15. prosince, 2021 Julia Miesenböck
Foto: Pixabay/Tama66
Po spuštění železné opony začaly v německy mluvící oblasti (samozřejmě s výjimkou komunistické Německé demokratické republiky) panovat zcela jiné podmínky pro literární tvorbu než v tehdejším Československu, kde cenzura bránila řadě spisovatelů ve vydávání jejich děl. Někteří proto odešli do exilu. Týkalo se to nejen dnes světoznámého Milana Kundery, který po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy emigroval do Francie, ale například i opomenutého surrealisty Milana Nápravníka, jenž se usadil v Kolíně nad Rýnem, nebo Věry Linhartové, která stejně jako Kundera zamířila do Paříže a začala psát francouzsky. Jiní, jako třeba Jiří Kolář nebo Jaroslav Seifert, dlouho nic oficiálně nepublikovali a jejich díla vyšla jen v samizdatu nebo v českých zahraničních časopisech a edicích. Díky práci několika překladatelů a překladatelek se neoficiální česká literatura dostala také do německých knihkupectví a knihoven.
Pozoruhodná je například činnost rodáka ze západoněmeckého Ulmu Konrada Baldera Schäuffelena (1929–2012), který byl civilním povoláním lékař, ale zároveň se věnoval vlastní poetické tvorbě. Jako začínající básník přicestoval v roce 1964 do Prahy, kde se na doporučení rakouského básníka Ernsta Jandla setkal s českými autory a překladateli Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem. Krátce poté se začal učit česky, aby mohl překládat soudobou českou literaturu do němčiny. Zajímal se především o konkrétní poezii a experimentální prózu, tedy o texty podobné jeho vlastnímu stylu.
V šedesátých letech uveřejnil několik svých básnických sbírek i překladů českých děl, které vyhotovil společně s českou herečkou Tamarou Kafkovou (*1943). S ní se seznámil díky svým mentorům Grögerové a Hiršalovi. Schäuffelen a Kafková spolu přeložili Jiřího Koláře, Bohumilu Grögerovou, Věru Linhartovou, Milana Nápravníka a Ladislava Nováka. Jejich díla vyšla v němčině během velmi krátkého období, mezi lety 1969 a 1971, a to kupříkladu v renomovaném frankfurtském nakladatelství Suhrkamp. Překladatelská dvojice vydala v roce 1969 též antologii tehdejší experimentální literatury pod titulem Folgende Folge (Následující epizoda), kde je vedle Koláře, Linhartové, Nováka a Nápravníka zastoupen také Josef Hiršal.
Schäuffelen se v tu dobu začal zabývat i výtvarným uměním a spolupracoval na dvou pracích s Jiřím Kolářem. Protože se v sedmdesátých letech mimo jiné z finančních důvodů musel více věnovat svému lékařskému povolání (pracoval jako psychiatr v Mnichově), přestal překládat. Každopádně má společně s Kafkovou velkou zásluhu na tom, že je nemalá část české literatury ze šedesátých let dostupná v němčině. Zde je nutno zdůraznit, že se vesměs jednalo o autory nepohodlné československému komunistickému režimu, a tak některá jejich díla bylo možné koupit pouze v tomto jazyce. Týká se to i Nápravníkova debutu Moták, který byl v nakladatelství Československý spisovatel krátce po vydání cenzurou zabaven a česky mohl vyjít až po roce 1989.
Ještě o několik let dříve než Schäuffelen objevil českou literární krajinu mladý básník z východního Německa Reiner Kunze (*1933). Stalo se tak prostřednictvím Elisabeth Littnerové, Češky z Ústí nad Labem a jeho pozdější manželky, která slyšela Kunzeho básně v rozhlase a navázala s ním kontakt. Rozsáhlou korespondenci následovalo osobní setkání a manželství. V roce 1961 vydal Kunze malou antologii českých básní pod titulem Der Wind mit Namen Jaromír (Vítr jménem Jaromír). O tři léta později spatřily světlo světa druhá antologie Die Tür (Dveře) a jeho vlastní sbírka Widmungen (Věnování), která obsahuje básně věnované českým básníkům a vyšla ve stejném roce (1964) i česky.
Spolu s Elisabeth Littnerovou žil Kunze krátce v Čechách, poté strávili několik let v Německé demokratické republice (NDR). V roce 1977 emigrovali do západního Německa. Důvodem byl zákaz publikování po vydání sbírky próz Die wunderbaren Jahre (Báječná léta). Zazníval v ní totiž kritický podtón vůči NDR a celému východnímu bloku. Navíc byla tajně dopravena do Spolkové republiky Německo (SRN), kde vyšla ve frankfurtském nakladatelství Fischer.
Reiner Kunze se celý život zabýval kromě vlastní tvorby i překlady poezie především z češtiny a příležitostně i z jiných jazyků: z polštiny, maďarštiny, slovenštiny, srbštiny a jidiš. Bezpochyby se dá tvrdit, že je nejznámějším překladatelem české poezie do němčiny. Díky němu vyšlo v tomto jazyce více než dvacet básnických sbírek. Největší ohlas z nich mělo dílo moravského básníka Jana Skácela, jehož sbírky se dočkaly v devadesátých letech i po roce 2000 několika reedicí. Kunzeho spojovala se Skácelem velmi podobná poetika, když oba psali jako citliví a skromní pozorovatele.
Další významnou překladatelkou byla švýcarská filoložka Susanna Roth (1950–1997). Studovala slovanské a románské jazyky v Curychu, na tamní slavistice se naučila mimo jiné česky. Akademický rok 1972/73 strávila na pražské Karlově univerzitě, později pokračovala se studiem v Paříži. Během pobytu v Praze se seznámila se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, o kterém později napsala svou disertační práci Laute Einsamkeit und bitteres Glück. Ta vyšla i v českém překladu pod názvem Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala. Nicméně první literární překlad, který Susanna Roth vyhotovila, se nevztahoval k jednomu z děl pražského „krále pábitelů“, jak by asi leckdo očekával. Místo toho si vybrala slavný román Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí, vydaný v roce 1984 mimochodem nejen v němčině, ale i ve francouzštině (překlad François Kérel). Do své předčasně smrti v roce 1997 přeložila Susanna Roth všechny doposud vydané Kunderovy romány a eseje. A to nejdříve z češtiny a potom i z francouzštiny, kterou díky svému švýcarskému původu, studiu románské filologie i pobytu ve Francii perfektně ovládala.
Další intenzivní překladatelskou spolupráci navázala Susanna Roth s již zmíněným Bohumilem Hrabalem. Nakonec se stala i zástupkyní jeho autorských práv v západní Evropě. Spisovatele a překladatelku totiž pojilo silné přátelství, které šlo až tak daleko, že Susanna Roth doprovázela Hrabala na jeho autorská čtení v zahraničí. Prý se s ním dokonce vsadila o to, že ona umře jako první. Pokud tomu tak bylo, sázku o pár měsíců prohrála. Takřka třiaosmdesátiletý Hrabal odešel na začátku února 1997, Susanna Roth zemřela po těžké nemoci v červenci 1997 ve věku 47 let. Zanechala po sobě kolem třiceti literárních překladů českých autorů a autorek a několik bohemistických studií o literatuře 19. a 20. století. Zvláště ke konci života patřil její zájem Boženě Němcové, jejíž dopisy vyšly německy ještě před překladatelčinou smrtí. Nesmíme rovněž zapomenout, že se Susanna Roth o propagaci českého umění zasloužila nejen jako překladatelka a bohemistka, ale též jako organizátorka různých kulturních výměn mezi Českem a zahraničím. Na její počest se od roku 2014 začínajícím překladatelům a překladatelkám české literatury do 40 let pravidelně uděluje Cena Susanny Roth, kterou vypisuje České literární centrum spolu s Českými centry po celém světě.
Zatímco se Susanna Roth, Reiner Kunze nebo Konrad Balder Schäuffelen naučili česky z osobního zájmu, mezi překladateli tuzemské prózy a poezie často najdeme jedince s českými nebo česko-německými kořeny, kteří disponovali znalostmi jazyka na základě svého původu. Překladatelka Jaroslava Seiferta Olly Komenda-Soentgerath se narodila roku 1923 do pražské německé rodiny a byla nucena opustit Československo po druhé světové válce. Tedy stejně jako Franz Peter Künzel, rodák z Hradce Králové, který rovněž překládal Jaroslava Seiferta, ale také Miroslava Holuba a další představitele české literatury.
Vzdělání ve slovanské filologii – v Německu, Rakousku a Švýcarsku se bohemistika studuje v rámci slavistiky – najdeme vedle Susanny Roth i u několika dalších překladatelů. Ve východním Německu žilo několik slavistů se specializací na češtinu nebo západoslovanské jazyky, kteří se věnovali jak překladu, tak i vydávání českých děl. Patří mezi ně Karl-Heinz Jähn nebo Manfred Jähnichen. Dále bylo pozoruhodně mnoho básníků a básnířek, kteří psali v němčině a zároveň překládali českou literaturu (a často nejen českou). Náleželi mezi ně již zmínění Konrad Balder Schäuffelen, Reiner Kunze a také Olly Komenda-Soentgerath, jejíž díla se dočkala českého překladu od Jaroslava Seiferta, tedy od autora, jehož tvorbu předtím sama přeložila. Několik německých básnířek a básníků se dokonce věnovalo překladům bez znalosti češtiny, a to na základě interlineárního překladu. Němčina tento způsob překládání běžně označuje jako „Nachdichtung“ (česky „přebásnění“). Pro českou poezii je v této skupině nejvýznamnější rodačka z Lipska Annemarie Bostroem.
S výjimkou Švýcarky Susanny Roth se nejaktivnější překladatelé z češtiny do němčiny nacházeli buď ve východním, nebo západním Německu. Skoro všechny překlady české literatury, které vznikly v letech 1950 až 1989, vyšly v nakladatelstvích v SRN nebo v NDR. Rakousko a Švýcarsko hrály v tomto ohledu spíše okrajovou roli. Několik knih převedených do němčiny vyšlo též oficiálně v Československu v cizojazyčných nakladatelstvích Artia nebo Orbis. Přeložili je nejen čeští spisovatelé Otto František Babler a Ludvík Kundera, ale i slavistka Verena Flick z Heidelbergu. Vydání v českém nakladatelství se samozřejmě netýkalo knih zakázaných autorů. Jejich díla byla většinou odkázána na pomoc překladatelů a vydavatelů z druhé strany železné opony.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025