09. března, 2018 Martin Veselka
Pohled na frýdlantský hrad od jihozápadu, z úbočí Křížového vrchu. Foto: Martin Veselka
Podobně jako jiné výběžky (Šluknovsko, Ašsko a Jesenicko) bylo i Frýdlantsko radikální baštou našich Němců sídlících zde od kolonizačních dob 13. a 14. století až do let těsně poválečných, kdy byli odsunuti. Souvislejší české osídlení do té doby začínalo zpravidla až hluboko v podhůří. Dnešní pocit nejistoty domova plyne u Frýdlantských z více či méně vědomé obavy z návratu Němců, z rozporné identity vlastního, cizího a odcizeného, z neutuchajícího vnímání provizornosti svého příbytku a sídla. A tento pocit trvá a bude trvat, dokud tu a tam zazní, že něco je „po Němcích“, případně „po nich“.
Tíhnutí k severu, k Lužici a Slezsku, po valnou část frýdlantských dějin už plně germanizovaných, je dobře patrné na místní architektuře, lidové kultuře, v krajinném rázu i v zoufale zpřetrhaných tradičních hospodářských a dopravních vazbách. Připomeňme, že z Frýdlantu vedly tři tratě do ciziny a pouze jediná na jih, do vnitřních Čech. Důležitým faktorem byla neustálenost hranic. V roli sousedů Frýdlantska se vystřídaly Horní Lužice, Slezsko, Sasko, Prusko, Německo a Polsko, přičemž naposledy se hranice měnily ještě v šedesátých letech, kdy Poláci získali cíp území severně od Vsi, Češi zase kostel ve Višňové. K územní specifičnosti regionu nepochybně přispěla i nebývalá rozdrobenost majetkových držeb a vztahů: většina zdejších vsí totiž byla v rukou leníků, kupříkladu z řad zhořeleckého měšťanstva, kteří sice byli vazaly frýdlantské šlechty, ale měli ve své vsi vlastní tvrz nebo alespoň bytelný dvůr. Náhrobky těchto drobných rytířů dodnes nalézáme zasazené ve zdech starobylých kostelíků.
Frýdlantsko bylo vždy spíše zemědělský kraj, prošlo si však několika těžebními epizodami. Té první vděčí za svůj vznik druhé největší regionální středisko – Nové Město pod Smrkem. V okolních lesích se dodnes dochovaly desítky starých štol na cínovou rudu (kasiterit). Druhá epizoda – povrchové dobývání uhlí – se od poloviny 19. století odehrává především těsně za hranicemi, jakkoli probíhala i v okolí naší Višňové. Drancující vliv polských velkolomů a výsypek každopádně citelně poznamenává krajinu a život na Frýdlantsku dodnes. Drobný průmysl, tradičně především textilní, potravinářský, dřevozpracující, ale také cihlářský, se rozvíjel při vodních tocích a železničních tratích až od poloviny 19. století. Většinu průmyslových závodů postihl po roce 1989 krach, jen zřídka se podařilo výrobu udržet nebo obnovit v rámci původního odvětví. Ani konverze továrních komplexů či využití brownfieldů bohužel nejsou časté. V kraji odedávna kvetlo pašeráctví. Zaniklo až po druhé světové válce, k jisté drobné renesanci došlo v devadesátých letech.
Vnější i vnitřní perifernost území má kromě negativních hospodářských a sociálních dopadů řadu mnohdy na první pohled skrytých výhod. Jednou z nich je přírodní a kulturní dědictví, tvář krajiny a její příběhy, doposud plně nedoceněné, často dokonce neobjevené. Příroda Frýdlantska, nepočítáme-li vlastní Jizerské hory, byla dlouho opomíjena. Chráněná území zde byla zřízena až v devadesátých letech, třebaže se jedná o přinejmenším regionálně unikátní fenomény: Kupříkladu rezervace Meandry Smědé chrání přirozený neregulovaný říční tok v oblasti přecházející z podhůří do nížin, přičemž srovnatelnou lokalitu podobného rozsahu u nás patrně nemáme. Na Frýdlantsku byla – často teprve nedávno – objevena řada rostlinných a živočišných druhů, jinde v Česku nedoložených. V současnosti již nezvyklým jevem jsou pro nás i pravidelné povodně, jimiž nespoutaná říčka Smědá jednou až dvakrát do roka „navštěvuje“ obyvatele vsí na Višňovsku a zpravidla je přitom nijak nezaskočí. Přirozený rytmus soužití vody a krajiny tu zůstal v zásadě zachován.
Pokud jde o duchovní a kulturní stránku, může se Frýdlantsko coby nerozsáhlý region pochlubit rodáky a osobnostmi spíše regionálního významu. Stalo se však inspirací i několika velikánům. Nejstarší vrstvou je lidová kultura a slovesnost, jež ve své aktivní podobě bohužel definitivně vymřely v důsledku poválečného odsunu původního obyvatelstva. Díky několika českým zpracovatelům se podařilo uchovat alespoň odkaz lidových pověstí, jež skýtají dobrý úvod do „temné duše“ tohoto kraje. Silnými regionálními prvky a konstantami jejich obsahu jsou především poklady (v chudém kraji častý motiv) a různé démonické bytosti či úkazy: můry za nocí dusící spící sousedy, čarodějnice, přízraky, které lze často spasit pouze utopením v pytli v údajně bezedném rašelinném jezírku Na Čihadlech, pekelní psi, bludičky svádějící pozdní poutníky z cesty a ohniví muži cestu naopak ukazující a v neposlední řadě ďábel v mnoha převtěleních.
Četné pověsti se pojí s frýdlantským hradem, jiné zase s Pohanskými kameny, které si lidé spojovali s působením pekelných sil, popřípadě s dalšími výraznými místy, jako je třeba záhadná zřícenina kostela u Jindřichovic pod Smrkem. Jiné se vážou k historickým osobnostem a epochám. Jedná se především o mýty spjaté s Albrechtem z Valdštejna. Ačkoli frýdlantský vévoda strávil ve své „šťastné zemi“ pouze několik dní, je dodnes silně přítomný jak v podobě pravidelných a velkolepých Valdštejnských slavností, tak i díky své soše na frýdlantském náměstí. Postupně se však vrací rovněž proslulost rodů Redernů a Clam-Gallasů, zejména posledního mužského člena rodu a vlastníka panství Eduarda Clam-Gallase.
Do literárního povědomí vešlo Frýdlantsko románem Železná koruna Václava Kaplického, který chalupařil v osadě Peklo u Raspenavy. Zpracoval osud proslulé místní osobnosti – řasnického kováře Andrease Stelziga, jenž stál v osmdesátých letech 17. století v čele selských bouří na Frýdlantsku. Próza dosáhla značné čtenářské obliby a od roku 1973 se dokonce pravidelně koná Putování po stopách Železné koruny. Frýdlantský zámek inspiroval asi nejproslulejší dílo česko-německé autorky Libuše Moníkové Fasáda. Podle mnohých byl svým složitým urbanismem také předobrazem titulního zámku ze známého Kafkova románu. Faktem zůstává, že Franz Kafka na Frýdlantsko služebně často zajížděl. Traduje se též, že skladatel Carl Maria von Weber, který se léčíval v Lázních Libverdě, se v romantické rokli Štolpichu inspiroval k jedné pasáži své nejpopulárnější opery Čarostřelec – scény ve Vlčím dole. Z dalších německých osobností, jejichž stopu na Frýdlantsku ještě úplně nezavál čas, připomeňme třeba sugestivního secesního a symbolistního malíře-krajináře Wenzela Franze Jägera, jehož vila a pomník dosud stojí v Raspenavě.
Krom zmiňovaného frýdlantského hradu veškerý památkový fond regionu v dobách komunistické totality silně utrpěl. Zejména lidová architektura a drobnější církevní památky od šedesátých let masově zanikaly a za ten zlomek, který se dochoval, vděčíme chalupářům a několika aktivním kněžím a nadšencům ze začátku devadesátých let. Právě díky nim se často pět minut po dvanácté podařilo zachránit místní kostely včetně významného poutního areálu s klášterem v Hejnicích, opětovně osadit hlavní jizerské vrcholy kříži a obnovit několik cenných staveb venkovské architektury. Řada pozoruhodných památek však stále zaniká, namátkou zmiňme hejnický hotel Perun či libverdský Parkhotel. Chátrá venkovská zástavba, v první řadě cenné hrázděné chalupy a starobylé poplužní dvory. V ohrožení se nachází řada jedinečných technických památek, některé jsou již nenávratně ztraceny. Jde například o tovární komplexy v Novém Městě pod Smrkem, Raspenavě nebo Horní Řasnici. Záchrana se zatím daří jen sporadicky. Pozitivním příkladem budiž pivovar ve Frýdlantu, někdejší textilka v Bílém Potoce, kde vzniklo působivé soukromé Jizerskohorské technické muzeum, a aktivity spolku Frýdlantské okresní dráhy směřující k popularizaci a postupné obnově úzkorozchodné trati Heřmaničky.
Z předchozích odstavců nepřímo vyplývá, že se na Frýdlantsku navzdory krajně nevýhodným výchozím podmínkám (perifernost, izolovanost, sociální vyloučení, „sudetská“ dějinná zátěž, nepřítomnost větších měst) zdařilo položit stabilní základy občanské společnosti. Zásluhou četných agilních badatelů, nadšenců a příznivců se poznávání tohoto kraje stalo živoucí záležitostí a občanské aktivity zde kvetou více než v jiných regionech. Díky nim jsou po všech stránkách kvalitně zpracovány zmínky o Frýdlantsku v literatuře, oblast má vlastní portál a řadu kvalitních článků i fotografií na Wikipedii. Navíc je tento region krajem muzeí – najdeme je téměř v každé obci. Jen v samotném Frýdlantu sídlí čtyři. Díky nadšení místních se v těch nejodlehlejších lokalitách podařilo uskutečnit několik pozoruhodných úspěšných podnikatelských projektů, většinou propojujících extenzivní zemědělství a cestovní ruch.
Na druhou stranu nelze zastírat, že současné Frýdlantsko je stále krajem propastí: Na opačném pólu než výše zmínění nadšení a angažovaní jedinci totiž stojí obyvatelstvo rozličně znevýhodněné a ve vztahu ke svému regionu povětšinou lhostejné až negativistické. Prostupují jím hluboce zakořeněné pozůstatky mentality těch, kdo sem během poválečného období přišli za trest, kdo sem byli odsunuti nebo sem z nějakého důvodu utekli. Rozdíly v sociální a vzdělanostní oblasti i v míře občanské uvědomělosti jsou zde mnohem výraznější než ve většině jiných krajů. Promítá se to přirozeně nejen do vztahu k vlastnímu domovu, ale i do poměru k sousedům.
Vztah k Němcům je ambivalentní – zejména starší a méně vzdělaní obyvatelé se dosud nezbavili určité podezřívavosti, nezřídka uplatňované vůči neznámým návštěvníkům obecně. I sami Němci jezdí na Frýdlantsko mnohem méně než v devadesátých letech a jejich cesty dnes směřují převážně do Hejnic, které coby duchovní srdce kraje plní úlohu reprezentanta jejich ztraceného domova a prostředníka česko-německých styků. Ostatně i aktivní facebookový profil Friedlandstube nejčastěji publikuje materiály spjaté právě s tímto poutním místem.
Častěji než Němce dnes na Frýdlantsku potkáte geograficky bližší sousedy – Poláky. Vždyť výběžek je dnes po poválečných změnách hranic obklopen ze tří stran Polskem. Dlouho šlo o problematické sousedství: Od války do roku 1989 se neslo ve znamení vzájemné izolace. S výjimkou jediného silničního a železničního hraničního přechodu byly přerušeny veškeré vazby a zpřetrhány odvěké styky sídel bezprostředně navazujících (např. Višňová – Wigancice Żytawskie, Dolní Oldřiš – Miedziana, Habartice – Zawidów). Tím se vypěstovala vzájemná neznalost a nevraživost, zejména z české strany stále ještě nepřekonaná. Kšeftování, pašování a krádeže, vzkvétající v divokých devadesátých letech, kdy byly oba regiony chudé, polské příhraničí pak ještě o něco chudší, toto nedorozumění obou národů ještě posílily. Teprve v poslední dekádě dochází k rozvoji spolupráce, zprvu formální a pod taktovkou Evropské unie, postupně však čím dál spontánnější a vřelejší. K tomu se přidává prudký nárůst počtu polských turistů a dílem také zaměstnanců dojíždějících na Frýdlantsko a Liberecko za prací.
Teprve odnedávna tedy Frýdlantsko začalo přijímat svou historicky relativně novou polohu v „Trojzemí“, včetně všech výhod a nevýhod i určité zprostředkovatelské úlohy, jež z ní plyne. Je nepochybné, že se blýská na lepší časy, které vlastně už pozvolna nastaly, jen si to část zdejších lidí zatím neuvědomila. A stejně nepochybné je i to, že hledání vlastní identity a pevného místa bude Frýdlantsku trvat ještě dlouho a vyžádá si neutuchající úsilí podmíněné neochvějným vědomím nezištné zodpovědnosti vůči kraji, jejž pomalu přijímáme za vlastní.
Prodlouzena verze clanku pro fajnsmekry
Příloha k článku Frýdlantsko: lepší časy nad propastí
Co navštívit?
Nechci zde zmiňovat dostatečně známé cíle jako Frýdlant, Hejnice, Lázně Libverda, ale ani ty dosud plně nedoceněné, jako jsou Jindřichovice pod Smrkem, Bílý Potok, Harta u Frýdlantu nebo Pohanské kameny u Višňové. Zaměřím se na místa málo známá, okrajová, přesto však silně působivá. Nezastírám, že jejich výběr je ryze osobní a souvisí s mými vlastními cestami po Frýdlantsku. Budiž však podnětem pro další čtenáře a poutníky, ať chodí krajinou s očima otevřenýma a sestaví si své vlastní frýdlantské desatero:
Ves – brána Frýdlantska směrem od Lužice a Slezska, strážná výspa valdštejnské Terra Felix s hrázděnými chalupami a starobylým gotickým kostelíkem na návrší, od něhož se dál na sever táhnou až k moři už jen polské a německé nížiny. Osobitý půvab má nejen kostel samotný, obložený zazděnými náhrobky lenních rytířů z okolí, ale i přilehlý hřbitůvek, který v letních dnech připomíná spíše prosluněnou lučinu obehnanou polorozpadlou zdí, a elegantně omšelá bývalá fara. A nezapomeňte navštívit krásně opravený poplužní dvůr Hlaváč v nejsevernějším cípu osady, který slouží jako ekofarma, penzion a malé muzeum.
Osada Loučná a slovanské hradiště – tichá a zapadlá: jen asi desítka půvabných starobylých chalup, u každé vzrostlý strom, boží muka v srdci a pozoruhodný pomník padlým na okraji vsi. Nevede sem ani pořádná silnice, jen úzká odbočka. A u staré jednotřídky cesta loukou k lesu, v němž se skrývají dosud dobře patrné valy prastarého slovanského hradiště, katastrálně patřícího již k sousední osadě Saň. V 9. a 10. století jej obývali pravděpodobně příslušníci kmene Milčanů, předchůdců dnešních Lužických Srbů. Odborníci ostatně shledali podobnosti saňského hradiště s hradištěm Tornow v Dolní Lužici. A stopa a souvislost žije dál: na lesnaté ostrožně „na konci světa“ totiž narazíme na informační tabuli v češtině a – hornolužické srbštině.
Jilm v Poustce – na Frýdlantsku roste celá řada krásných a starých stromů, jedním z nejpůsobivějších je bezpochyby památný jilm vaz na okraji osady Poustka. Vysoká a statná dřevina s pěkně tvarovanou korunou roste na nízkém valu v lučinaté nivě Smědé, což umocňuje dojem z jeho mohutnosti, lze si jej totiž dobře prohlédnout zblízka i zdálky ze tří stran. Navíc je to takzvaný strom-ochránce, jichž je (nejen) na Frýdlantsku a v Jizerských horách stále ještě velké množství. Vysazovali je místní venkované v blízkosti svých chalup, aby je stromy chránily před zásahem blesku a požárem a aby v létě skýtaly příjemný stín. Nejkrásnější je na podzim nebo zjara.
Kostelík sv. Martina a smírčí kříž v Dolní Oldřiši – archaická gotická svatyně na vršku uprostřed zapadlé osady vznikla podle některých již ve 13. století snad na místě staršího slovanského sídliště a do dnešních dnů se příliš nezměnila. Návštěvníka zaujme zpustlý hřbitov obehnaný starobylou kamennou zdí, otevřená márnice s dobře dochovanými márami, jako by z ní posledního nebožtíka vynesli teprve před nedávnem, pár zašlých kamenných náhrobníků drobné šlechty z místní tvrze. Ta se nacházela na ostrůvku u nedalekého dvora, který se během poválečného období změnil ve strašidelnou ruinu a teprve před pár lety ožil chovem kachen a hus, tolik oblíbených v dobách svátku patrona zdejšího kostelíka. A za hřbitovní branou v trávě tajemný smírčí kříž s vytesaným znamením meče, který podle pověsti upomíná na smrtelnou potyčku dvou mastičkářů.
Srbská a Bílá skála – společně s Dolní Oldřiší jeden z nejodlehlejších koutů severních Čech. Je-li Frýdlantsko vzhledem k Čechám za horami, je Srbská vzhledem k Frýdlantsku za kopcem. Vody odsud odtékají do Polska a území patří již do povodí Kvisy a Bobru, jenž pramení v Krkonoších, nikoli do Lužické Nisy jako zbytek kraje. Kdysi bohatá ves se prakticky vylidnila a poválečným chátráním a bouráním přišla o většinu zástavby, přesto se dochovaly honosný – a tajemně zpustlý – panský dům, bývalá škola, pomník padlých, dávno opuštěný hřbitov a nedávno opravený bezvěžový kostelík, svou střídmostí upomínající spíše na evangelické svatostánky z Lužice či Slezska. Těsně u hranic, kde dříve stávaly celní objekty a později polodivoká tržnice, nám prostý pamětní kámen připomíná nejkrvavější z incidentů truchlivého září 1938 na Frýdlantsku, kdy zde sudetoněmečtí provokatéři zastřelili dva příslušníky československé finanční stráže. Němým svědkem všech dějinných peripetií této dávné lužickosrbské osady je mohutný křemencový hřbet Bílé skály, tyčící se v těžko přístupném hájku obklopeném mokřadními lukami nad vsí, v těsném sousedství státní hranice.
Lesní prameny a pomníčky u Nového Města pod Smrkem – rozsáhlé a přírodovědně nepříliš hodnotné lesy Jindřichovického hřebene a Andělského vrchu ukrývají několik pozoruhodných míst. Patří k nim – kdybychom to vzali od západu – zapomenutý zrezivělý kovaný krucifix zaklíněný mezi dva křivolaké stromy na soutoku několika potoků severně od Javorové cesty, altánek na rozcestí U Modřínů, vyschlý mohutný buk na okraji lesa pod Hřebenáčem, donedávna chráněný jako památný, Rückertův pomíček připomínající smrt starého revírníka pod padajícím stromem, památný Oslí buk u silničky do Dětřichovce s kovaným Kristem vrostlým „do srdce stromu“, ale především tři radioaktivní lesní prameny Rafael, Michael a Samuel, objevené teprve v roce 2010. Poslední z nich byl navíc upraven jako bahenní koupel. Překročíte-li na Andělském vrchu (proto ta jména pramenů!) hranici, jen pár stovek metrů za ní najdete temnou a zarostlou Věž císaře Viléma, zřícenou astronomickou observatoř mezi někdejšími exulantskými osadami Neu Gersdorf a Strassberg (dnes Gierałtówek a Ulicko). Do blízkosti většiny popsaných míst se už několik let dostanete i adrenalinově po některé ze stezek a pěšin Singltreku pod Smrkem.
Hadí kopec u Raspenavy – nevýrazný čedičový vršek v rozlehlých lesích přírodního parku Peklo, v pustém údolí Lomnice, tekoucí dlouhým úsekem od Nového Města do Raspenavy zcela mimo lidská sídla. Nebývalo tomu tak vždy, podle pověstí právě zde stávala osada Lunzendorf, za jakési války zcela vyvražděná a již nikdy neobnovená. Místu se pak říkalo Totenhain – Háj mrtvých. Podle jiné verze pochází toto jméno z časů, kdy sem z některé okolní vsi vyhnali nakažené morem a ponechali je tu napospas. Kdyby na Hadím kopci nebyla v roce 2002 vyhlášena přírodní památka, jen stěží by sem kdo zavítal. Avšak stojí to za to: Nejen pro kapesní průlomový kaňon meandrující říčky Lomnice či památný Čapkův dub s nádherným výhledem na strmé severní svahy Jizerek, kolem něhož sem doputujete z Raspenavy, nýbrž i pro neopakovatelné tajemno a opuštěnost, které dýchne z místa samotného i z nedalekého bájného, archeologicky (na vrcholku jsou prý zbytky keltského hradiště) a přírodovědně (právě zde byl světu objeven minerál hainit) významného a v současnosti zakázaného (vojenský prostor: staré muniční sklady) vrchu Chlum.
Vrch Na Chatkách u Hejnic – okolí Hejnic a Ferdinandova je proslulý a republikově ojedinělý krajinný celek. Vyplatí se tam vracet a projít jej skutečně křížem krážem. Snad nejméně známým místem je poměrně výrazné návrší Na chatkách, označované někdy i Na hrátkách. Je to prý odkaz k tomu, že zde od roku 1914 fungovalo oblíbené lesní divadlo, jehož součástí měla být i jakási chatka s občerstvením pro výletníky. Hrát se v něm však přestalo ještě před válkou a po ní místo upadlo v zapomnění dočista. Trvalo sto let, než se sem návštěvníci vrátili: v roce 2015 totiž hejničtí nadšenci svépomocí opravili vyhlídku na žulovém skalisku Triangl, odkud je možná nejkrásnější pohled na Hejnice a dolinu horní Smědé obklopenou věncem nejvyšších vrcholků Jizerských hor. K návrší se navíc váže pověst o ztraceném dřevaři a podivínském poustevníku, který dřevaře nejprve pohostil a posléze vyhnal do vánice v přesvědčení, že jde o ďábla, a v sedle mezi jeho dvěma vrcholky je pomníček J. Wildnera a teprve patnáctiletého O. Leubnera, které tu v roce 1930 zasypal sesuv půdy z kamenolomu.
Kaplička u Kunratic – je zasvěcena Panně Marii Bolestné a patří k nejzapomenutějším památkám kraje. Stojí v otevřené krajině východně od vsi u okraje lesíka pokrývajícího nízký vršek označovaný U Kapličky. Přestože je od roku 1958 památkově chráněna, zpustla natolik, že ji někteří dokonce považovali za zaniklou. Opravena byla až v roce 2013, ovšem zvláštně – pouze zčásti. Snad pro nedostatek pramenů dokumentujících původní vzhled, snad jen z nějakého podivného rozmaru totiž zůstala bez střechy. Vstoupíme-li do kamenných obvodových zdí k oltářní mense, jež kdysi nesla dřevěnou barokní Pietu, otevře se nám nezvyklý kruhový průhled na nebe, v slunných dnech vysoké a modré, jindy zas kalné a nízké. A vrátíme-li se před kapličku, na západ se nám otevře nejkrásnější pohled na protáhlé Kunratice s kostelem Všech svatých, panským dvorem a listnatými alejemi, na jihovýchod pak směřuje cesta a svažitá louka do údolí zvaného Tongrund, jež skrývá pomník vojáků padlých zde v šarvátce během napoleonských válek.
Čedičové lomy u Heřmanic – bývalý Gothův lom v osadě Kristiánov, jejíž jméno poněkud upadlo v zapomnění, i rozsáhlejší lom na Kodešově vrchu skýtají učebnicový a esteticky mimořádně atraktivní příklad sloupcovité odlučnosti čediče. Zatímco v první zmíněné lokalitě, chráněné pod názvem Kodešova skála jako přírodní památka, jsou sloupce uspořádány svisle, šikmo a vějířovitě, ve druhém lomu je můžeme pozorovat v neobvyklé poloze naležato. Jeho dno navíc pokrývá několik mokřadních jezírek s rákosinami a dostat se do lomu představuje dobrodružnou výzvu i pro rafinované vandrovníky. Výsledné dojmy však za to úsilí stojí. A kdože byl onen Otakar Kodeš, podle nějž jsou obě místa pojmenována a který má na prvním pamětní desku a poblíž druhého symbolickou mohylu? Frýdlantský menšinový učitel a vlastenec, v roce 1938 zákeřně zastřelený henleinovci zde v Heřmanicích. Jen o přesné místo smrti se historikové a místní neustále přou.
Co číst?
Níže předkládám subjektivně komentovaný soupis nejdůležitější česky psané literatury o Frýdlantsku. Stranou tudíž zůstávají vlastivědné spisy Antona Ressela nebo teprve nedávno vydaný Kühnův nedokončený soupis památek. Výběr jsem provedl s ohledem na reprezentativnost (aby nic podstatného nechybělo) a kvalitu zpracování (amatérské práce jsem ponechal stranou). Podobně, jako se cesty mohou stát inspirací k četbě, se knihy mohou stát podnětem k cestám. Anebo zkrátka vítaným duchovním obohacením utužujícím nás v nadějeplném vědomí, že je stále ještě co objevovat a že chodit, dívat se a číst má tedy stále smysl.
1) Marek Řeháček: Frýdlantsko – průvodce po krajině a jejích náladách – jde o zcela základní a zásadní dílo pro poznání kraje – čtivé, objevné a sugestivní, místy se nese spíše v esejistickém duchu. Fotografický doprovod Jana Pikouse je velice kvalitní.
2) Rudolf Anděl a kol.: Frýdlantsko – zevrubné zpracování dějin, zejména s ohledem na celek oblasti včetně medailonků týkajících se významných dějinných událostí, osobností, podniků či zajímavostí. Jednotlivé obce jsou bohužel zpracovány dosti stručně; jen přehledově je popsána frýdlantská příroda, tento nedostatek ovšem plně vyrovnává následující kniha.
3) Pavel Vonička a kol.: Příroda Frýdlantska – zevrubný popis všech složek přírody regionu, odkrývající nečekané bohatství zejména flory i fauny nejen z pohledu aktuálního, ale i v širší časové perspektivě. Na podobnou práci většina českých krajů stále marně čeká.
4) Jan Čížek – Václav Cílek: Pod vodou – Zpráva o velké povodni na Frýdlantsku, klimatické proměně světa a pocitu duše po katastrofě – kolážovitá kniha (kvalitní dokumentární fotografie, mnohdy s uměleckými parametry, specifické cílkovské prolnutí vědeckého a esejistického stylu, citáty z odborných studií, klasické literatury i žákovských slohových prací) o velké povodni na Frýdlantsku v srpnu 2010 pojaté jakožto případová studie s mnoha obecnějšími přesahy. „Kdo nezažil na vlastní kůži, nedokáže si představit…“
5) Lucie Kracíková – Vojtěch Belling: Středověká sakrální architektura na Frýdlantsku – útlá, jakkoli z hlediska svého tématu vyčerpávající knížečka objevně upozorňující na skryté klenoty v podobě některých archaických (např. Horní Řasnice, Ludvíkov) a stavebně netypických (např. Višňová, Arnoltice) kostelů. A starobylé kostely jsou duší Frýdlantska.
6) Petr Freiwillig: Technické stavby Frýdlantska – dopravní stavby a objekty, cihlářství a cihelny, zámecký pivovar a zbrusu nová publikace téhož autora Od mlýnů k továrnám – výrobní stavby na Frýdlantsku – promyšlený, věcně i obrazově bohatý a v rámci možností (kolik pramenů a stop byť třeba nedávno zaniklého už nikdy nedohledáme!) úplný přehled industriálního a technického dědictví kraje. Inspirace k netradičnímu – mnohdy urbexovému nebo rovnou archeologickému – putování po kraji.
7) Eva Koudelková: Pověsti od řeky Smědé a Marek Řeháček: Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech – dva mimořádně kvalitní a čtivé výbory pověstí z Frýdlantska. První uvedené zpracování je systematičtější, s nárokem na kompletnost krajově typických látek a motivů, bez dodatečné beletrizace a s pečlivým výčtem pramenů, doplněno komentářem a vysvětlivkami. Druhý výbor zahrnuje širší region (celý okres Liberec) a je především velmi poutavou četbou, mnohdy s parametry hororu či záhadologické literatury v nejlepším slova smyslu. Adaptace pověstí jsou doprovázeny autorskými úvody ve vzpomínkovém a reflexivním duchu. Mimo to existuje starší výbor pověstí z Liberecka Čerti na Ještědu od Františka Patočky, jenž silně beletrizovaným, místy téměř pohádkovým způsobem líčí mimo jiné několik nejdůležitějších frýdlantských lidových pověstí.
8) Marek Sekyra – Otokar Simm: Frýdlantské květy – součást ambiciózního několikasvazkového projektu precizně mapujícího veškeré významnější německojazyčné literární aktivity v regionu, jakkoli díla popisovaných autorů mají, můžeme-li soudit dle otištěných ukázek, hodnotu spíše dokumentární (národopis, vlastivěda) a literárněhistorickou.
9) Miloslav Nevrlý: Album starých pohlednic Frýdlantska – kniha, jejíž prolistování nám poskytne obraz radikální dějinné proměny Frýdlantska, obraz výstižnější a (někdy až fyzicky) citelnější než pouhý slovní popis v historických pojednáních.
10) Frýdlantska se okrajově týkají i další kvalitní počiny, k nimž patří například kultovní Kniha o Jizerských horách již zmíněného Miloslava Nevrlého a Připomínky zašlých časů, které zpracoval s Markem Řeháčkem, ale i ročenky Jizersko-ještědského horského spolku či vynikající kolektivní katalog Industriální topografie Libereckého kraje. Zmínky či pasáže o této oblasti najdeme také v celé řadě dalších publikací věnovaných širším nebo navazujícím územním celkům (třísvazkové Jizerské hory, třísvazkový Soupis nemovitých kulturních památek v Libereckém kraji – okres Liberec a další publikace o libereckém okrese nebo kraji, resp. o severních Čechách) nebo souvisejícím tématům (Svobodovi Redernové, množství solidních prací o Valdštejnovi, Svobodova a Heinzlova Hrabata z Gallasu, Clam-Gallasu a Hejnice), existují i dílčí monografie zabývající se jednotlivými městečky a obcemi (bohužel ještě zdaleka ne všemi – obstojně zpracovány jsou zatím Raspenava a Nové Město pod Smrkem).
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025