S Davidovou hvězdou v srdci. Příběh slovenské odbojářky Chavivy Reikové

17. prosince, 2021 RUBRIKA Historie


imageCHAV Muzeu SNP. Foto (oříznuto): Facebook/Vladimír Katka Štecoví

 

Dne 27. června 2021 slovenská prezidentka Zuzana Čaputová udělila státní vyznamenání dvaceti čtyřem osobnostem. Mezi oceněnými in memoriam zaznělo i jméno Chavivy Reikové, protifašistické bojovnice židovského původu, jež za snahu pomoci příslušníkům svého národa položila život.

 

„Líbezná“, tak zní překlad jména Chaviva, které si Marta Reiková sama zvolila již ve svých šestnácti letech coby členka mládežnické sionistické organizace Ha-Šomer ha-ca’ir, v překladu Mladý strážce. U významné představitelky československého odboje za druhé světové války, výsadkářky a agentky v britských službách, jež po potlačení Slovenského národního povstání odmítala odletět do bezpečí a do poslední chvíle chránila povstalce v horách, by člověk hádal přiléhavější pseudonym.

Marta Reiková přišla na svět roku 1914 ve slovenské vesnici Sajóháza, po vzniku Československé republiky přejmenované na Nadabula (dnes součást města Rožňava). Vyrůstala v chudé rodině jako nejmladší ze šesti dětí. Studium obchodní školy v Banské Bystrici, poblíž které se rodina v roce 1921 usadila, Chaviva z finančních důvodů nedokončila a pracovala v železářství jako prodavačka a účetní. Již tehdy zastávala silně sionistické postoje. V utužování vztahu k zemi zaslíbené přispěla již zmíněná levicově orientovaná mládežnická organizace Mladý strážce. Ta vznikla v Polsku a postupem času se zaměřila na osidlování Britského mandátu Palestiny, kde její členové zakládali zemědělské kibucy.

Jako pracovnici Ústředního svazu sionistického a tajemnici doktora Oskara Neumanna, budoucího čelného představitele takzvané Pracovní skupiny, jež si v ilegalitě kladla za cíl záchranu Židů, se Chavivě otevřela příležitost zajistit svým sestrám i manželovi emigraci do Palestiny. Na konci roku 1939 pak společně se svým mužem Aronem (jiné zdroje uvádí jméno Avraham) Martinovičem a dalšími členy organizace Mladý strážce založili kibuc Ma’anit Narbata. Vedle zemědělské činnosti, zahrnující zejména starost o citrusové plantáže a zvěř, se Chaviva v kibucu věnovala rovněž vzdělávání dětí a mládeže. Manželství s Aronem však nemělo dlouhého trvání (vzali se v roce 1938). Chaviva navázala milostný vztah se synem majitele nedalekých vinic. Místní chudá komunita jí vyčetla, že poměrem s majetným podnikatelem podléhá svodům kapitalismu, a Chaviva proto vztah ukončila. Její manžel zanedlouho kibuc opustil. Rozluka s mužem nicméně proběhla v poklidu. Ostatně jméno Martha Martinovitz bylo jedním z jejích pozdějších válečných pseudonymů.

 
Ideální kandidátka

Když se v září 1942 Chaviva dozvěděla o osudu své matky Emilie a dvou sourozenců, kteří se museli přestěhovat ze Slovenska do Polska, nepochybovala o tom, že tento nucený přesun nevěstí nic dobrého. Nepletla se. Emilii s rodinou zasáhly jedny z nejpřísnějších antižidovských zákonů v Evropě, takzvaný židovský kodex. Odjeli s první vlnou transportů, jež probíhaly od března do října 1942 a končily ve vyhlazovacích táborech. Vývoz administroval Slovenský stát, který dokonce za každého nedobrovolného cestujícího nacistickému Německu jako „poděkování“ sám platil…

Od roku 1941 byla Chaviva součástí Hagany, ilegální vojenské židovské organizace působící na území mandátní Palestiny. V novém domově navázala kontakty s rumunskou Židovkou Sarou Braverman, jež ji přesvědčila ke vstupu do Palmachu, elitních úderných jednotek Hagany. Tehdy Chaviva absolvovala náročný výcvik v horách. Podle vzpomínek jeho účastníků prokázala kolektivního ducha, když v noci sama v pyžamu sešplhala ze skály na vinici, kde byla nadřízenými chycena s hrstí hroznů, jež chtěla přinést svým kolegům jako vzpruhu na duchu v těžkých podmínkách. Společně se Sarou se pak přihlásila Židovské agentuře (tehdejší neoficiální vláda v mandátní Palestině), která hledala dobrovolníky k výcviku pro britské tajné služby. Konkrétně se jednalo o MI9, zaměřenou na pomoc odbojové síle a spojeneckým vojákům na okupovaných územích, a o věhlasnou zpravodajskou službu SOE (Oddělení pro zvláštní operace).

Chaviva byla ideální kandidátkou z více důvodů. Vedle čerstvě osvojených armádních dovedností (v horách absolvovala důstojnický kurz) jí pomohly také geografická znalost rodného Slovenska a znalost několika jazyků. Plynně mluvila německy, maďarsky a slovensky, při pobytu v Palestině si pak osvojila hebrejštinu a angličtinu. Školení nejprve začala v britské Palestině, po absolvování výsadkářských kurzů se poslední část výuky konala nedaleko Káhiry. Náročnost celého výcvikového procesu dokládá počet osob, které se nakonec misí do Evropy zúčastnily – z přihlášených 250 prošlo školením 110. Z nich bylo nakonec vybráno pouhých třicet sedm lidí, z toho tři ženy: Hanna Szenes (v Česku je známa spíše jako Chana Senešová), Sara Braverman a Chaviva Reiková (ve světě často uváděna jako Haviva Reik).

Vedle toho, že zúčastnění používali krycí jména, měli být chráněni také přičleněním ke Královskému letectvu. Předpokládalo se totiž, že v případě dopadení nepřítelem by s nimi jako se členy Britských ozbrojených sil mělo být zacházeno jako s válečnými zajatci. Praxe se však poněkud lišila, ze tří žen přežila výsadek pouze Sara Braverman. Rodačka z Budapešti Chana Senešová, po níž se zachoval poměrně rozsáhlý básnický odkaz, seskočila v březnu 1944 nad Jugoslávií, nicméně za tři měsíce ji zatkli při přechodu maďarských hranic. Po několikaměsíčním mučení byla v listopadu téhož roku popravena. Přiměřeného zacházení se nedostalo ani seržantce Chavivě Reikové.

 
Zpět do hořící vlasti

Výjimečným dnem se pro ni stal 19. červenec 1944, kdy byla jako jediná žena začleněna do operace Amsterdam. Původně se jednalo pouze o dvoučlennou skupinu (s Chavivou měl seskočit slovenský rodák Cvi Ben Ja’akov), k jejímž hlavním úkolům patřila záchrana zástupců spojeneckých sil, kteří uvízli na území satelitu Německa, dále pak osvobození internovaných, navázání kontaktů s podzemními skupinami, záškodnická činnost a pomoc pronásledovaným Židům.

S vypuknutím Slovenského národního povstání 29. srpna 1944 se však prioritou výsadku stala právě jeho podpora. Desant se rozrostl o další dva členy – Chaima Chermeše a Rafaela Reisze. V říjnu se k němu přidal rumunský Žid Aba Berdičev. Britské předpisy zakazující ženám přímé bojové nasazení však Chavivě účast v celé akci zkomplikovaly. Nakonec došlo ke kompromisu – neseskočila padákem, ale dopravila se na území Slovenského státu letecky z italského Bari se členy amerického Úřadu pro strategické služby. Na letišti Tri Duby nedaleko Banské Bystrice přistála 17. září. S parašutisty z operace Amsterdam, kteří byli vysazeni na nesprávném místě a museli přes hory ujít padesát kilometrů navíc, se setkala až 24. září. Chaviva mezitím navázala spolupráci s výsadkem Courier-5 (organizovaným Československou vojenskou misí v Jugoslávii umístěnou v Bari) a později také s britskými výsadkáři ze skupiny Windproof. Zároveň se zaměřila na pomoc místním Židům a povstalcům, ať už materiální, či zbrojní. Díky britské pomoci pak otevřela šicí dílnu pro partyzány, kde byli zaměstnání také její souvěrci. Sháněla bydlení, místa úkrytu, lékařskou péči i falešné dokumenty.

Již předtím, než se Němcům podařilo 28. října dobýt Banskou Bystrici, byla Chavivě a dalším členům mise nabídnuta evakuace. Ona však tuto možnost razantně zavrhla. Ve své depeši odeslané na základnu mimo jiné prohlásila: „Každý den, který přežijeme, je darem. Žiju jen jednou myšlenkou: zachránit, co se ještě zachránit dá.“ Tímto heslem se řídila i v době, kdy povstání vyhasínalo a získalo ryze partyzánský charakter. Chaviva s výsadkáři a desítkami vycvičených židovských bojovníků opustila město mezi posledními. Postupujícím německým jednotkám nechtěla nechat napospas starší občany. Jejich přesun do Pohronského Bukovce a nakonec na vrchol poblíž této osady proto nezůstal bez povšimnutí. Ještě večer 30. října 1944, když seděli okolo ohně, však netušili, že následujícího rána budou muset prchat před ukrajinskou jednotkou SS Galizien. Vyváznout se podařilo jen Chaimu Chermešovi, který se skryl ve křoví. Zbytek odbojářů byl pochytán a odvezen do věznice v Banské Bystrici, kde byli následně podrobeni krutému mučení.

V pantheonu izraelských dějin

Když jako mladá dívka Chaviva s chutí vyrážela na výlety na kole do nedaleké Kremničky, ani ve snu ji nejspíš nenapadlo, že její život skončí právě tam. Spolu s ní zahynulo dalších zhruba 750 osob, které byly zahnány k protitankovým příkopům, okradeny o cennosti a většinou zastřeleny. Popravovalo se od začátku listopadu 1944 až do března roku 1945, a to po jednotlivcích, desítkách, ale i stovkách, jako tomu bylo v případě Chavivy Reikové. Ta byla popravena 20. listopadu spolu s 250 jinými nešťastníky. Na největším válečném zločinu na území Slovenska se vedle nechvalně známého Einsatzkommanda 14 podílely také Pomocné oddíly Hlinkovy gardy, jež vznikly za účelem potlačení povstání a byly sestaveny z radikálního jádra gardistů. Mnozí z nich, kteří se původně měli zapojit „jen“ do pomocných prací, se pak k aktivní účasti na masakru nechali zlákat odměnou v podobě zabavených věcí a poměrně značnou finanční částkou.

Ani osudy dalších výsadkářů z mise se od toho Chavivina příliš nelišily. V Kremničce přišel o život taktéž Rafael Reisz. Otazník dlouho visel nad údělem Cvi Ben Ja’akova, velitele celého výsadku. Podle jedněch zdrojů podobně jako jeho druzi našel smrt v Kremničce, podle jiných byl zastřelen poblíž obce Kováčová. Nejpravděpodobněji však zemřel v koncentračním táboře Mauthausen, kde byl popraven také Aba Berdičev. Válečná utrpení se podařilo přežít pouze Chaimu Chermešovi, který se po válce vrátil do britské Palestiny, budoucího Izraele.

Chavivino tělo bylo v dubnu roku 1945 exhumováno a následně pohřbeno na pražských Olšanských hřbitovech. Kříž nad jejím hrobem byl následně vyměněn za Davidovu hvězdu. V roce 1952 došlo k převozu ostatků Chavivy i Rafaela Reisze do Izraele, kde byli s poctami pochováni na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Na stejném místě se nacházejí také symbolické hroby ostatních účastníků mise, kteří zemřeli v koncentračních táborech.

Je nanejvýš zajímavé sledovat vývoj odkazu Chavivy Reikové a dalších výsadkářů ve společensko-kulturním ovzduší Izraele. Ona a mnoho židovských hrdinů výtečně zapadli do pantheonu velkých osobností, jež se značnou měrou přičinily o vznik nového státu. V případě některých však došlo k tomu, že z nich oficiální diskurz posmrtně vytvořil až jakýsi kult. V jeho rámci se sice plným právem vzpomíná na hrdinské činy dotyčných, zároveň se tím však vytrácí kritický pohled na ně, a tím také historická objektivita a věrohodnost. To platí především u ženských hrdinek, které byly do přibližně 90. let minulého století cíleně profilovány téměř jako biblické postavy. Silnou glorifikací byla nejvíce zasažena Chana Senešová (v souvislosti s její osobou se mimo jiné často zdůrazňovala absence milostného vztahu a morální čistota), nicméně nevyhnula se, byť v mnohem mírnější podobě, ani Chavivě Reikové. Kromě kibucu (Lehavot Haviva neboli Chaviviny plameny) založeného československými přistěhovalci, říčky nebo četných ulic nese její jméno dokonce i odrůda gerbery. V roce 1988 byla v Izraeli vydána známka s její podobiznou a je po ní nazváno také vzdělávací centrum Givat Haviva zabývající se židovsko-arabskou cestou k porozumění.

V Banské Bystrici, která jí in memoriam udělila v roce 1990 čestné občanství, lze rozjímat v Zahradě Chavivy Reikové nacházející se v areálu Muzea Slovenského národního povstání. Od roku 2014 se tam koná Mezinárodní festival židovské kultury Chaviva. Právě u příležitosti prvního ročníku této akce byl v zahradě odhalen pomník zobrazující ležící tvář této statečné ženy, kterou drtí otisk podrážky. Výjev, jenž tak děsivě výstižně symbolizuje fatální tíhu světa, za jehož lepší podobu bojovala a položila život.

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.