25. června, 2020 Tomáš Fošum
Ve jménu vlasti. Zleva: Boris Kollár, Zuzana Čaputová a Igor Matovič. Foto: Facebook/zcaputova
Jak moc přelomové byly únorové slovenské parlamentní volby? Lze je srovnat s hlasováním z roku 1998, kdy padl Vladimír Mečiar?
Přelomové se staly tím, že skončila éra Roberta Fica, kterou můžeme charakterizovat jako éru oligarchického, až takového plutokratického kapitalismu. Zároveň to byla éra, ve které právní stát fungoval čím dál tím hůř. Slovenské soudnictví se dostalo do stadia, že mu nejenže lidé oprávněně nedůvěřovali, ale začalo se zpronevěřovat svým základním cílům. Země se jednoduše řečeno ocitla morálně úplně na dně. V tomto smyslu se po volbách změnila. Posunula se z takového v něčem až postkomunistického modu do stavu, který zde ještě nebyl.
Jak byste novou vládní garnituru popsal?
Přišlo více nových stran. A nejde jen o ty čtyři, které vytvořily vládu, protože minimálně dvě z nich jsou ve skutečnosti samy koalicemi. Je to tedy jedna velká nesourodá koalice, kde pouze menší část lidí je připravena vládnout. A to se týká především vítězného hnutí Igora Matoviče Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO). Bezprostředně po vytvoření vlády v čase pandemie koronaviru se začalo velmi rychle ukazovat, že dělá mnoho chyb. Zároveň se ukázalo, že styl politiky, který přinesl především nový premiér Matovič, bude konfrontační, značně narcistní a orientovaný na show. Je to zároveň způsob politiky plný ješitnosti, který jakoukoli kritiku vnímá jako útok. Sám systematicky útočí na nevládní organizace a média, což si nemalá část slovenské populace od dlouho očekávané změny neslibovala. Zatímco lidé jako Robert Fico (Směr) se ke kritice médií a nevládního sektoru dopracovali za měsíce a roky, Igor Matovič to zvládl v průběhu dvou tří dnů. Děje se tak pod pokrývkou koronavirové krize, ale obávám se, že k podobným jevům bude docházet i nadále.
Jaké další změny na slovenské politické scéně pozorujete?
Letošní volby zřejmě předznamenaly vážné vychýlení z trendu, kdy Slovensko po celá desetiletí budovalo sekulární stát. Teď se k moci dostala silně konzervativní většina, která začíná některé jeho výdobytky čím dál tím intenzivněji zpochybňovat. Jde o témata, jako jsou interrupce, ale velmi dobře je to vidět na snaze již neotvírat obchody, které byly zavřeny o nedělích s příslibem, že se po koronakrizi znovu otevřou. Nyní se však rozběhla diskuse, z níž vyplývá vysoká pravděpodobnost, že vláda nedělní prodej zakáže natrvalo. A to ne z praktických, ale výsostně z náboženských důvodů. Takovýmto pomalým, salámovým způsobem se Slovensko začíná měnit.
Když porovnáme Ficovu éru s tou Mečiarovou, byla horší?
To je náročný dotaz, nerad bych jednoho z nich zvýhodňoval. Vladimír Mečiar byl přímo zodpovědný za naprosto bezprecedentní rabování národního majetku. Privatizace mečiarovského typu byla skutečně velmi rozdílná oproti těm sofistikovanějším formám například v České republice, ale i z doby Roberta Fica. Mečiar využíval nacionalismus. Rozdělil společnost na dvě části způsobem, jaký se od té doby nikomu nepodařil. Polarizace devadesátých let zemi doslova přivedla na hranu studené občanské války, když rozdělení šlo napříč rodinami. Fico přišel do vlády v jiné době a používal způsoby, které nebyly tak očividně vulgární. O to více se ale snažil, aby ovládl klíčové pozice ve státě. Nedělal to tak viditelným způsobem, jak to činil Mečiar a jakým to mimochodem dnes v některých případech dělají ve Varšavě a Budapešti. Robert Fico na to šel způsobem spíše korupčním, klientelistickým. Ovládnutí některých institucí takzvanými našimi lidmi mu umožňovalo to, že nemusel provádět výrazné legislativní změny. Proto například nedošlo k významné změně pravidel hry u Ústavního soudu. Vznikl zvláštní stát, který někteří z nás začali nazývat mafiánským. Nejen kvůli tomu, že v něm mafie měla silné slovo, ale protože politická i ekonomická moc začala být centralizována do rukou velmi malé skupiny lidí. Postupně jsme se dostávali do stadia, kdy už přestávala mezi důležitými oligarchy probíhat soutěž. Na Slovensku jsme se za Ficovy vlády postupně dopracovávali k tomu, co je tak typické pro dnešní Maďarsko. Že struktura moci je úplně jednoznačně definovaná a na jejím vrcholu stojí Viktor Orbán. Slovensko mělo k tomu našlápnuto, ale minimálně toto se podařilo zvrátit.
Jak oligarchové napojení na předchozí garnituru zareagovali na změnu u moci?
Zatím není vidět, že by se nějak radikálně přeskupovaly síly. Někteří menší hráči, které bych asi nenazýval oligarchy, skončili ve vazbě. Týká se to například těch, kteří nebyli navázáni na Ficův Směr, ale spíše na Slovenskou národní stranu. Ti ostatní dnes hledají model, v němž by mohli nadále rozvíjet své aktivity. Na základě mnohých signálů jsem přesvědčen, že jedno z možných východisek našli u strany Jsme rodina vedené Borise Kollárem, která je v tomto smyslu kompatibilní se světem velkého byznysu. Rybář vždy pozná druhého rybáře. Mimochodem, Kollárova strana je dobrým spojencem takových lidí, jako jsou Heinz-Christian Strache, Marine Le Penová a podobní spíše radikální pravicoví politici.
Není u protikorupčního bojovníka Igora Matoviče zajímavé, že si tak porozuměl s Borisem Kollárem, o němž se traduje, že podnikal s mafiány?
Rozumějí si už velmi dlouho. Jsou prototypem populistických politiků, kteří nemají precizně promyšlené strategie. Za Igorem Matovičem nestojí celý tým jako například za Andrejem Babišem, který přesně promýšlí jeho kroky. Matovič často udělá chybu, neboť prostě poví něco, co ho napadlo před pěti sekundami. A pak už na tom trvá. Matovič i Kollár jsou poměrně intuitivní a autentičtí. Nemyslím to jako invektivu, ale oba mají krysí instinkt. Vědí, kterým směrem se vydat, aby přežili. A umějí si velmi dobře vyhodnotit, kdo je kdo. Myslím si, že se afinita mezi nimi zakládá na psychologické podobnosti, možná až sociálně-psychologické podobnosti. Matovič je podle mého názoru nedovzdělaný a, jak už jsem řekl, strašně ješitný. Vlastně nebyl ochoten ani schopen zachytit, co všechno s sebou přináší vládnutí se stranou Jsme rodina.
Můžeme mu tedy důvěřovat, že chce opravdu bojovat proti korupci?
Protikorupční linie je jedna z mála věcí, v kterých se dá Igoru Matovičovi věřit. V jiných oblastech tomu tak většinou není. Uvedu příklad. Pasuje se teď do pozice člověka, který chce řešit problémy marginalizovaných romských komunit. To je u něj značně umělá agenda, je v ní velmi nepřesvědčivý. I kdybychom to vzali vážně, stále vidíme na pozadí silný paternalistický a ne zcela přijatelný tón, který vlastně hovoří, že kdo nepracuje, ať nejí. Že je třeba Romům změnit podmínky, aby chodili čistější. To jsou v něčem úplně strašidelné odkazy, i když někteří lidé jim tleskají. Matovič využívá a zneužívá mnohé stereotypy, které o Romech existují. Přesto ho už Robert Fico stačil nazvat „cikánským premiérem“. Vrátím-li se ale k Matovičově protikorupční linii, otázka je jiná. Jak premiér zareaguje, když se ukáže, že je v jeho vládě korupce? A ta může přijít právě z pozic, které obsadili lidé Borise Kollára.
Jak je to s Matovičovou deklarovanou západní orientací v zahraniční politice? O politických partnerech Borise Kollára jste již mluvil. Připomenu, že se Kollár nedávno též fotil se členy motorkářského klubu Noční vlci, kteří podporují Vladimira Putina.
Boris Kollár je pragmatik. Dokud bude konsenzus, že Slovensko má být v EU a NATO, nebude dělat nic proti, ale zároveň se bude přiživovat na různých pochybnostech. Takže určitě můžeme čekat, že k nějakému zpochybnění NATO může dojít, ale to jen proto, že podpora pro členství v této organizaci je nepoměrně nižší než v případě Evropské unie. V tomto směru se Slovensko přece jen liší od České republiky. U Igora Matoviče je to jinak. Opakovaně ukázal, že mezinárodní politika ho nejenom nezajímá, ale ani jí nerozumí. Nevyjadřuje se k ní, neumí pořádně anglicky. Naprosto pragmaticky bude držet současnou linii, dokud to pro něj bude výhodné. Když se to změní, Matovič může též změnit svůj pohled. Ale zatím bych nezpochybňoval, že bude prozápadně orientovaný.
Jak do toho zapadá další člen koalice šéf strany Svoboda a solidarita (SaS) a nový ministr hospodářství Richard Sulík? Na konci roku 2011 přece položil vládu Ivety Radičové kvůli Evropské unii, přesněji kvůli navýšení takzvaného eurovalu 2 na pomoc zadluženým státům.
To je zajímavý příběh, protože Richard Sulík nejenže položil vládu Ivety Radičové, ale během svého působení v Evropském parlamentu se opakovaně vyjadřoval o Evropské unii velmi nevybíravě. Navíc vyrostl v Německu, takže se svou poměrně dobrou němčinou chodil velmi často a rád do diskusí v německých televizích. Upřímně šokoval řadu jejich diváků svými názory, které se blížily pohledům Alternativy pro Německo (AfD). Ale řekl bych, že se Sulík za poslední roky hodně o Evropské unii naučil. Pochopil širší souvislosti. A mimochodem z toho hlasování o vládě Ivety Radičové se naučil mimořádně hodně. To, že v jeho důsledku byl Ficův Směr následně u moci osm let, je podle mě pro Sulíka trauma. On bude stále obhajovat své tvrzení, že euroval 2 byl pro Slovensko něčím nebezpečným. Jenže po pár letech zmizel, aniž by se z něj něco platilo, takže to bylo značně umělé téma.
Patří Svoboda a solidarita k vámi zmiňované konzervativní většině?
Jako jediná dnes začíná ve slovenském parlamentu zastupovat liberální hodnoty. A to navzdory tomu, že je to spíše byznysová strana, která hodnotové záležitosti v minulosti příliš neřešila. Jsem ale přesvědčen, že se k nim bude naprosto přirozeně postupně posouvat, protože se bude snažit sebrat voliče liberálním subjektům Progresivní Slovensko a Spolu, jejichž předvolební koalice se nedostala do parlamentu. U Sulíkovy strany začne zřejmě dominovat aktivní obhajoba ještě hlubšího členství v Evropské unii, ještě většího zapojení se do rozhodovacích pravomocí například v eurozóně. Je totiž faktem, že se mnoho věcí v EU ne úplně legitimně rozhoduje právě na úrovni eurozóny, a ne v Evropské radě. Čili obrazně řečeno Česká republika, Polsko nebo Maďarsko sedí v předsíni a nejsou přizvány do hlavního sálu, kde se diskutuje o důležitých věcech, kdežto Slovensko tam je. Toto všechno podle mě Richard Sulík jako byznysmen pochopil.
Za viníka toho, že liberální tábor má malé parlamentní zastoupení, bývá označován exprezident Andrej Kiska, jehož strana Za lidi se sice stala součástí Matovičovy vlády, ale sám Kiska se z politiky zřejmě definitivně stahuje.
Je vlastně srozumitelné, že odchází. Zakládal stranu, která měla být premiérská. Hodlala kolem sebe sjednotit menší subjekty, jako byly v čase jejího vzniku SaS nebo OĽaNO. Kiska chtěl hrát první housle. Dynamika a antikorupční rétorika Matovičova hnutí však způsobila, že se politická scéna úplně resetovala. Asi je třeba poměrně jasně říct, že neúspěch liberálnějších sil na Slovensku, které častokrát intelektuálně i svou činností dominovaly diskursu proti Ficovi, do značné míry zavinila Kiskova neochota je sjednotit. Na podzim 2019, kdy došlo k poslednímu zoufalému pokusu o vytvoření takzvané trojkoalice, to znamená Spolu, Progresivní Slovensko a Za lidi, bylo úplně zřejmé, že by taková síla mohla mít okamžitě dvacet procent. Její podpora by samozřejmě časem třeba klesla, ale na konci by se k ní lidé mohli přiklonit jako k budoucímu vítězi, jak už to tak v závěru kampaní bývá. To přesně se mimochodem stalo Igoru Matovičovi, který získal nepoměrně více, než se čekalo ještě dva týdny před volbami. Tento moment Andrej Kiska podcenil. Zřejmě za tím bylo i přehnané sebevědomí, že to dá sám. Ale i kdyby to teoreticky zvládl, tak by nevyhnutelně musel na politické scéně tunelovat ostatní, až by na konci neměl s kým vládnout. To se zdánlivě přihodilo i Igoru Matovičovi, že na první pohled musel jít do koalice se Jsme rodina. Ale Matovič s ideologickým zaměřením Kollárovy strany vůbec nemá problém. Vše se dá navíc překrýt konzervativní agendou, byť ta pro Matoviče na první pohled nikdy nebyla nejdůležitější.
Lze říci, že je skutečným konzervativcem?
Matovič to nikdy navenek nekomunikoval, ale zároveň vždy reprezentoval ve slovenské společnosti hluboko zakořeněné stereotypy. O manželce hovoří jako o své ženičce. Různé konzervativní zásady vydává za hodnoty, které jsou všeobecně platné. Antikorupční rétorika zakrývá mnohé z toho, co zůstává nevyslovené v pozadí, ale co dobře reprezentují lidé, které Matovič pravidelně do parlamentu přivádí. Poslanci za OĽaNO jsou velmi zvláštní směsicí různě vzdělaných, z odlišného prostředí pocházejících lidí. Zároveň je ale většina z nich konzervativně a katolicky orientována. Velká část římských katolíků, kteří se tam vyskytují, reprezentuje spíše radikálnější křídlo slovenské církve.
Za šedou eminenci strany Jsme rodina bývá označován Milan Krajniak, který se teď stal ministrem práce a sociálních věcí. Není ve skutečně hlavní osobností Kollárem vedeného uskupení?
Milan Krajniak je pozoruhodná postava slovenské politiky, která vlastně navenek není moc známá. Boris Kollár jako celebrita reprezentuje stranu na veřejnosti, zatímco Krajniak se drží zpátky. Pozorovatelé politické scény ale vědí, že skutečným stranickým ideologem je on. Do značné míry se inspiruje autoritářským řízením země typickým pro současnou Varšavu nebo Budapešť. Postupně dává dohromady konzervativní síly z různých politických subjektů. Myslím, že na to jde ze svého pohledu dobře. Nemá totiž snahu vytvořit celistvou mohutnou stranu, neboť ví, že by na Slovensku neuspěla. Já bych dokonce řekl, že jedním z největších vítězů únorových voleb je právě Milan Krajniak, jehož vize posunu země konzervativním a klerikálním směrem se začíná naplňovat.
Pokud ve slovenské politice převážilo kyvadlo ve prospěch konzervativních sil, jak do toho zapadá liberálka Zuzana Čaputová? Její vítězství v loňských prezidentských volbách pak vypadá jako zázrak.
Ano, ale Zuzana Čaputová vyhrála proto, že byla správnou osobou ve správnou chvíli na správném místě. Protikandidát ze strany Směr eurokomisař Maroš Šefčovič byl navíc naprosto nepřesvědčivý. Jeho kampaň šla úplně mimo mísu, když si jako v podstatě sekulární člověk z Bratislavy začal hrát na slovenského tradicionalistu a konzervativce. Hlásil se ke křesťanství, ale nedokázal v médiích vyjmenovat víc než tři body z desatera. Zuzana Čaputová přinesla na politickou scénu klid. Neprojevuje se u ní taková až psychopatická snaha o dominanci, ten testosteron, který tam přinášejí hlavně muži. Roli při jejím zvolení hrála ještě jedna věc. Slováci mají opakovaně problém s tím, že jejich země bývá přehlížená. Při pohledu zvenku je to stát jakoby do počtu. Není to stát s takovou silou navenek, jakou mají například i Česká republika nebo Maďarsko. Slováci najednou viděli, že je může zastupovat někdo reprezentativní. A skutečně, mnozí ji stereotypně volili proto, že je to pěkná žena. O Slovensku to vypovídá něco hodně problematického. V takových těch primitivních debatách zaznívá, že krásné ženy jsou naším vývozním artiklem. Čili to všechno vedlo k tomu, že pro ni hlasovali lidé, kteří jsou jinak ideologicky a mentálně někde úplně jinde. Zuzana Čaputová vyhrála dokonce i ve velmi tradicionalistických okresech severního Slovenska.
Daří se prezidentce Čaputové ovlivňovat politickou scénu, nebo spíše jen reprezentuje?
Naplnila očekávání, která do ní Slováci vložili. Je velmi populární, je tváří Slovenska, které tak trošku klame tělem. Lidé u ní oceňují ztlumení hlasu. Byť je to liberálně orientovaná žena, jedná stylem, který je blízký třeba i římským katolíkům. Promlouvá tiše, velmi klidně, vyváženě, někdy skoro jako kněz. Nevykrucuje se, nesnaží se hledat diplomatické odpovědi. To, co si myslí, však poví velmi kultivovaně. A to je to, co lidé tajně chtějí. Budou sice volit Igora Matoviče, který kudy chodí, tudy někoho uráží, ale potom by to měl někdo vyvážit. A Zuzana Čaputová to dělá. Co se týče vlivu na politickou scénu, stává se hráčkou v některých tématech. Na rozdíl od českého prezidenta Miloše Zemana, který podle mého názoru občas překračuje své pravomoci, si Zuzana Čaputová toto hlídá. Nedávno byl zvolen nový předseda Nejvyššího soudu i díky hlasům těch, kteří byli do Soudní rady vybráni jako kandidáti prezidentského paláce. To je pěkný příklad toho, kdy prezidentka v souladu se svými pravomocemi poměrně pozitivně ovlivnila volbu na Nejvyšším soudě, aby se neutěšený stav, který tam panuje, nějakým způsobem standardizoval. V případě Čaputové jde o velmi tichou politiku, kterou si mnozí možná ani neuvědomí.
V posledních dvou letech otřásala Slovenskem zjištění, jak si Marian Kočner, jenž čelí obžalobě z objednávky vraždy novináře Jána Kuciaka, udržoval vliv na politiku a justici. Lze po tom všem označit Slovensko za právní stát?
To je bohužel dobrá otázka. Současné období bych definoval jako snahu o návrat k právnímu státu. Ta se teď každým dnem až překvapivě materializuje. Někteří členové Soudní rady sami abdikují jen na základě telefonátu nové ministryně spravedlnosti. Odejdou a dokonce přestanou být soudci. Zdůvodní to svým vyšším věkem. Většinou jsou to ti, kteří celé roky byli symbolem zkorumpovaného a nepotistického slovenského soudnictví. Blízký člověk Roberta Fica je požádán, aby odešel z Ústavního soudu. Přinesou se různé důkazy, že byl v kontaktu s Kočnerem, a on skutečně odejde. Na mnohých pozicích se země čistí, a možná právě proto to vypadá tak dramaticky, neboť se z té bažiny vyplavuje další a další bahno. Slovensko se nyní velmi upřímně snaží přiblížit se k tomu, co je běžné například v Česku, tedy ke standardnímu rozhodování soudů, poměrně nezávislému Ústavnímu soudu. Na Slovensku se přitom vede debata, že budeme muset občas měnit i zákony. Zaznívá, že někdy bude třeba udělat i nějakou nestandardní věc. Symbolem toho se stala diskuse, zda by se generálním prokurátorem měl stát Daniel Lipšic. Bezpochyby by lidé jako on byli vhodní na čištění toho Augiášova chléva. Zároveň měl ale velmi blízko k Igoru Matovičovi, seděli spolu v parlamentu za jednu stranu. To není zrovna standardní model, aby se člověk takto blízký politice stával generálním prokurátorem. Jde o velmi citlivé zvažování pro a proti, co je vlastně větší hodnota. Zda návrat k právnímu stavu za jakoukoliv cenu, anebo udržování jistých tradic ústavnosti a nepsaných pravidel i v takto těžké době. Uvidíme, jak to skončí. Myslím si, že spíše převládne jistý formalismus, který však z dlouhodobého hlediska nemusí být úplně zlý. Nenaruší se tak určité zvyklosti, jejichž změna by v budoucnu mohla sloužit jako záminka pro nějaké temné síly.
Je Matovič zastáncem právního státu?
Nepochyboval bych o jeho snaze budovat právní stát, ale je otázka, zda není jeho popřením, když přestává být sekulárním. Když přibývají případy, že náboženství má čím dál tím větší úlohu v životě státu. Jak jsem již říkal, pro Igora Matoviče jsou některá z konzervativních témat důležitější, než dává najevo. V tomto ohledu je například z pohledu sekulárních lidí dobře, že ministerstvo školství připadlo liberální Svobodě a solidaritě. Lze tak očekávat, že nedojde v tomto volebním období ve vzdělávání k nějakým zásadním změnám, nebude se například posilovat výuka náboženství na úkor etiky. Čili ten balanc, který se vytvořil v minulých letech, kde ani jedna strana toho konfesního sporu nemohla dominovat, by se měl udržet.
Lze říci, že by se samotná slovenská společnost posouvala konzervativním směrem?
O tom se velmi těžko mluví ve zjednodušené podobě, protože konzervativní a liberální hodnoty jsou velmi problematické termíny. Ale když to tedy zjednoduším, tak na základě hodnotových orientací by se asi polovina slovenské populace mohla hodnotit jako liberálně orientovaná a druhá polovina jako konzervativně orientovaná. Je pravda, že k čím dál větší akceptaci různých konzervativních hodnot dochází. Když se vrátíme k zavřeným obchodům v neděli, o tom se na Slovensku mluví třicet roků a vždy to byla velmi živá, emocionální diskuse. No a teď vlastně poprvé přestává být takto vyhrocená. Obhájci nedělního prodeje vystupují defétisticky, neboť tuší, že prohráli. Slovenská společnost se s tím v podstatě vyrovnala. Češi posunuli Slovensko v dobře míněné snaze na Západ a ono se nyní zřejmě vrací ke své přirozenosti. Jak konstatují mnozí filosofové, jedinou sekulární západní zemí, která se po roce 1945 ocitla na druhé straně železné opony, bylo Česko. Známý esej Milana Kundery Únos Západu aneb tragédie střední Evropy ve své době velmi silně oslovil intelektuály v Polsku, Maďarsku nebo v Litvě, ale v jistém smyslu to byl výkřik reprezentanta národa, který kdysi patřil svým územím do Svaté říše římské národa německého a vlastně jako jediný z pozdějšího komunistického bloku byl západní.
Je otázka, jak to vlastně nyní s Českem je. Zůstává sice právním státem, na druhou stranu se stačí podívat, koho si zvolilo prezidentem nebo na autoritářskou většinu v Poslanecké sněmovně. Instituce se povedlo nastavit dobře, justice zatím funguje, ale vkrádá se na mysl pochybnost, jestli země v tom západním modu nefunguje už jen ze setrvačnosti.
Také si myslím, že Česká republika v něčem jede na setrvačník. Dokonce si troufnu provokativně říct, že česká společnost už byla před nějakými patnácti dvaceti roky paradoxně dále, než je dnes. Byla otevřenější, západnější a modernější. Ale zároveň platí druhá teze, že si Česko opravdu udrželo právní stát v nepoměrně silnější podobě než ostatní země visegrádské čtyřky. Ale v tomto smyslu přece jde, když připustíme tezi o setrvačníku, o sílu myšlenek, na kterých bylo založeno Československo a koneckonců i Česká republika. Česká společnost se stále vracela k Tomáši Masarykovi, k ideám humanismu, které v sobě obsahovaly i křesťanské myšlenky. Masaryk řekl poměrně přesně, že státy se udržují idejemi, na kterých vznikly. A ten československý byl založen na nadčasových silných odkazech. Na čem vznikla Slovenská republika? Na nereflexivním nacionalismu a na snaze jedné části budoucích ekonomických elit rozkrást tento stát. Odtud pramení až zoufalá snaha jedné části slovenských elit jakoby ten stát založit symbolicky nanovo. Ukázat, že způsob, jak jej založil Vladimír Mečiar, byl vlastně omyl. Pro řadu lidí měly být takovým momentem znovuzaložení státu na úplně jiných tradicích právě letošní volby. Pro konzervativně orientované jedince se tak možná skutečně stalo. Tradiční konzervativní Slovensko poprvé za třicet let od listopadu 1989 dostalo prostor se realizovat.
Existuje ještě na Slovensku třeba mezi liberální elitou nějaký stesk po Československu?
Myslím si, že to už je pryč. Liberální intelektuální elita bude asi vždy pozitivně hodnotit spolužití s Čechy, ale je třeba říct, že i tady již nějaké reminiscence na Československo zmizely. Slovensko dostalo jedinečnou příležitost stát se partnerem pro všechny ostatní v rámci Evropské unie. Má šanci se emancipovat nejen od Čechů, ale i od tak velkých národů, jako jsou Němci. Teď je otázka, jestli se mu to daří. Nebyl bych přehnaně negativistický, ale je faktem, že se Slovensku s výjimkou nepočetných elit nikdy nepovedlo zapojit do diskusí, které probíhají po celé Evropě. Zůstalo mentálně zavřené ve svých hranicích. Takže si nejsem úplně jistý, že Slovensko využilo možností, které mu přinesla samostatnost. Kdežto z historického hlediska je úplně zřejmé, že své spojenectví s Čechy využilo. Je pravda, že k tomu, aby se slovenská liberální elita takzvaně dostala do světa, už Čechy nepotřebuje. Nejlepší slovenští studenti dnes nejdou na Karlovu nebo na Masarykovu univerzitu, jdou rovnou na London School of Economics. Už nepotřebují ten mezistupeň jako v minulosti, kdy jim intelektuálně vyspělejší prostředí v Praze nebo Brně pomáhalo.
Michal Vašečka (*1972) je slovenský sociolog a vysokoškolský pedagog. V současnosti je programovým ředitelem Bratislava Policy Institute. Přednáší na Bratislava International School of Liberal Arts a je zástupcem Slovenska v ECRI při Radě Evropy. V minulosti působil například na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025