11. října, 2022 Jan Holovský
Sklárna v Harrachově. Foto: Wikimedia Commons/borshop
Sklo se vyrábí už od starověku a na našem území ho poprvé vytvářeli Keltové. Po nich následoval úpadek a k řemeslu se pořádně vrátili až Slované, kteří zřejmě od 8. století dělali jednodušší skleněné šperky a menší nádoby. Jejich kvalita se postupně lepšila a ve 13. století přišel s německou kolonizací vývojový skok. Příchozí obyvatelstvo mýtilo lesy, zakládalo města s vlastními právy včetně majetkových a nově obdělávalo půdu. Tehdy k nám dorazil civilizační pokrok křesťanského Západu, který přenastavil evropskou společnost tak, že se lépe a svobodněji rozvíjela.
Spolu s tím se na úpatí pohraničních hor začaly objevovat nové sklářské hutě vyrábějící jak korálky pro růžence, tak i luxusnější zdobené skleněné nádobí. Postupně se jejich produkce rozšířila o vitráže pro honosné stavby a za Karla IV. i o typické flétnové číše. Obvyklé bylo zelené takzvané lesní sklo z hutí v hustě zalesněných oblastech, v nichž bylo nejen dost dřeva na provoz pecí, ale také na výrobu potaše čili uhličitanu draselného. Vrchnost tyto aktivity podporovala i kvůli tomu, že výroba skla zároveň odlesňovala, a tedy zúrodňovala její půdu. Vzhledem k tomu, že písek z místních vodních toků nebyl nejkvalitnější, výsledné sklo obsahovalo plno nečistot a bublinek a mělo charakteristickou, většinou zelenou barvu.
Od 13. století se přitom značkou kvality stalo čiré benátské sklo. Tajnosnubní benátští skláři disponující nejen kvalitními zdroji uhličitanu sodného dosáhli vrcholu popularity v 16. století. Ze skla zvládali vytvářet i napodobeniny drahých kamenů.
Po otřesech v době husitské nakonec i do české kotliny přišla renesance a po nástupu Habsburků sílily kulturní podněty z jiných částí Evropy. Významná byla role šlechtických rodů, které tyto vlivy postupně přijímaly. Vznikaly první zámky s okny z plochého skla a se skleněnými dekoracemi v interiéru. Šlechta také podporovala zakládání skláren kvůli rozvoji svého panství.
Po vynálezu knihtisku se navíc potřebné informace šířily mnohem rychleji a masověji než dřív, což podporovalo intenzitu kontaktů a rozvoj znalostí odborníků. Pokrok zažila i samotná sklářská pec, jež získala praktický vnitřní rošt. Důležitá byla v českých zemích role sklářů ze Saska, kteří v jim blízkém i vzdálenějším pohraničí Čech a později také Moravy (Lužické hory, Jizerské hory, Šumava, Jeseníky) zkoušeli rozvíjet domácí i benátské inspirace. První vrchol místního sklářství přišel v době Rudolfa II., tedy na přelomu 16. a 17. století. V krátkém období, v němž byly Čechy centrem světového významu, nastal rozvoj malovaného skla a u elity i skla zdobeného uměleckou rytinou. Tato éra je silně spojena s osobou Caspara Lehmanna, na nějž pak navazovala česká škola rytí do skla. Po třicetileté válce se však tuzemské sklářství dávalo dohromady jen pomalu.
Pak ale přišel zlom. V roce 1683 byl totiž vynalezen český křišťál. Zatímco krásné benátské sodnovápenaté sklo bylo měkké a příliš se nehodilo k broušení a rytí, původní středoevropská draselnovápenatá tradice nabízela opak. Místní sklo však zase rychle tuhlo, hůř se s ním pracovalo a nebylo tak čisté. Někteří skláři se snažili vlastnosti obou typů spojit, až se to nakonec povedlo ve Vimperku Michaelu Müllerovi. Sklář původem z Jasenné, tou dobou po odchodu bavorského bratrance balancující na hranici krachu, vynalezl v roce epochální porážky Turků před Vídní mimořádně čisté draselnovápenaté sklo, jež k rytí a broušení přímo vybízelo. Vznikl tak produkt, který svou mimořádnou kvalitou rychle zaujal svět. K věhlasu ho pak dovedla hlavně sklářská huť šlechtického rodu Buquoyů v jihočeských Nových Hradech.
Kvalitativní posun byl natolik výrazný, že během první poloviny 18. století český křišťál rychle vytlačoval z trhu benátskou konkurenci. Právě tehdy se díky jeho výrobě a obchodu s ním ustanovila významná role Nového Boru a pod Jizerskými a Lužickými horami se zformovalo takzvané Křišťálové údolí. Křišťál se uplatnil hlavně jako nápojové sklo, ale vyráběly se z něj také proslulé lustry nebo zrcadla. Po průmyslové špionáži bratří Jana a Václava Fišerových v Benátkách navíc začali turnovští skláři vytvářet olovnaté kompoziční kameny a šperky imitující diamanty. Tehdy začala i tradice jablonecké bižuterie.
Slávu českého křišťálu podkopaly ve druhé polovině 18. věku války, drahota a rokoko. Styl zakládající si na bohaté výzdobě včetně zlacení začal znovu upřednostňovat malované sklo. Kvůli rostoucí oblibě porcelánu vznikalo také levné malované mléčné sklo, které jej napodobovalo. Po napoleonských válkách se situace zlepšila. Do českých zemí už přišla také industrializace a sklářská pec – dosud jen dočasná stavba, kterou asi po půl roce činnosti nechali skláři vyhasnout – se proměnila. Zavedení generátorů vytápějících pec mnohem efektivněji umožnilo výrazně zvýšit výkon i počet pracovních otvorů pro suroviny. Místo dřeva se postupně prosazovalo hlavně uhlí. Vyšší účinnost výroby umožnila větší rozšíření skla a rozvoj znalostí i techniky pomohl přicházet s novými tvary i barvami.
Například Friedrich Egermann z Nového Boru vynalezl originální postup při výrobě žluté a zelené lazury i sklo imitující polodrahokamy. Na jihu Čech pak vznikl hyalit – neprůhledné červené nebo černé sklo. Masovější výroba umožnila zvýšit produkci skleněné bižuterie a korálků i průmyslového a užitkového skla. Modernizace společnosti přinesla rychlejší změny stylů a charakteru poptávky a sklárny se přesouvaly blíže k železnici a novým surovinám. Bez efektivní dopravy strádaly. Sklárny na odlehlé Šumavě tak spíše upadaly, naopak ty v oblasti Nového Boru, v Jizerských horách či v Harrachově vzkvétaly. Byly rovněž zakládány i jinde, třeba v severních Čechách nebo na Valašsku. V Kamenickém Šenově a v Novém Boru pak vznikly též sklářské školy.
Během secese přišly do módy orientální motivy, především z Číny či Japonska, a nový rostlinný dekor. Čeští mistři je zvládali skvěle. Celosvětově se prosadily sklárny v Klášterském Mlýně u Rejštejna na Šumavě, v Harrachově, Karlových Varech (Moser) či Dolním Polubném v Jizerských horách. Začaly se budovat i Owensovy automaty na výrobu lahví a pokročila výroba plochého skla. První světová válka pak zasadila nejen tomuto odvětví těžkou ránu. Odbyt upadl, řada sklářů musela narukovat a část podniků se zaměřila na skleněné produkty pro válečnou mašinerii.
Know-how a dlouho budované zázemí se však neztratily. Po rozpadu habsburské monarchie se v novém státě ocitlo asi 90 procent sklářského průmyslu. A protože byl umístěn hlavně v německojazyčných oblastech, začal být programově podporován jeho rozvoj v národnostně českých lokalitách. Roku 1920 tak byla pod vedením Aloise Meteláka založena sklářská škola v Železném Brodě, ve které spatřily světlo světa i první skleněné figurky. Čeští skláři zvládali reagovat na módní styl art deco (Josef Drahoňovský, Jaroslav Horejc), honosné budovy po celém světě nakupovaly lustry z Kamenického Šenova a své pozice posílila firma Moser. Poté se v architektuře prosadil funkcionalismus, což zvýšilo poptávku po plochém skle a skleněných tvárnicích.
Krize, okupace a druhá světová válka opět celý obor tvrdě zasáhly, což ještě prohloubil následný odsun německého obyvatelstva a zestátnění zbylých provozů. Odvětví se však snažilo vzpamatovat a pod značkou Skloexport začali skláři znovu vyvážet do zahraničí. V roce 1958 zažili svůj další vrchol, když doslova uchvátili svým umem na výstavě EXPO v Bruselu. S touto érou jsou spjati asi nejvýznamnější čeští skláři 20. století v čele se Stanislavem Libenským a jeho manželkou Jaroslavou Brychtovou nebo s Reném Roubíčkem. Fenomenální umělci, k nimž se později přidal kupříkladu František Vízner, se seskupili kolem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a vytvářeli mimo jiné první skleněné plastiky.
Sklářství bylo tedy díky kombinaci vzdělání (vedle středních škol a učilišť hrála velkou roli také Vysoká škola chemicko-technologická v Praze), systematického výzkumu, zázemí a přístupu opět na vzestupu a stalo se ukázkovým výrobním artiklem, kterým si komunistické Československo vytvářelo reklamu v cizině. Vedle umělecké oblasti se režim snažil o jednoduchou výrobu pro masy, jež však v konkurenci s efektivnější vyspělou cizinou navzdory řadě inovací a kvalitních osobností postupně ztrácela pozice.
Pak přišel rok 1989. Velké státní podniky se rozpadly na řadu menších firem. Některé z nich přežily a zvládly ohromit i v nové době, jiné zanikly (například Sklo Union). Další otřes přišel v letech 2008 a 2009, kdy krize rozvrátila novoborský gigant Bohemia Crystalex Trading. Dnes je nejvýznamnější sklářský průmysl hlavně na severu a severozápadě země. I jinde se však nachází četné menší provozy. Trvá silná role Nového Boru, kde působí řada firem včetně výrobce moderních svítidel Lasvit nebo největšího českého výrobce nápojového skla Crystalex CZ.
V Jablonci stále vyrábí největší světový producent bižuterie Preciosa Ornela i její další výrobce G&B beads, v Karlových Varech pak dosud vydržel Moser s bezolovnatým křišťálem, v Nižboru výrobce broušeného křišťálu Rückl, v Sázavě Kavalier s varným sklem a například v Poděbradech produkuje olovnatý křišťál společnost Crystal Bohemia.
Do světa se vyváží asi 90 procent celé produkce tuzemských skláren. Největší podíl na výrobě má aktuálně ploché sklo pro potřeby moderního stavebnictví. Kromě toho je důležité i obalové sklo a technické sklo pro laboratorní či optická zařízení. Významná je například výroba skleněných vláken ve východních Čechách. Vedle toho běží zmíněná výroba spotřebního i luxusního dutého a dekorativního skla nebo svítidel. Současní skláři (třeba Petr Novotný, Jiří Pačinek či Martin Janecký) mohou už více čerpat z mezinárodních kontaktů.
Zájem o sklářství – potřebný nejen pro zachování paměti, ale také z důvodu dalšího rozvoje oboru – je středobodem úsilí některých kulturních institucí včetně muzeí. Stát tak zřizuje Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, které nedávno spolupracovalo na žádosti o zapsání české ruční výroby skla na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Mohlo by tak jít již o druhý zápis, protože v roce 2020 se podařilo na stejný seznam zapsat tradiční krkonošskou výrobu vánočních ozdob z foukaných skleněných perlí v Poniklé na Semilsku. Ve spolupráci s Preciosou také vznikl projekt Křišťálové údolí, jenž propojuje historii, současnost i budoucnost odvětví.
České sklářství je tedy stále oborem, který představuje výkladní skříň našich tradic, hospodářství a kultury. A i když ho v současnosti drtí energetická krize a zejména vysoké ceny plynu, kvůli nimž mu někteří věští zánik, věřme, že tímto rodinným stříbrem zůstane i v budoucnu.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025