23. února, 2022 Tomáš Fošum
Andrej Babiš se svým vzorem Viktorem Orbánem. Foto: Facebook/marketa.pekarova.adamova.top09
Předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová nejde občas pro ostré vyjádření daleko. Poprask vyvolal také její lednový příspěvek na Facebooku, v němž jako novopečená předsedkyně Poslanecké sněmovny mimo jiné napsala: „Češi svého Babiše už vyhnali. Pevně doufám, že se to povede i Maďarům.“ Měla tím samozřejmě na mysli maďarského premiéra Viktora Orbána. Celá kauza má tři základní roviny. Tou první jsou diplomatické zvyklosti. Na jednu stranu jistě není vhodné, aby předsedkyně Poslanecké sněmovny útočila na maďarského premiéra. Na druhou stranu z titulů svých funkcí spolu nejspíše jednat nebudou, takže žádné velké škody nevznikly. Navíc ve světě zahraniční politiky zaznívají i drsnější výroky. Kupříkladu americký prezident Joe Biden veřejně souhlasil s tvrzením, že jeho ruský protějšek Vladimir Putin je zabiják. Pak se spolu normálně sešli.
Druhou rovinou je samotný obsah zmíněného facebookového příspěvku. Vedle již citovaného úryvku se v něm píše, že Orbán neváhá navazovat pochybné svazky se zeměmi, jako jsou Rusko a Čína. A že je klíčové, aby Evropskou unii tvořily státy, pro jejichž vlády jsou na prvním místě demokratické principy, nikoliv prospěch jejich premiérů. S tím nezbývá než souhlasit. To, že je Orbán s těmito principy na štíru, přece není žádným tajemstvím. Výčet přímých důkazů včetně postupného ovládnutí maďarského mediálního trhu přesahuje možnosti tohoto textu. Co se týče zahraniční politiky orientované na autoritářské režimy, o mnohém vypovídá nedávné přátelské setkání Viktora Orbána s Vladimirem Putinem v Moskvě, jež se odehrálo v době hrozícího vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. Také přirovnání maďarského ministerského předsedy k Andreji Babišovi je rozhodně namístě, existuje mezi nimi řada podobností. Koneckonců před loňskými říjnovými volbami přijel Orbán tehdejšího premiéra Babiše osobně podpořit. Navíc se šéf hnutí ANO Babiš, jemuž se zatím nepodařilo předělat Česko v oligarchii, v úspěšnějším kolegovi viditelně zhlédl.
A pak tu máme třetí rovinu, která je nejdůležitější. Jedná se o historicky složité vztahy ve středoevropském regionu. Velmi špatné byly třeba mezi světovými válkami, kdy je kalily četné územní spory. Pramenily z pocitu křivdy, že státní hranice v srdci Evropy nebyly po roce 1918 stanoveny spravedlivě. Středoevropské národy si vzájemně konkurovaly už dávno předtím, takže kritické výhrady vůči Maďarům či Polákům najdeme i u českých velikánů Františka Palackého, Karla Havlíčka Borovského a Tomáše Garrigue Masaryka. K tomu musíme započítat komplikované česko-německé vztahy. Vzhledem ke zmíněné rivalitě a snaze jednotlivých národů o sebeurčení nebyly podobné animozity ničím výjimečným a vyskytovaly se napříč střední Evropou.
Po roce 1989 nastala naděje na změnu. Po zkušenostech s totalitními režimy 20. století volily středoevropské země formu spolupráce. Urovnaly své vztahy se sjednoceným Německem a díky blízkým kontaktům mezi bývalými disidenty vznikla Visegrádská skupina, kterou dnes tvoří Česko, Maďarsko, Polsko a Slovensko. Již tenkrát vyvolávalo téma středoevropské vzájemnosti na české politické scéně nesoulad. Zatímco prezident Václav Havel, jenž u vzniku „Visegrádu“ stál, blízkým vztahům fandil, premiér Václav Klaus hrál na notu českého premiantství. Tvářil se, že při jednání o vstupu do EU a NATO máme před ostatními středoevropskými uchazeči velký náskok a neměli bychom se jimi nechat zdržovat. Visegrádskou spolupráci coby „Havlův projekt“ Klaus s pocitem mistra střední Evropy víceméně bojkotoval.
V tomto smyslu je paradoxem, že dnes právě on mluví o výroku Markéty Pekarové Adamové jako o „v historii česko-maďarských vztahů naprosto bezprecedentním útoku jednoho z našich nejvyšších ústavních činitelů“. A předsedkyni TOP 09 jako známý gentleman označuje za „nezralou a arogantní“. O poškození vztahů s Maďarskem se zmínil také Klausův letitý souputník prezident Miloš Zeman, jenž mimochodem inklinuje ke Kremlu snad ještě více než Orbán. Že Pekarová Adamová zaútočila na spřátelenou zemi, tvrdili i další. Jenže předsedkyně TOP 09 nekritizovala stát, ale autoritářského politika. Stejně by se mělo ostatně přistupovat i k oprávněné kritice současné polské vlády kvůli jejím dlouhodobým snahám omezovat nezávislost justice. Výhrady by ovšem neměly zaznívat z pozice nadřazenosti, která by u českého mluvčího vypadala směšně, podobně jako kdysi ono Klausovo premiantství. Jak už to bývá, tehdejší pýcha předcházela pád, za nějž lze považovat třeba neslavné období takzvané opoziční smlouvy v letech 1998 až 2002. A když se vrátíme k výše naznačeným paralelám mezi Orbánem, Babišem a Zemanem, za vodou rozhodně nejsme ani dnes.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025