04. června, 2021 Jan Gregor
hlavní postavu ve filmu Sviňa ztvárnil slovenský herec Jozef Vajda. Foto (oříznuto): Facebook/filmsvina
Navíc se snímek napsaný podle stejnojmenného bestselleru Arpáda Soltésze dostal do kina ještě před jarním lockdownem a před uzavřením kin se čtyřsettisícovou návštěvností málem pokořil půlmilionový rekord nejnavštěvovanějšího slovenského porevolučního filmu Báthory. Nicméně kdo film nestihl vidět na plátně, nemusí smutnit – aktuálně je totiž v nabídce Netflixu.
Nejdráždivější otázka u podobného druhu filmů vždy spočívá v tom, do jaké míry jde o fikci a do jaké míry se jejich děj shoduje s realitou. Autoři Svině si pomáhají pochopitelnou formulkou, že všechno ve snímku je fiktivní. Autor knižní předlohy Soltész jen ironicky dodal, že kdo se ve filmu poznal, měl by se přihlásit orgánům činným v trestním řízení.
Navíc tvůrci castingem herců a občas i doslovnými citacemi z odposlechů nebo tiskových konferencí nenechávají nikoho na pochybách, kdo jsou reálné předobrazy filmových postav. Ambiciózní premiér Bobo (Marko Igonda) je Robert Fico, jeho vládní kolega Ňuňu (Dano Heriban), nejapný a neustále zkoksovaný ministr vnitra, je Robert Kaliňák a celou politickou garnituru včetně nejvyšších církevních představitelů ovládá politický podnikatel Lolo Wagner, který v podání Jozefa Vajdy jako by z oka vypadl Marianu Kočnerovi.
Velikou autorskou licencí je propojení dvou nesouvisejících šokujících kauz do jednoho třaskavého příběhu. Dění kolem vyšetřování vraždy Jána Kuciaka je českému čtenáři dostatečně známé, o poznání méně se do tuzemského veřejného prostoru dostaly informace o případu sexuálního zneužívání chovanek v resocializačním ústavu Čistý deň. Možná strávíte nějaký čas googlováním okolností této šílené kauzy, která je dokazatelně propojená s Kočnerem a nepřímo naznačuje dohazování svěřenkyň nápravného zařízení politikům k sexuálním hrátkám.
Jako film ovšem počin režisérského dua vyznívá trochu bezzubě. Postavy jsou vesměs napsány schematicky, lajna narýsovaná tvůrci mezi dobrem a zlem nepřipouští jiný než černobílý výklad – buď jste zloduch, nebo hrdina. Děj se odehrává příliš překotně a divák tak má malou šanci proniknout do motivací aktérů. Jedinou výjimkou je snad pojetí vztahu mezi mladým idealistickým novinářem Ondrou (Andrej Remeník) a jeho partnerkou. Snímek obsahuje několik scén, které je zachycují v přirozené interakci a polidšťují je nad rámec karikatur, jež je obklopují. Dialogy často obsahují vulgarismy, ale jsou živé a uvěřitelné a představují největší devízu dramaturgicky nekonzistentního scénáře.
Z něho totiž vůbec není jasné, v jakém žánru by chtěl být ukotven. Na komedii je v něm málo humoru, na politický thriller zase málo napětí. Klíčová scéna vraždy, která pobouřila Slovensko, je ale natočena vkusně, s pietou a s náznakem režisérské invence. Ta ve zbytku filmu ustupuje technicky solidní, ale z televizního průměru nevybočující práce. A zejména pasáže z ústavu, obsahující samoúčelné scény nahoty, pak svou estetikou odkazují až někam do raných devadesátek k vlně porevolučních exploatačních filmů – v tomto případě konkrétně k snímku Filipa Renče Requiem pro panenku.
Sviňa je tedy ze všeho nejvíc taková naštvaná filmová publicistická glosa vezoucí se na vlně spravedlivého tekutého hněvu mas rozčilených na zkorumpované politiky. Často se u nás říká – a platí to i o Slovensku -, že se tu už skoro nedá dělat satira. Možná se to týká rovněž politického thrilleru. Realita je totiž tak divoká, že pokus o její víceméně věrné převedení na plátno působí vyumělkovaně, hystericky a z diváckého pohledu až béčkově.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025