22. září, 2021 Karel Barták
Vizionářské projevy Emmanuela Macrona o budoucnosti EU
německá kancléřka ignorovala. Foto: Wikimedia Commons
Odchod Angely Merkelové po šestnácti letech ve funkci bude významnou změnou nejen pro Německo, ale také pro Evropu. Ta si zvykla s ní počítat jako se zárukou stability, umírněnosti, jisté moudrosti a v každém případě pragmatického udržování statu quo. Merkelová odvedla nesmírný kus práce jak pro svou zemi, tak pro Evropskou unii. Nesla značnou odpovědnost a zvládla to po svém, tedy klidně, někdy až váhavě, ale zároveň v případě potřeby rozhodně a nekompromisně. Její osoby se za celou dobu nedotkl jediný skandál.
Jejím prvním „evropským“ úkolem po nástupu do úřadu v roce 2005 bylo stabilizovat Unii otřesenou negativními výsledky referend o evropské „ústavě“ ve Francii a v Nizozemsku. Merkelová sehrála ústřední roli při sjednávání a schvalování Lisabonské smlouvy, do níž se v tichosti přelila většina ustanovení usmrcené „ústavy“. Podílela se i na vyjednávání záruk pro Irsko, jehož občané tuto smlouvu v referendu napoprvé odmítli.
Kancléřka byla od prvního dne vtažena do spirály evropských záležitostí a velmi rychle dospěla k přesvědčení, že EU moc dobře nefunguje. To ji vedlo na jedné straně ke snaze Unii neustále opravovat a udržovat v chodu, ale na straně druhé to v ní budilo pocit určité nechuti k velkým reformám. Což se po celou dobu projevovalo například v kolísavém výkonu německo-francouzského „motoru“, v posledních rocích pak v jejím přezíravém ignorování vizionářských projevů francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
„Pro postoj Merkelové k Evropě byl typický kritický přístup. Žádné velké evropské cíle, žádné ambiciózní vize. Merkelová usilovala o stabilizaci a stabilitu. Nevypadalo to, že by s mateřským mlékem nasála politickou mantru o významu francouzsko-německého tandemu nebo o takřka nevyhnutelném spění ke ‚stále sevřenější unii‘,“ soudí Ulrike Guérotová z Dunajské univerzity v dolnorakouském Kremsu. Připomíná, že v prvních letech éry Merkelové došlo také k významnému posílení německého sebevědomí. „Z federální republiky se stávalo opravdu Německo, rodilo se nové národní cítění, a v tomto srovnání evropský příběh bledl.“ Německý „servis“ Evropě nebyl pak už nikdy nezištný.
První zatěžkávací zkouškou byla nepochybně finanční krize, kterou EU prodělala v letech 2010–2013. Německo se v ní vyznamenalo rigidním vyžadováním dodržování rozpočtových pravidel, lpěním na existujících fiskálních nástrojích a také ochranou úspor německých střadatelů. V zadluženějších, zejména jižních zemích EU vyvolávala tato politika značný odpor. Pálení portrétů německé kancléřky v athénských ulicích se zapsalo do paměti jako memento evropské nejednoty a nepochopení. Merkelová se nicméně za minutu dvanáct zasadila o to, aby Řecko bylo zachráněno a zůstalo v eurozóně, čímž podrazila vlastního ministra financí Wolfganga Schäubleho. „Hledala a našla evropské řešení, ovšem se značnou dávkou pragmatismu. Řekla si, že když necháme padnout Řecko, bude to mít dominový efekt na další země jako Španělsko či Itálie, což by nebylo v německém zájmu,“ hodnotí tehdejší rozhodování Paul De Grauwe z London School of Economics.
Třetí volební období Angely Merkelové poznamenala především uprchlická krize v roce 2015. Kancléřka vstoupila do dějin svým vzácně emocionálním a zcela nečekaným rozhodnutím, když nezavřela německé hranice uprchlíkům, kteří se valili do střední Evropy takzvanou balkánskou cestou. Její „wir schaffen das“, my to dokážeme, rezonovalo v uších milionů Evropanů, kteří na jednu stranu ctili a obdivovali nesmírné humanitární gesto, a na stranu druhou ho ostře kritizovali. „Dnes si už nikdo neuvědomuje, jak bylo veřejné mínění v Německu a vůbec v Evropě vůči migrantům nevraživé. Tímto rozhodnutím zachránila Rakousko i Maďarsko a zabránila situaci, kdy by se bylo do běženců střílelo,“ domnívá se bývalý předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. „Bylo to nesmírně těžké rozhodnutí a ona se zachovala vskutku státnicky,“ dodává.
Nicméně se často zapomíná, že se Merkelová rozhodla sama, aniž by to konzultovala s evropskými spojenci. Dublinský azylový systém se zhroutil. Německo zajisté dokázalo obdivuhodně vstřebat kolem milionu běženců, ale samo si rychle uvědomilo limity svého gesta – po pár týdnech už kancléřka jednala s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem, aby za několik miliard eur zamezil běžencům prchat na řecké ostrovy nebo přecházet přes hranice do Řecka či Bulharska. Což se také stalo. Takže úctyhodný projev empatie, kterou pak logicky vystřídal pragmatismus v okamžiku, kdy už prostě nešlo v přijímání nových lidí pokračovat.
Impulzivní a nečekaná reakce na příval migrantů se dá srovnat už jen s kancléřčiným rozhodnutím z roku 2011 uzavřít všechny německé jaderné elektrárny. Stalo se to krátce po tragické havárii japonské jaderné elektrárny Fukušima. Ani tenkrát se Merkelová neradila s evropskými kolegy a postavila je před hotovou věc. Nečekaný přechod Německa z „jaderného“ do „protijaderného“ tábora dlouhodobě zablokoval racionální zastoupení atomové energie v evropském energetickém mixu a je dodnes hlavní příčinou napětí při jednání o dekarbonizaci evropské energetiky. Angela Merkelová sama přiznala, že tento krok významně oddálil útlum těžby a spotřeby uhlí v Německu a zvýšil jeho závislost na ruském plynu, což se promítlo i do úporné obhajoby dostavby plynovodu Nord Stream 2 pod Baltským mořem.
V posledním volebním období zaujala Merkelová spíše neutrální postoj k odchodu Velké Británie z EU; do referenda nijak nezasahovala. Posléze se zasazovala o co nejlepší dohodu, jíž se budou řídit vzájemné vztahy, protože jí šlo také o dobré podmínky pro německý export.
Uvnitř Unie neviděla nebo nechtěla vidět první nedemokratické příznaky v Polsku a v Maďarsku. Nikterak se nezasloužila o opožděné vyloučení maďarské vládní strany Fidesz z Evropské lidové strany, kde hraje prim její CDU, a dlouho chovala očividnou náklonnost k maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi. Neměla naopak nikdy blízko k šéfovi polské vládní strany Právo a spravedlnost Jarosławu Kaczyńskému. Z historických a emotivních důvodů si ale dávala vždy dobrý pozor, aby Německo neprovedlo nic, co by mohlo být vykládáno jako vměšování do vnitřních polských věcí. Tato pasivita se nevyplatila – mnoho politologů se domnívá, že kdyby Merkelová jednala před dvěma či třemi lety, nemusel se vztah obou středoevropských vlád vůči většině v EU takto vyhrotit. Kancléřce se podařilo přimět oba vládce, aby podmíněně souhlasili s mechanismem podmiňujícím čerpání evropských fondů dodržováním vlády práva, ale škody mohly být menší.
Merkelová správně vycítila, že covidová pandemie je onou velkou krizí, onou zatěžkávací zkouškou, která může evropské společenství rozložit, ale také posílit. Její souhlas se společným zadlužením EU a solidárním splácením tohoto dluhu byl obratem o 180 stupňů. Fond obnovy o 750 miliardách eur vznikl přímo z jejího popudu, což ostře kontrastovalo s jejím nesmlouvavým fiskálním fundamentalismem za finanční krize o deset let dříve. Kancléřka se opět projevila jako dobrý krizový manažer a její domácí podpora na přelomu let 2020/21 dosahovala sedmdesáti procent. „Na pandemii reagovala správně. Kdyby nebyla souhlasila s fondem obnovy, nikdy by se nezrodil. Měla však na vybranou? Neměla. Tentokrát musela hrát evropskou kartou,“ soudí Juncker.
Německo se za kancléřčiny éry emancipovalo nejen ekonomicky a psychologicky, ale také si vydobylo jistou pozici na mezinárodním kolbišti. Zatímco ještě na počátku století platilo, že je „pouhým“ ekonomickým motorem EU, zatímco Francie má rozhodující vliv na její institucionální podobu, ale také na její mezinárodní postavení a chování vůči zbytku světa, dnes už to zdaleka tak jednoznačně neplatí.
Ekonomická síla plodila stále více sebevědomí. Z nejvyšších míst odcházela generace politiků, kteří na vlastní kůži zažili trauma viny po druhé světové válce a smiřovali se s druhořadou rolí v geopolitických otázkách. Němečtí vojáci se postupně zapojili do několika mírových misí, což bylo dříve nemyslitelné. A protože je zahraniční politika hluboce propojena s mezinárodním obchodem, odehrál se nástup Němců na světovou scénu jaksi logicky a přirozeně. A protože měli v genech spíše byznys než diplomacii, bylo jejich počínání často ovlivňováno zájmy německého průmyslu.
Typickým příkladem je vztah k Rusku. Merkelová si zajisté zaslouží uznání za to, že se zasadila o tvrdé sankce EU proti režimu Vladimira Putina za nezákonnou anexi ukrajinského Krymu a za vyvolání konfliktu na východní Ukrajině v roce 2014. A také za to, že tyto sankce pořád platí. Jako mocná země, která měla v západní Evropě nejblíže jak k Rusku, tak k Ukrajině, nedokázala ovšem předvídat vývoj událostí a zabránit tomu, co Rusko Ukrajině provedlo.
Od té doby Merkelová celkem konzistentně kritizovala vedle útoků na Ukrajinu také Putinovu represi lidskoprávních aktivistů a opozičních politiků. Tato podpora vyvrcholila loni, když Německo poskytlo léčení a azyl výraznému kritikovi Kremlu Alexeji Navalnému poté, co se ho ruské tajné služby pokusily otrávit. Navalnyj byl pak po návratu z Německa okamžitě zatčen a od té doby sedí ve vězení. Podle německých Zelených to měl být podnět pro zavedení dalších sankcí proti Rusku a k ukončení výstavby plynovodu Nord Stream 2; to se však nestalo. Naopak, Merkelová ustála tlak kolegů v EU i spojenců v USA, stejně jako tvrdou kritiku ze strany Ukrajiny a Polska, a dostavbu prosadila, zejména kvůli výše zmíněným problémům německé energetiky. I za cenu vyšší závislosti Německa na ruských zdrojích a dodatečných zisků obří ruské státní společnosti Gazprom. Navzdory Navalnému, stále surovějšímu potlačování lidských práv, pokračující válce na východě Ukrajiny a ruské podpoře běloruskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi.
Další podobně složitou skládačkou je kancléřčina politika vůči Číně. Sice souhlasila, aby byly čínské investice v Německu podrobovány mnohem detailnějšímu zkoumání kvůli podezření z infiltrace a průmyslové špionáže. Zároveň však pod tlakem domácího průmyslu, hlavně pak automobilového, na poslední chvíli během loňského německého předsednictví v EU prosadila schválení ambiciózní investiční dohody mezi EU a Čínou. Evropská komise pod vedením její dlouholeté spolupracovnice Ursuly von der Leyenové pak urychlila dotažení dohody zcela zjevně na německé přání.
Stalo se tak přitom na pozadí stále přesnějších a znepokojivých informací o masovém útlaku muslimských Ujgurů v čínské provincii Sin-tiang, o tvrdém postupu proti demokratickým silám v Hong-Kongu či pronásledování jednotlivců kritizujících postup čínských úřadů při rozjezdu pandemie nemoci covid-19. Investiční dohoda byla sice Evropskou komisí dojednána a schválena, ale Evropský parlament ji odložil ad acta. Následná sankční přestřelka mezi EU a Čínou a nepřiměřená odveta Pekingu postihující i europoslance, kteří mají dohodu schválit, na dlouho zmařily její šance vstoupit v platnost. Merkelová musela ustoupit a podpořit společné unijní stanovisko. Čínské vedení se začalo chovat tak arogantně a autoritářsky, že smířlivý postoj již nešlo obhájit ani potřebami německého byznysu.
Tyto příklady názorně dokládají „metodu Merkel“ používanou nejen v zahraniční politice, jež spočívá ve vyčkávání až v předstírání, že se nic neděje, a to až do posledního možného okamžiku. Hlavní kancléřčin poradce pro zahraniční politiku Christoph Heusgen nazýval tento přístup strategickou trpělivostí. V okamžiku, kdy se situace nebezpečně vyhrotí, pak Merkelová přejde do akčního modu, použije veškerou munici, kterou má k dispozici, a technokraticky vysvětlí, že „nebyla jiná možnost“.
Bude zvláštní sledovat zasedání Evropské rady bez Angely Merkelové. Na její postoje se vždycky nejvíce čekalo. Bylo to do značné míry díky ní, že se z této instituce stal nejmocnější orgán EU. Mohli bychom jí vyčítat, že Evropu neposunula blíž k nadnárodní federaci, ale spíše umocnila její mezivládní podobu a poněkud ji podřizovala německým zájmům. Na druhou stranu, když šlo do tuhého, volila první žena v čele německé vlády vždy evropská řešení.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025