylo, jakou důležitost přikládá práci s tělem – s tím jsem se zase tak často nesetkal.
(Jan Teplý, představitel Angela)
Ohromně mi konvenovalo, jak při úpravě textu, která v rozporu s běžnou praxí probíhala za účasti všech herců v poměrně dlouhé a podněty nabité fázi čtených zkoušek, nemá strach škrtat tak, aby dal maximálně vyniknout tématům, která chce sledovat a která by mohla rezonovat s dnešním divákem v kontextu současného dění a nálad ve společnosti. Co je ale skvělé pro herce: tato témata artikuluje důsledně přes postavy, to jest prostřednictvím konkrétního jednání cítících a myslících osob, které je radost hrát. Toho všeho dociloval s entuziasmem a intenzitou, jež se umějí projevovat pro jednoho neodolatelně, pro jiného otravně až odpudivě, které ale málokoho nechají chladným. Každopádně to byl zážitek.
(Jan Hušek, představitel Claudia)
Režisér Klata byl pro mě mimořádným zážitkem a zkušeností, na kterou se nezapomíná. Jeho vidění divadla je audiovizuální, je to vzdělaný, bystrý, odvážný a nekompromisní režisér, který válcuje všechny svou představou a nenechá se moc ovlivňovat jiným vnímáním věcí. Český herec má rád asi větší diskusi a chce všechno víc spoluutvářet… Jsem ale rád, že jsem byl při té polsko-české divadelní transfúzi a také že se udála zrovna v našem divadle!
(Radek Valenta, představitel Pompeia)
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025