12. října, 2022 Piotr Bajda
Polský expremiér Donald Tusk (vlevo) se před lety setkal na
zasedání Evropské lidové strany s bývalým slovenským předsedou
vlády Mikulášem Dzurindou.
Foto: Wikimedia Commons/EPP
Polsko-slovenské kontakty se vymykají jednoduché analýze a jsou plné paradoxů. Z geografického pohledu je polská jižní hranice se Slovenskem historicky nejstálejší: vznikla ve středověku a téměř se neměnila. Pro Polsko je to nebývalá situace, a to dokonce i v případě České republiky – jediným tradičním úsekem polsko-české hranice je totiž oblast Těšínského Slezska. Západně od něj již leží území přiznaná Polsku po druhé světové válce, kam byli přesídleni repatrianti z východu země anektovaného Sovětským svazem. Polské hranice s Německem, Ruskem, Litvou, Běloruskem a Ukrajinou jsou výsledkem dobových politických rozhodnutí.
Mohlo by se tedy zdát, že staleté kontakty v polsko-slovenském pohraničí nahrávají intenzivní spolupráci. Ve skutečnosti je to však co do infrastruktury a spojů ten nejzanedbanější region vůbec. Dodnes totiž neexistuje přímé železniční spojení mezi Polskem a Slovenskem. Pouze v letní turistické sezóně lze dojet z Muszyny do Popradu a z Rzeszowa do Medzilaborců, vlaky z Varšavy do Bratislavy už ale musejí jezdit přes Česko. Tuto komunikační proluku vyplňují poměrně hojné autobusové spoje, avšak ve srovnání s dopravní sítí spojující slovenské obce s českými při obdobných terénních podmínkách vyhlíží situace výrazně hůř. Schází také přímé letecké spojení hlavních měst. Polský LOT nabízí v sezóně lety z Varšavy do Košic, do slovenské metropole už ale ne. Jako malá útěcha může posloužit oblíbené slovenské konstatování, že z rakouského letiště Schwechat je to blízko nejen do Vídně, ale také do Bratislavy. A ze Schwechatu přímé spoje do Varšavy létají, a to dokonce osmkrát denně.
Výše uvedené samozřejmě nemusí automaticky podmiňovat politické vztahy, určitým způsobem to však ilustruje panující vzájemný nezájem – když se ani nenašla vůle vybudovat základní síť dopravních spojení.
Loni v říjnu jsme si připomněli třicet let od podepsání smlouvy o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci mezi Polskou republikou a Českou a Slovenskou federativní republikou (ČSFR), jejímž nástupnickým státem se později stalo samostatné Slovensko. Za pár měsíců si budeme připomínat třicáté výročí jeho vzniku. Toto kulaté výročí představuje dobrou příležitost uvedené období shrnout a bilancovat tři dekády vzájemných vztahů bez nánosu proletářského přátelství prosazovaného před rokem 1989.
Na úvod je třeba zdůraznit, že teprve vyhlášení slovenské nezávislosti v lednu 1993 umožnilo Varšavě navázat s Bratislavou plnohodnotné vztahy. Předtím se tyto kontakty odehrávaly ve stínu Česka či Maďarska a byly jim podřízeny. Polská republika byla jedním ze států, který měl v Bratislavě zastoupení, a mezinárodněprávní uznání Slovenské republiky tak mohla vyjádřit na místě prostřednictvím generálního konzula Jerzyho Korolce. Ten o pár měsíců později odevzdal pověřovací listiny a stal se na Slovensku prvním polským velvyslancem po rozpadu federace. Z polského ministerstva zahraničních věcí zaznělo u příležitosti těchto událostí důležité prohlášení, že dosavadní dobrá spolupráce s Československem bude nadále pokračovat a rozvíjet se v individuálních vztazích s Českem a Slovenskem. Dalším projevem živého zájmu Polska o vybudování přátelských vztahů s novým státem byla účast prezidenta Lecha Wałęsy na slavnostní inauguraci prvního prezidenta Slovenské republiky Michala Kováče 2. dubna 1993. Navázání a formalizaci bilaterálních vztahů završila návštěva šéfa polské diplomacie Krzysztofa Skubiszewského v Bratislavě v červenci téhož roku.
Navzdory takto pozitivním prvním krokům však další roky přinesly regres polsko-slovenských vzájemných vztahů i jiných forem spolupráce, například na regionální úrovni ve formě Visegrádské skupiny. Hlavní podíl na tomto ochlazení mělo politické dění na Slovensku, zejména vnitropolitický konflikt mezi čím dál více autoritativním premiérem Vladimírem Mečiarem a prezidentem Michalem Kováčem, který se pro mnoho Slováků stal symbolem boje o zachování prvků demokratického státu.
Do roku 1998 byl prezident Kováč jediným slovenským politikem, který udržoval stálé vztahy s Polskem. V lednu 1994 oficiálně navštívil Varšavu (krátce po setkání prezidentů Visegrádské skupiny s americkým prezidentem Billem Clintonem v Praze) a o dva roky později přijel do Łańcutu na sjezd hlav středoevropských států. Dvakrát byl v Polsku na neoficiální soukromé návštěvě – v Osvětimi v roce 1995 u příležitosti výročí osvobození koncentračního tábora a také v červnu 1997 v Hnězdně na slavnostech tisíciletého výročí mučednické smrti svatého Vojtěcha konaných za přítomnosti papeže Jana Pavla II. V srpnu 1997 přijel do Bratislavy na státní návštěvu polský prezident Aleksander Kwaśniewski. Symbolické bylo setkání hlav středoevropských států v Levoči v lednu 1998, které zorganizoval slovenský prezident. Pro pozvané to byla příležitosti vyjádřit hostiteli solidaritu v jeho vnitropolitickém konfliktu s premiérem Mečiarem a poděkovat za pět let jeho prezidentství.
Obnova polsko-slovenských bilaterálních vztahů byla možná teprve po parlamentních volbách v roce 1998, po nichž vznikla vláda Mikuláše Dzurindy. Nový premiér si za hlavní cíl vytyčil znovu získat důvěru mezinárodního společenství a dohnat ztracený čas v procesu přistoupení k Evropské unii a NATO. Pomoci mu v tom mělo obnovení vztahů se sousedy. Na svou první zahraniční návštěvu přijel proto premiér Dzurinda do Varšavy. Během schůzek s prezidentem Kwaśniewským a premiérem Jerzym Buzkem mluvil o Polsku jako o „hnací síle integračního procesu ve střední Evropě“. Varšava se také pokusila upevnit s Bratislavou vojenské vztahy. K tomu měla sloužit v roce 2002 vytvořená česko-polsko-slovenská brigáda se sídlem v Topoľčanech. Jejím úkolem byla příprava a provádění společných vojenských operací pod velením NATO, EU nebo OSN.
Úsilí Polska i ostatních zemí regionu přineslo plody. Slovensko se připojilo ke skupině států, které vstoupily do Evropské unie v rámci velkého rozšíření v květnu 2004, přičemž o necelé dva měsíce dříve bylo přijato i do NATO. Po tomto období mobilizace a posílení bilaterálních kontaktů však spolupráce v následujících letech opět ochladla. Oba státy se začaly soustředit na budování své pozice v rámci Evropské unie a NATO. K tomu se přidal konkurenční boj o zahraniční investory, kteří toho často při jednáních o výši veřejné pomoci dovedně využívali – příkladem je továrna korejského koncernu Kia u Žiliny.
Kvůli tomu všemu bylo v následujících letech obtížné identifikovat oblasti vzájemné strategické spolupráce, v jejichž rámci by se realizovaly projekty vedoucí k větší integraci Polska a Slovenska. Příkladem takové promarněné šance může být neúspěšná mise slovenské premiérky Ivety Radičové, která se na svou první zahraniční cestu v červenci 2010 vypravila do Varšavy, aby tu polské partnery přemluvila k rychlému spuštění projektu plynovodního propojení. Ten měl být reakcí na riziko opakování energetického vydírání, jehož se na přelomu let 2008 a 2009 dopustilo Rusko. Kvůli nezájmu Varšavy jsme si však na toto propojení museli počkat až do léta 2022.
Jediná věc, která bilaterální vztahy na chvíli povznesla na vyšší úroveň, byl společný odpor vůči unijní migrační politice během krize v roce 2016. S výjimkou tohoto případu lze jen těžko najít oblasti nebo dokonce jednotlivé projekty, v nichž by Slovákům záleželo na podpoře polského stanoviska a naopak. Absenci pozitivní agendy ve vzájemných kontaktech svým způsobem maskovala četná setkání prezidentů či premiérů doplňovaná styky v rámci Visegrádské skupiny.
Lze se setkat s tvrzením, že po skončení či zamrznutí současné války na Ukrajině bude svět úplně jiný. Již dnes každopádně můžeme sledovat určité náznaky svědčící o tom, že jednotlivé státy v reakci na novou mezinárodní situaci redefinují svoje postoje. Týká se to i pozorovaného polsko-slovenského sblížení. Slovenský premiér Eduard Heger sice nevyužil pozvání, aby společně s představiteli Polska, Česka a Slovinska v březnu 2022 navštívil Kyjev a demonstrativně tu podpořil bránící se Ukrajince. Pozdější rozsah vojenské pomoci Bratislavy východnímu sousedovi však ukázal, že Slovensko v tomto ohledu zastává obdobný postoj jako Polsko a čelí i podobným bezpečnostním výzvám.
Rychlé dokončení stavby polsko-slovenského plynovodného propojení otevírá možnost strategické spolupráce v oblasti energetické bezpečnosti. Přidáme-li k tomu nedávno podepsanou smlouvu ministrů obrany o ochraně slovenského vzdušného prostoru českým a polským letectvem, můžeme mluvit o šanci na nové politické oživení na linii Varšava–Bratislava.
Zda bude mít tato změna trvalý charakter, je dnes těžké odhadnout. Obranná či energetická spolupráce vyžaduje mnoho trpělivosti a patří k těm citlivějším. Vinou nejednoty hlavních vnitrostátních politických sil i v takto strategických otázkách jak v Polsku, tak na Slovensku hrozí, že jakékoli změny vládních kabinetů mohou způsobit návrat k dřívější praxi udržování výhradně standardních vztahů. Polsko a Slovensko by tak opět stály sice vedle sebe, ale obráceny k sobě zády.
Z polštiny přeložila Anna Plasová. Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024