01. března, 2022 Tomáš Fošum
Ivan Bartoš sází na dredy, Petr Fiala zase na klobouk, přesto se dokáží domluvit. Foto: Facebook/ods.cz
Rok 2013 znamenal v polistopadové historii zlom, který symbolizoval úspěch dvou výrazných politiků. Nejprve v lednu zvítězil v první přímé volbě českého prezidenta Miloš Zeman, na podzim pak Andrej Babiš nečekaně zabodoval se svým hnutím ANO v předčasných sněmovních volbách. Stal se pak ministrem financí, o čtyři roky později se posunul do premiérského křesla. Oba muži byli hlavními tvůrci politického systému, o němž někteří komentátoři v nadsázce mluvili jako o druhé polistopadové republice. Tato éra se vyznačovala především Zemanovým občasným nerespektováním ústavy a Babišovým obrovským střetem zájmů. Důležitým průvodním jevem bylo i vtažení extremistických subjektů do hry, když se Babišova vláda oficiálně opírala o komunisty a neoficiálně i o SPD vedenou fašizujícím Tomiem Okamurou. Shnilou třešničku na jedovatém dortu představovala snaha Miloše Zemana orientovat českou zahraniční politiku na Kreml a Peking. Výše zmíněné skutečnosti byly de facto popřením vývoje po listopadu 1989.
Dvě opoziční koalice vzniklé před loňskými volbami si kladly za cíl tento rozklad české demokracie zastavit. Poté, co v říjnovém hlasování dokázaly vybojovat většinu v Poslanecké sněmovně, vypukla v části společnosti euforie. Tu v následujících týdnech podpořila i skutečnost, že se slábnoucímu prezidentovi nakonec nepodařilo do složení vznikající vlády zasáhnout. Je ale třeba mít na paměti, že předcházející úpadek politické kultury není jen vinou Andreje Babiše a Miloše Zemana. Ti jen reagovali na poptávku nemalé části elektorátu, ačkoliv oba si především hleděli svých zájmů. U prezidenta se jednalo o pěstování vlastního ega a kšefty jeho okolí, u Babiše pak o podnikání jeho holdingu Agrofert. Jenže Babišovým a Zemanovým voličům to nevadilo, protože tito politici buď plnili jejich přání, nebo alespoň artikulovali jejich hněv.
Lidé v minulosti hlasující pro autoritářské subjekty nikam nezmizeli, navíc zřejmě stále mají ve společnosti většinu. Vypovídají o tom i výsledky loňských voleb. Koalice Spolu (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) a spojenectví Pirátů se Starosty, které dnes spolu vládnou, získaly dohromady pouze 43 procent hlasů. Když se podíváme na volební zisky zbývajících uskupení, zjistíme, že strany stávající koalice nemají už moc kde brát. S výjimkou marginálních Zelených a části ČSSD prakticky celé demokratické spektrum vstoupilo do vlády. Současné vládní strany se tak dostaly k moci hlavně proto, že potenciální partneři Andreje Babiše těsně nepřekročili pětiprocentní práh pro vstup do Poslanecké sněmovny. V ní kromě vládních subjektů zůstaly jen bezhodnotové ANO a čím dál extrémnější Okamurova SPD. Dodejme, že se říjnových voleb zúčastnilo 65 procent oprávněných voličů. Přibližně třetina lidí tak nehlasovala, což je dlouhodobě setrvalý stav. Notorické nevoliče za příznivce demokracie označit nelze.
Koaliční kabinet pod vedením předsedy ODS Petra Fialy se navíc ujal kormidla ve chvíli, kdy svět má za sebou obtížné dva roky pandemie nemoci covid-19, které si vyžádaly nejen značné oběti na životech, ale též velké ekonomické a společenské škody. Další vývoj pandemie přitom zůstává nejistý. Část společnosti protikoronavirová opatření nikdy nepřijala, čímž se prohloubila její nedůvěra k politickým elitám. Nová vláda v této atmosféře čelí souběhu několika krizí, při jejichž řešení se nemůže zavděčit všem. A to ani kdyby postupovala přímo ukázkově. Její podpora v dohledné době tedy rozhodně neporoste. Do toho se rychle blíží důležité prezidentské volby, které by se měly konat nejpozději v lednu příštího roku. Sice definitivně ukončí politickou kariéru Miloše Zemana, pocit úlevy však může rychle vystřídat zmar, pokud bude na jeho místo zvolen Andrej Babiš.
Šéf hnutí ANO kandidaturu na hlavu státu stále oficiálně neoznámil, ale všeobecně se s ní počítá. Každopádně z politiky se navzdory svým častým prohlášením tvrdícím opak nechystá. Nejspíše z ní kvůli svým různým kauzám, z nichž některé se mohou ocitnout u soudu, odejít ani nemůže. Prezidentská imunita by se mu tak hodila. Zde je nutno připomenout jednu důležitou okolnost. Minulé čtyři roky, kdy v Poslanecké sněmovně držely většinu autoritářské subjekty dirigované z Hradu Milošem Zemanem, přežila česká demokracie hlavně díky dobře nastaveným institucím. Jedná se zejména o Senát, jenž musí posvětit případné ústavní změny. Nedošlo tak třeba na otevřené útoky na nezávislost justice, které pozorujeme v některých okolních zemích. Jestli ale bude nálada ve společnosti dlouhodobě nastavena proti systému, instituce nás ve finále nezachrání.
Nejdůležitějším úkolem současných vládních stran je tudíž nejen si uchovat vlastní voliče a nějaké nové pokud možno získat, ale myslet i na lidi, kteří polistopadový režim odmítají. A to třeba z důvodu, že se jim – často ne vlastní vinou – žije špatně. Skloubit zájmy svých voličů i odpůrců může připomínat chůzi po minovém poli. I z něj se však dá vyváznout se zdravou kůží, když má člověk vedle nezbytného štěstí též správné informace.
Otázkou samozřejmě je, zda vláda pěti politických subjektů vydrží celé čtyři roky. Andrej Babiš před branami Strakovy akademie či Pražského hradu zatím slouží jako solidní tmelicí prvek pětikoalice. Z vládních uskupení visí největší otazník nad Piráty. Zatímco ODS, TOP 09, KDU-ČSL a hnutí STAN by při troše představivosti mohly splynout v jeden středopravicový subjekt, Piráti vznikli v roce 2009 jako antisystémová (byť demokratická) strana. Paradoxně v momentě, kdy jí být přestali, schytali v předvolební kampani útoky ze všech směrů, jež je líčily jako nebezpečné revolucionáře.
Do budoucna stojí před Piráty rozhodnutí, zda se definitivně stanou středovou stranou pro liberální voliče, nebo se vrátí k boji proti establishmentu. Druhá cesta se ale zdá být již uzavřena. Předseda Pirátů Ivan Bartoš stále nosí dredy a hraje na harmoniku, ale během posledních čtyř let se z něj a jeho poslanecké družiny stala součást demokratického bloku. V pirátských řadách sice existují lidé, kteří sní o boji se „systémem“, ale nezdá se, že by měli šanci získat podporu uvnitř strany a hlavně u voličů. Pirátský příběh připomíná vývoj německých Zelených, kteří nejprve sedávali v parlamentu ve svetrech, aby po letech skončili v oblecích na ministerstvech. Ani v jednom případě nejde o zradu ideálů. Když chcete alespoň něco ze svého programu prosadit, musíte hledat spojence v „tradičních“ stranách. Často se pak vaše původně menšinové názory promění ve většinové.
Čtyři měsíce od voleb jsou příliš krátká doba na dalekosáhlé závěry ohledně úspěšnosti či neúspěšnosti pětikoalice. Navíc Fialův kabinet byl kvůli zdravotním potížím a následným obstrukcím prezidenta Zemana jmenován až v půlce prosince. Jedna věc však dává jistý důvod k optimismu. Vláda pěti stran zatím působí sourodým dojmem. Žádné ostré spory z ní na veřejnost nepronikají, možná ani neexistují. Zdá se, že do značné míry jde o zásluhu premiéra Petra Fialy. Ten v roli opozičního lídra působil dlouhé roky často nepřesvědčivě. Vedle ukřičeného Babiše vypadal nevýrazně, v televizních diskusích nevynikal. Preference ODS během sedmi let jeho předsednictví příliš nenarostly. Jenže jeho chvíle nakonec přišla. Sestavení nejprve tříčlenné předvolební koalice a posléze i vlády sestávající z pěti subjektů si vyžadovalo konsenzuálního a důvěryhodného člověka, kterým Petr Fiala nejspíš je. Pokud mu to vydrží, jeho kabinet může nakonec uspět.
Ale i kdyby Fialova vláda dělala vše správně, pořád by to nestačilo k tomu, aby stín „druhé polistopadové republiky“ zmizel. Dokud ke kabinetu nebude existovat silná demokratická alternativa, je návrat nějaké autoritářské formace k moci velmi pravděpodobný. Ať již půjde znovu o Babiše, nebo o někoho jiného. Z logiky věci vyplývá, že by nová demokratická síla na české politické scéně měla být levicová. Jednak je Fialova vláda středopravicová, jednak právě někdejší levicové voliče pohltilo ANO a částečně i SPD. Sociální demokracie, která v minulosti roli státotvorné levice plnila, je po letech vládnutí s Babišem zdiskreditována a vzpamatovává se z volebního debaklu. Pokud by se jí však podařilo vstát z popela a vytvořit nějakou smysluplnou alternativu, bylo by to ku prospěchu všech, kteří „první polistopadovou republiku“ berou přes všechny její chyby za svou.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025