18. prosince, 2019 Peter Morvay
Béla Bugár. Foto: Facebook/bugarbela
Maďaři jsou největší národnostní menšinou na Slovensku, byť budou muset v dohledné době pravděpodobně toto postavení přenechat Romům. Při sčítání v roce 2011 se k maďarské národnosti přihlásilo 458 tisíc občanů, což je asi 8,5 procenta obyvatel země. Počet Maďarů i jejich poměrné zastoupení v rámci populace však docela rychle klesá. Ještě v roce 2001 se k nim hlásilo 520 tisíc osob. Hlavním důvodem poklesu je zrychlující se asimilace, což je z větší části přirozený proces související kromě dalších faktorů hlavně s rostoucí mobilitou obyvatelstva, častějšími smíšenými manželstvími, ale třeba i s migrací do sousedního Maďarska. Podepsala se však na něm také asimilační politika, která byla do roku 1989 velice silná a jež v různé míře tvořila součást praxe většiny slovenských vlád i po pádu komunismu.
Silný většinový nacionalismus, jejž sdíleli i komunističtí vládci, byla jednou z příčin, proč hráli maďarští intelektuálové významnou, byť dnes obvykle zapomínanou úlohu při demontáži předlistopadového systému na Slovensku. Druhým důvodem bylo to, že měli lepší přístup k informacím a zkušenostem z Maďarska, kde odstraňování režimu začalo mnohem dříve. Mohli proto radit svým méně připraveným slovenským kolegům. Nicméně neochota slovenského disidentu brát na vědomí existenci specifických problémů minorit jeho spolupráci s maďarskou protikomunistickou opozicí v Československu ztěžovala.
Obava ze silného nacionalisty řízeného státu zase později představovala hlavní příčinu, proč byly politické strany reprezentující maďarskou menšinu po většinu z uplynulých třiceti let významnou oporou demokratických, proreformních a prozápadních sil na Slovensku. Tato minorita měla bohaté zkušenosti s tím, jak se nedemokratický, neliberální, centralizovaný národní stát v podstatě zákonitě stává nástrojem její diskriminace. Také věděla, že západní model menšinové politiky je lepší než ten, který bývá k vidění na východě. Vstup Slovenska do EU zase sliboval ulehčení kontaktu nejen se samotným Maďarskem, ale i s dalšími částmi maďarského národa roztroušeného po Karpatské kotlině.
Menšinové strany působící zpravidla primárně na etnickém, a nikoli na ideologickém základě mají tu výhodu, že si mohou v rámci většinové politické reprezentace vybírat partnery podle aktuálních potřeb a možností nebo prostě podle toho, kdo jim nabídne více. Jinak řečeno, mohou jít do vlády s kýmkoli, s levicí i s pravicí, podle toho, kdo je ochoten splnit jejich specifické požadavky týkající se práv minorit či rozvoje jimi obývaného území. Maďarské formace, které vznikaly na Slovensku od roku 1989, sice obvykle v rámci politického spektra samy sebe zařazovaly do středu nebo do pravého středu, klasické politické dělení však pro ně bylo druhotné. Snad jedinou výjimkou byla liberální Maďarská nezávislá iniciativa (MNI), v roce 1992 přejmenovaná na Maďarskou občanskou stranu. Zajímavostí u tohoto blízkého spojence hnutí Veřejnost proti násilí bylo to, že šlo o vůbec první demokratické politické hnutí založené v Československu v roce 1989 během sametové revoluce. MNI vznikla 18. listopadu na setkání opozičních maďarských intelektuálů ze Slovenska, nezávisle na pražských událostech. České Občanské fórum bylo založeno až o den později.
O tom, že maďarské strany na Slovensku obvykle skutečně byly součástí spíše pravicových vlád a koalic, rozhodovalo hlavně jedno specifikum politické scény pod Tatrami. Na rozdíl od toho, co známe třeba ze západní Evropy, byly a dodnes jsou na Slovensku více nacionální a vůči menšinám nepřátelské častěji strany hlásící se k levici. Typickým příkladem subjektu úspěšně kombinujícího národní a sociální populismus je Směr, který vládne s krátkou přestávkou od roku 2006.
Je tedy logické, že maďarské strany až donedávna nacházely partnery a spojence spíše v rámci demokratické pravice. Nicméně to, že žádná maďarská formace až do roku 2016 nikdy nešla do koalice se Směrem nebo ještě dříve s HZDS Vladimíra Mečiara, nebylo dáno ani tak zásadovostí jejích politiků jako spíše tím, že tyto v podstatě nacionalistické slovenské strany samy Maďary do vlády nechtěly.
Typickým příkladem byla jednání o nové koalici v roce 2006, kdy předseda Směru Robert Fico jako vítěz voleb sestavoval svou první vládu. O případné koaliční spolupráci tehdy jednal i se Stranou maďarské koalice (SMK), jež vznikla v roce 1998 sloučením tří samostatných subjektů. Od Fica šlo však spíše o divadlo pro veřejnost, když nakonec vytvořil vládu se svými přirozenými partnery, s HZDS a se Slovenskou národní stranou Jána Sloty.
Pro menšinové strany bylo vždy důležitější být ve vládě než to, o jaký kabinet se jednalo. Jejich snaha podílet se na moci opět zčásti pramení ze zkušenosti. Fakticky totiž na etnickém základě na Slovensku fungují nejenom menšinové strany, nýbrž v podstatě i všechny většinové partaje, které se až na ne příliš přesvědčivé výjimky donedávna nikdy ani nesnažily zacílit na minoritní voliče. Neplatil tedy jev častý v západních demokraciích, kde se strany snaží sliby šitými na míru oslovovat různé skupiny ve společnosti včetně etnických menšin. Slovenské strany tak činily, a to ještě ne vždy, maximálně v případě romské otázky. Tu však chápaly výlučně jako sociální problém a pomíjely její etnický či kulturní rozměr.
Maďarská minorita tedy zjistila, že když její představitelé nebudou sedět vládě, bude v lepším případě opomíjena, a to včetně investic a dotací pro území, která obývá. Za dlouhodobou ekonomickou diskriminací jihu Slovenska přitom nutně nemusí stát jenom nacionální motivy. Každá politická strana má tendenci směrovat investice k vlastním voličům. Slovenské strany jsou dodnes přesvědčené, že jejich příznivci žijí spíše na severu země, a proto musejí peníze jít například na rozvoj dopravní infrastruktury právě tam. Kromě ekonomické diskriminace má ovšem maďarská menšina také zkušenost, že se v době vlády, v níž není zastoupena, může lehce proměnit v nepřítele státu.
Snaha a schopnost maďarských stran vstoupit i z tohoto důvodu do jakékoliv vládní koalice se neobjevuje pouze na Slovensku. Podobně se chovají i v Rumunsku nebo v Srbsku. A podle podobného vzorce fungují strany etnických minorit na mnoha místech světa.
Zlom v maďarské politice na Slovensku a nastal v roce 2007, kdy po skoro deseti letech v čele SMK skončil Béla Bugár. Za jeho odchodem stály hlavně osobní spory, a nikoli principiální otázky. Bugár byl považován za pragmatického politika, který se vždy dokáže se slovenskými partnery domluvit. V rámci menšiny však mnozí, hlavně ti radikálnější a národně orientovaní, měli pocit, že kvůli účasti ve vládě příliš slevuje z maďarských zájmů. Další byli unaveni z toho, jak autoritářsky občas stranu řídil. Šlo také o spor mezi podnikatelskými skupinami stojícími za Bugárem, respektive za jeho stranickými oponenty.
Béla Bugár se se ztrátou moci nad SMK nesmířil, po čase však zjistil, že se do jejího čela již nedokáže vrátit. A jestli tedy chce být opět šéfem partaje, musí si založit novou. Byl tu ale jistý aritmetický problém. Aby se na Slovensku nějaká strana dostala do parlamentu, musí získat alespoň pět procent odevzdaných hlasu. Maďaři přitom tvoří v zemi necelých deset procent obyvatelstva. Takže, i když dlouho platilo, že je volební účast mezi příslušníky maďarské menšiny vyšší než mezi Slováky, bylo nepravděpodobné, že by se pouze s jejími hlasy do parlamentu dostalo více stran. Dvě navzájem si konkurující maďarské etnické strany se prostě na Slovensku nemohou dlouhodobě uživit.
Část liberálních maďarských a slovenských intelektuálů v této situaci navrhla Bugárovi řešení, o němž již dlouho snila a které podle ní mělo být nástrojem k překonání tradičních slovensko-maďarských animozit – založení nadnárodní strany stojící na občanském čili neetnickém základě, která by dokázala rovným dílem oslovit menšinové i většinové voliče.
Nová strana s příznačným názvem Most-Híd vznikla v roce 2009 a zpočátku se tento politický projekt zdál být velikým úspěchem. Ve volbách v roce 2010 získal 8,12 procenta hlasů a stal se součástí vlády Ivety Radičové. SMK se naopak v roce 2010 a ani v žádných následujících volbách do Národní rady již nedostala a jako neparlamentní strana od té doby přežívá jen díky svým pozicím v rámci maďarské komunity, silné provázanosti s jejími institucemi a spolky a v neposlední řadě také díky masivní politické, mediální i finanční podpoře od režimu Viktora Orbána. Maďarská vláda pod jeho vedením dala jasně najevo, že uznává jenom čistě etnické strany a spolupráci s Mostem odmítla – k velkému zklamání samotného Bugára, který byl ještě jako předseda SMK blízkým a loajálním spojencem Orbánovy strany Fidesz.
Podpora Mostu však postupně klesala, v posledních volbách v roce 2016 získal pouze 6,5 procenta. Podle aktuálních průzkumů se dokonce již řadu měsíců pohybuje pod pětiprocentní hranicí. Má tak malou šanci, že se v únorových volbách udrží v parlamentu. Bugár zklamal hlavně své slovenské příznivce před volbami v roce 2016 tím, že jednoznačně nevyloučil spoluvládnutí s Robertem Ficem, kterého jinak tvrdě kritizoval. A po volbách toto rozčarování ještě podstatně prohloubil, když se velice rychle dohodl na společném vládnutí nejen s Ficem, ale i s dříve silně protimaďarskou Slovenskou národní stranou. O další skupinu voličů pak přišel kvůli tomu, že koalici neopustil ani po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky a následném provalení se velkého množství informací o tom, jak se zejména za vládnutí Směru Slovensko proměnilo v mafiánsky stát.
Postup Bély Bugára však nebyl příliš překvapivý. On a většina politiků Mostu, kteří s ním přišli ze SMK, ideu nadnárodní strany nikdy nebrali vážně. Byla to pro ně jen taktika, jak získat hlasy Slováků. Zkrátka se chovali stejně jako v minulosti, kdy prioritou pro ně bylo být ve vládě bez ohledu na to, kdo v ní sedí. Bugár se tím ostatně před volbami ani příliš netajil. Maďarské voliče na jihu Slovenska ubezpečoval, že jeho strana půjde do jakékoliv vládní koalice, která umožní tomuto regionu zajistit více peněz. A přesně to od něj chtěli mnozí menšinoví voliči slyšet. Jak se však ukázalo, i tato taktika má své limity a ty se již vyčerpaly.
Nejde přitom jenom o krizi Mostu, ale o krizi celé maďarské politiky na Slovensku. Dále totiž klesala i podpora radikálnější SMK, která se stala servilní zahraniční pobočkou Orbánova Fideszu. Podle průzkumů definitivně přišla o šanci vrátit se samostatně do parlamentu. Není již schopna oslovit voliče mimo tradiční etnické ghetto, které sama pomáhala vybudovat. Její obvyklí voliči pomalu vymírají. Obě strany doplácejí na to, že nedokáží opustit vyjeté koleje a staré reflexy. Neumějí oslovit zejména mladé voliče, které již stará hesla nezajímají a trápí je nové problémy, například záchrana klimatu. Maďarští politici jsou obecně pro své soukmenovce nedůvěryhodní a klesá jejich schopnost své příznivce mobilizovat. V minulosti byli maďarští voliči aktivnější než ti slovenští, proto minoritní strany dosahovaly lepších výsledků, než by odpovídalo demografickým poměrům. Již několik let je tomu naopak, volební účast na národnostně smíšených územích je pravidelně nižší než ve zbytku země.
Navíc se objevila první slovenská strana, levicově liberální Progresivní Slovensko (PS), která se snaží aktivně oslovit i maďarskou minoritu. V rámci PS již vznikla maďarská platforma, což hlavně Mostu může ubrat další voliče. Kampaň v maďarštině vedla i úspěšná kandidátka PS na prezidentku Zuzana Čaputová. Po svém zvolení byla první slovenskou hlavou státu, která svým voličům děkovala i v jazycích národnostních menšin.
Na Slovensku tak po příštích volbách může nastat nová situace – v parlamentu poprvé od roku 1990 nebude žádná strana zastupující maďarskou menšinu. Mezi poslanci se sice pravděpodobně i poté najdou nějací Maďaři na kandidátkách jiných subjektů, půjde však nejspíše o lidi, kteří doposud jako ochránci zájmů menšiny nevystupovali, a Maďaři je proto obvykle za své zástupce nepovažují.
Politici obou „velkých“ maďarských stran jsou ze svého blížícího se konce vyděšeni a snaží se zachránit za každou cenu. Chvíli to dokonce vypadalo, že by se před volbami opět spojili. Most byl ochotný se kvůli tomu oficiálně zbavit nálepky nadnárodní strany a vrátit se k politice dělané na etnickém základu. SMK byla zase svolná vytvořit jednotnou volební kandidátku s Bugárem a dalšími lidmi, které roky označovala za zaprodance a zrádce maďarské věci.
Spolupráce Mostu a SMK se však nakonec neuskutečnila, hlavně pro odpor značné části členstva druhého jmenovaného subjektu. Nemluvě o tom, že se nelíbila Orbánově Fideszu. Most tak pravděpodobně půjde do voleb samostatně a skončí mimo parlament. SMK se spojila se dvěma malými, nově vzniknuvšími stranami, za kterými také stojí Budapešť. Nové a mladší tváře mají SMK pomoci v rámci menšiny oslovit voliče, kteří by ji jinak nevolili – lidi mimo její tradiční tábor i bývalé příznivce Mostu. Jestli to pomůže a kosmeticky mírně upravená SMK získá více než pět procent, uvidíme v únoru příštího roku. Bylo by však naivní předpokládat, že v takovém případě tato strana automaticky podpoří vládu vytvořenou dnešní demokratickou opozicí, jak mnozí doufají. Viktor Orbán za svého nejbližšího spojence na Slovensku jednoznačně označil Ficův Směr, a i když jeho vazalové na Slovensku dnes tvrdí něco jiného, budou se muset v první řadě řídit jeho zájmy.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025