Kdesi v Horním Slezsku

16. prosince, 2021 RUBRIKA Kultura


imageROK (1)Zbigniew Rokita (vlevo) se svou předchozí knihou "Králové střelců". Foto (oříznuto): Facebook/zbigniew.rokita.3

 

V historii prestižní polské literární ceny Nike se nestává často, že by nějaká kniha vyhrála v hlasování čtenářů i kritiků. Reportáži Kajś Zbigniewa Rokity se to letos v říjnu podařilo. I přesto, že v jejím podtextu zaznívá názor, že Slezanům by bylo lépe bez Polska. A také bez Německa.

 

Mezi státy se Horní Slezsko pohybovalo v dějinách neustále. Češi, Němci a Poláci – ti všichni o něj měli zájem. Spory o národní příslušnost jsou ale vzhledem ke staletým dějinám regionu stále věc poměrně moderní. Dlouho rozhodovala především víra, protestantská nebo katolická, ale také tradiční zemská příslušnost. Měnili se panovníci a hranice, lidé zůstávali. Průmyslová oblast nicméně začala být strategicky důležitá. Ostatně v dramatické polsko-česko(slovenské) kapitole se na Těšínsku bojovalo především o to, co region nejvíce proměnilo, tedy o uhlí. Jenže zatímco v dnešním Česku je naše (malá) část Slezska spíše určitým folklórem, který se většině lidí spojuje s hornictvím, ostravským dialektem a Baníkem, a do širšího povědomí pronikla především v písních Jaromíra Nohavici jako „region razovity“, v Polsku jde o otázku palčivější.

Už od války, kdy většina Slezska připadla polskému státu posunutému v rámci jaltských dohod na západ, totiž panovaly obavy z jeho separatistických sklonů. Bylo chápáno jako podezřelý „německý“ region a sami „Ślązacy“ jako podvratný živel, který je nutné polonizovat, stejně jako předtím panovaly snahy Slezany germanizovat. V samotném Horním Slezsku se také po roce 1989 objevovaly výrazné pokusy získat větší autonomii a rovněž touha slezský dialekt oficiálně prohlásit za regionální jazyk se všemi právy. K nim patří i používání na úřadech, dvojjazyčné nápisy nebo výuka na školách. To se ale nepodařilo. Slezsko hledá svou novou postindustriální tvář, kterou může v pozitivním smyslu reprezentovat třeba proměna Katovic. A stejným způsobem teď nově definují svou identitu mladí Hornoslezané. Snad i proto se kniha Zbigniewa Rokity Kajś. Opowieść o Górnym Śląsku (Kdesi. Příběh Horního Slezska, 2020) setkala s takovým úspěchem. Zbytek Polska najednou objevuje kouzlo „jiného“ regionu.

 
Náhrobek na kompostu

Rokita se narodil v Gliwicích a většinu svého života se svoji „hornoslezskost“ snažil nevnímat. Studoval v Krakově a jako novinář působící v dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia se věnoval především tematice střední a východní Evropy. Najednou ale zjistil, že má silnou potřebu vrátit se domů a prozkoumat svou „potlačenou“ identitu. Najít slezské kořeny, které v Ostropě, dříve samostatné vesnici a dnes gliwické čtvrti, zapustil už prapradědeček Urban Kieslich. „O svých kořenech jsem věděl jen málo. Nevěřil jsem, že se před válkou ve Slezsku děla nějaká historie. Moji předci byli jako z jiné planety, měli nepravděpodobná jména: Urban, Reinhold, Liselotte. Pak se k nim přidala nacistická bordelmamá a major z Kavkazu, pradědeček na služební cestě v Polsku v září 1939, náhrobek se seškrábaným příjmením na kompostu. Najednou se ve mně něco zlomilo. Pochopil jsem, že se za humny udála nějaká alternativní verze dějin, obrácená naruby. Rozhodl jsem se trochu rozkoukat, zkusit všechno pochopit jako celek. A co jsem nenašel: téměř milion lidí, kteří se hlásí k ‚neexistující‘ národnosti, ekologickou katastrofu nečekaných rozměrů, příběh o polské kolonii, separatismu a lidech fandících nesprávnému národnímu týmu. Naše silesogonie,“ píše ke knize sám autor (Silesia je latinský název pro Slezsko).

Pokusy uznat jakýsi dialekt za regionální jazyk se mohou zdát úsměvné, ale pokud si uvědomíme, jakou roli jazyk a jeho kodifikace hrály v českých dějinách, není na tom nic zvláštního. V případě „národů bez státu“ byla jejich identita vždy úzce spjata s jazykem a literaturou. Naši obrozenci se museli vypořádat s faktem, že se čeština stala jazykem nižších vrstev. Na úřadech, gymnáziích, univerzitách a ve vyšších kruzích se mluvilo německy. Čechům nezbylo nic jiného než se řeč naučit, a dokonce vymyslet celou řadu slov, aby se čeština mohla stát jazykem literárním a vědeckým. Že se jim to podařilo, nebylo zcela samozřejmé, ačkoli dnes je to pro nás jen nudná kapitola v dějepise a historii české literatury.

Pro obyvatele Horního Slezska byla tato otázka komplikovaná, neboť jejich rodná svébytná slezská řeč je směsí západoslovanských jazyků a výrazných německých prvků ve slovní zásobě a syntaxi. Rokita píše o tom, jak pro něj samotného je tato řeč podvědomě vulgární, lidová. Následuje tak názor prosazovaný především v dobách komunistického Polska s jeho snahou o nivelizaci jazykových rozdílů – stejně jako na Kašubsku byly děti ve Slezsku nabádány či přímo nuceny, aby mluvily obecnou polštinou a slezská řeč byla označována za ohrožení pro jejich vývoj. Podobnou rétoriku bohužel přijímají úřady i dnes, když se brání uznání slezského dialektu za regionální jazyk. Tvrdí, že by takový precedens vedl k vytvoření místních variant polštiny a potlačoval by se rozvoj obecné, celopolské verze. V pozadí je snad ale opravdu strach o to, kam by mohly tyto snahy vést – k vytvoření slezského státu? Tento problém neřeší samozřejmě jen Poláci, připomeňme třeba Baskicko s jeho separatistickými snahami.

 
Dědeček ve wehrmachtu

V okolí Katovic zatím naštěstí neoperuje žádná ETA a Zbigniew Rokita nenabádá k vojenskému převratu a odtržení od Polska. Skvěle ale ukazuje, že regionální identita a paměť může stát v protikladu k té centrální, celonárodní. Když se podíváme na mapu současného Polska, vidíme dvě Slezska – Horní a Dolní. V Dolním Slezsku panovala po druhé světové válce situace podobná českým Sudetům. Německé obyvatelstvo prchlo nebo bylo vyhnáno, zůstali lidé ve smíšených manželstvích nebo potřební v průmyslu. Přistěhovali se Poláci, lidé vyhnaní z východních území, která si zabral Stalinův Sovětský svaz.

Komunistická vláda nazývala tuto oblast „ziemie odzyskane“, tedy znovuzískaná území, čímž naznačovala, že původní piastovské země se opět právoplatně vrátily Polsku. Přesto se noví osadníci dlouhou dobu báli, že se hranice opět změní a oni budou muset pryč.

V Horním Slezsku bylo odsunuto mnohem méně lidí, protože většina byla národnostně nevyhraněná. Museli si proto pod tlakem opakovaně vybírat jednu či druhou stranu a nést následky nedobrovolných rozhodnutí. Narukovat do wehrmachtu jako Němec a jít na východní frontu, nebo se stát Polákem a riskovat pronásledování, nucené práce nebo deportaci do Auschwitzu? Žádné rozhodnutí nebylo dobré a v roce 1945 neměla Rudá armáda velké pochopení pro nějaké lokální nuance. Slezané (a Slezanky) se svou podivnou řečí byli Němci (a Němky) a podle toho se s nimi nakládalo. Rokita popisuje, jak pro řadu lidí začala válka v době, kdy pro jiné skončila. Mnozí Hornoslezané byli jako „přisluhovači Hitlera“ zavřeni do sběrných táborů (nechvalně proslulý je zejména ten v Łambinowicích) a mučeni, muži byli odváženi na nucené práce na Sibiř a v mnoha případech se nevrátili. Ti, kteří zbyli, se museli – už po několikáté – přizpůsobit představám o sobě samých, které přinášeli jiní. A tak se malí žáčci ve škole učili být pyšní na Poláky věčně bojující s Němci, ačkoli doma měli dědečka, který sloužil ve wehrmachtu, nebo babičku, jež s kamarádkami mluvila jen německy. „My děti jsme za komunistů žily ve dvou paralelních světech, které neměly styčné body,“ píše Rokita.

Rokita ukazuje, jak patchworková je hornoslezská minulost a z kolika legend a paradoxů se skládá. A jak moc je odlišná od centrálního příběhu polských dějin, s nímž se lidé setkávají ve filmech, politice, škole, ale třeba i v reklamě. I autorova vypravěčská strategie je sešitá z různých přístupů: reportérského, esejistického, historického, někdy literárně metaforického, jindy novinářsky efektního. Kajś by asi nedržel pohromadě, kdyby ho nespojovala autentická snaha konkrétního člověka zjistit, odkud vlastně pochází. Autor se ostatně nestydí podělit o své pochybnosti a osou vyprávění je i jeho postupné odhalování různých zapomenutých příběhů a postav, ale také vlastního rodokmenu.

Pro české čtenáře, kteří se snad překladu brzy dočkají, je to určitě skvělá příležitost dozvědět se něco o regionu, který s námi přímo sousedí. A porovnat, jak se liší česká část Slezska od Śląsku. Možná by se pak ukázalo, že to „naše“ Slezsko také vůbec neznáme, stejně jako polští čtenáři knihy Kajś najednou objevili „fascinující Atlantidu“ ve své vlastní zemi. Nohavicovy písničky k tomu, abychom pochopili Petra Bezruče, bohužel nestačí. A nejen Bezruče – třeba i to, proč někdo jinak hlasuje ve volbách. Tam „kdesi“ žijí lidé.

Rokita

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.