13. října, 2022 Martin Veselka
Hlavní žitavské náměstí zvané Markt s dominantní budovou
radnice. Foto (oříznuto): Martin Veselka
Počátky Žitavy, jejíž slovanské jméno pochází patrně od některého z dávných lužických kmenů a souvisí se slovem žito, klade místní tradice na malé návrší Burgberg (Hradní vrch) v nivě říčky Mandavy. Lokalita údajného hradu, která se dnes nachází na území rozsáhlého parku, je opředena řadou záhad. Archeologicky se zde nic zásadnějšího neprokázalo, historici tedy snovali rozličné hypotézy o pradávných pohanských šancích, které ale z větší části zanikly vinou odlámání kamene, nebo dokonce požáru v důsledku vznícení zdejších uhelných slojí.
Jisté je, že je roku 1238 Žitava prvně zmiňována v přídomku jistého šlechtice Častolova a v polovině 13. století došlo k jejímu vytyčení jako královského města, jednoho z největších v tehdejších Českých zemích. Přemysl Otakar II. prý objel zakládané město po obvodu na svém koni, což později dalo vzniknout dodnes živé tradici slavnostních královských průvodů. I přes občasné útrapy v podobě válek (z nichž hlavně ty husitské Žitavští stále vnímají jako pohromu), požárů, povodní a morových nákaz se město brzy propracovalo mezi nejvýznačnější sídla zemí Koruny české. Díky svému bohatství si vydobylo přízvisko Zittau – die Reiche (Žitava bohatá). Své výsadní postavení ještě umocnilo tím, že se o sto let později spojilo s dalšími lužickými městy do takzvaného Šestiměstí. Vyrostly zde pevné hradby s mohutnými branami, honosné kostely a kláštery, vzkvétal obchod i řemesla, zvláště pivovarnictví.
Na počátku třicetileté války přibylo do města přibližně tisíc nekatolických exulantů z Čech. Žitavsko totiž – byť bylo až do roku 1635 formálně součástí Koruny české – coby oblast pod silným saským vlivem projevovalo k protestantům značnou toleranci. Exulanti se stali význačnou ekonomickou a intelektuální vzpruhou pro město oslabené morovou ranou, rozsáhlým požárem a následnými válečnými škodami. Zasloužili se prý o rozvoj zelinářství, z něhož později vzešlo pěstování slavných žitavských cibulí, ale též textilnictví, na což později navázala silná průmyslová výroba. Z jejich řad pocházel známý písmák a nakladatel Václav Kleych, exulantské kořeny měli i proslulý dramatik Christian Weise a žitavští dějepisci Carl Gottlob Moráwek a Christian Adolf Pescheck.
Zlomovým okamžikem byl pro zámožné a úspěšné město plné gotických, renesančních a barokních staveb 23. červenec 1757. Právě tehdy došlo – v rámci jednoho z epizodních střetů sedmileté války – k dramatickému ostřelování rakouskou artilérií, během níž zahynulo 90 procent obyvatel Žitavy a bylo zničeno 80 procent její zástavby. Tragédie města vyvolala zděšení, ale také vlnu soucitu a pomoci široko daleko. Podle Marka Řeháčka, autora vynikající publikace Žitava tajuplná, romantická a podmanivá, bývá dokonce přirovnávána ke zkáze Drážďan na konci druhé světové války.
Zničení Žitavy se stalo impulsem pro její radikální stavební proměnu. S výjimkou radnice a hlavního městského kostela Johanniskirche (Svatojánský kostel), jejichž obnova se táhla dlouhá desetiletí, začaly v rychlém tempu vyrůstat desítky nových domů ve stylu pozdního baroka a klasicismu. Řada těch starších, zachovalejších byla v duchu těchto slohů přestavěna či rekonstruována. Zakrátko se město téměř bezezbytku zbavilo soustavy hradeb, příkopů, bašt a bran.
Na jejich místě postupně vznikl velkolepý pás sadů a parků zvaný Grüner Ring (Zelený okruh), oblíbený dodnes pro své věkovité platany nebo květinové hodiny se zvonkohrou z míšeňského porcelánu. S podobným rozmachem a novátorským zápalem se rozvíjel i průmysl – zejména textilní a strojírenský – a spolu s ním nové rozlehlé čtvrti plné stovek nádherných vil a činžovních domů v duchu historizujících slohů a secese.
I přes polohu mimo hlavní komunikační trasy přijel do Žitavy první vlak již v roce 1848. O deset let později překonal řeku Lužickou Nisu po monumentálním viaduktu, jednom z nejdelších a nejstarších v Německu, vlak směřující do Liberce. Od šedesátých let devatenáctého století se v bezprostředním okolí města rozvíjela těžba nekvalitního hnědého uhlí – lignitu, jež se později stane Žitavě málem osudnou. Od poloviny století se počet obyvatel města ztrojnásobil, takže když se zde v roce 1902 pořádala impozantní řemeslná, průmyslová, zahradnická a zemědělská výstava, měla Žitava přes třicet tisíc obyvatel. Zavedla v té době tramvajovou dopravu, měla vlastní elektrárnu a platila za progresivní sídlo, jehož představitelé se nebáli inovativních řešení.
První světová válka město ležící při sasko-české a původně i sasko-pruské hranici zasáhla vcelku citelně. Ve zdejších četných a impozantních kasárenských areálech, dnes prázdných a chátrajících, totiž sídlily hned dva regimenty. V meziválečném období se zdejšího kraje bolestně dotkla krize a stavební boom prakticky ustal. Začalo sílit dělnické i nacistické hnutí. Projev Adolfa Hitlera během jeho návštěvy v létě 1931 davy místních vysloveně uhranul.
Nacistická éra si vyžádala oběti z řad levice a židovské menšiny. Průmysl se adaptoval na válečnou výrobu, jejíž chod zajišťovali zajatci. Část z nich živořila v lágru pro tisíc vězňů v sousední vsi Kleinschönau (dnes polská Sieniawka). Hromadný hrob zemřelých zajatců dodnes najdeme na hlavním žitavském hřbitově Frauenfriedhof. Na architektonické tváři Žitavy však druhá světová válka nezanechala závažnější šrámy, což je ve srovnání s mnohými městy v Německu i na západě dnešního Polska poměrně vzácné štěstí.
Po válce se však město takřka ze dne na den ocitlo na naprosté periferii Německa. Jistou dobu se dokonce spekulovalo, že bude společně s Lužicí nebo její částí v podhůří Žitavských hor připojeno k Československu. Poukazovalo se na nutnost dostát právu zdejší nepočetné české menšiny a zejména těžce zkoušených Lužických Srbů. U Sovětů ani jiných mocností však tyto plány nenalezly pochopení. Východní díl území města každopádně připadl k novému, na západ posunutému Polsku.
Jakékoli spojení z tohoto významného železničního uzlu na dlouhou dobu nefungovalo. Část tratí byla mimo provoz kvůli odstřeleným mostům, část proto, že vedla přes cizí území. Dopravu na jediné funkční – té do Liberce – zakázali Sověti, provoz do Zhořelce zase po opravě mostů začali kvůli krátkému úseku blokovat Poláci. Jiné dráhy, zejména četné okolní úzkokolejky, byly rozebrány a odvezeny do SSSR v rámci válečných reparací. Obří nádraží, jež mívalo neuvěřitelných 450 zaměstnanců a desítky kolejí, dnes zeje prázdnotou. Zdobné budovy drážní pošty, celnice a luxusního hotelu Hüter byly nedávno zbořeny a někdejší pohledný secesní podchod je místem vysloveně odpudivým.
Strojírenský a textilní průmysl, uhelné hornictví a energetika si i v poměrech komunistické NDR uchovaly svůj význam, a to dokonce natolik, že se zcela vážně plánovalo obětovat do roku 2015 těžbě celé město s výjimkou historického jádra. Polské velkolomy v oblasti Turówa a Bogatyně, jež od Žitavy dělí fakticky jen státní hranice, koneckonců názorně naznačují, jak město mohlo dopadnout.
Po roce 1990 se ukázalo, že stávající průmyslová výroba nedokáže obstát mimo východní blok. Kupříkladu bývalá továrna na bicykly, motocykly a automobily Phänomen, kterou komunisté znárodnili a přejmenovali na Robur-Werke, zaměstnávala jen v samotné Žitavě na 4500 lidí. Produkovala známé nákladní automobily, ale brzy po převratu byla uzavřena. Důvodem byla zoufalá neefektivita podniku a technologická zaostalost. Místní to dodnes vnímají jako zásadní křivdu, kolují tu dokonce konspirační teorie, že se firmy ze západu Německa smluvily a cíleně protahovaly rozhodnutí o možné koupi, aby se tím zbavily nové a nežádoucí konkurence. Cenný modernistický areál Robur-Werke od té doby chátrá a je pro město horkým bramborem. Dodejme, že jedním z mnoha.
Z ekologických důvodů bylo bezezbytku zastaveno dobývání uhlí v povrchových dolech a uzavřeny dvě elektrárny, jež mimochodem krátce předtím notně přispěly ke zkáze jizerskohorských smrčin. Upadly i všechny další textilní a strojírenské závody, část z nich je dnes již zbořena. Bezezbytku odešla rozsáhlá vojenská posádka. Nezaměstnanost dosahovala 25 procent a postihla celý region. Lidé ztratili perspektivu, sebevědomí a naději.
Žitava se po sjednocení Německa začala potýkat s masivním vylidňováním. Od začátku devadesátých let ztratila 16 tisíc obyvatel. Kontrast vynikne, uvědomíme-li si, že v padesátých letech zde žilo téměř 50 tisíc lidí, zatímco dnes to je jen 24 tisíc. Aktuální údaj navíc zahrnuje i řadu postupně přičleňovaných okolních obcí a další pokles obyvatelstva se předpovídá.
Ruku v ruce s tím se zavíraly školy, rušily či přesouvaly instituce, krachovaly obchody, restaurace a kavárny, a to včetně těch ještě přednedávnem dosti populárních. Náhradou za zlikvidované plovárny se sice otevřely vzorně rekonstruované městské lázně, ale zraněný sentiment starousedlíků při pohledu na místa spojená s jejich dětstvím a mládím to nedokázalo zcela ukonejšit. Ti, co v Žitavě zůstali, se zhusta začali přiklánět k radikalismu a extremismu. Dlouhodobě zde povážlivě boduje krajně pravicová Alternativa pro Německo (s převahou zvítězila v posledních volbách do městské i okresní rady) i různá hnutí popírající covid, propagující konspirační teorie a příchylnost k putinovskému Rusku.
Objevily se ale i nové možnosti – přeshraniční spolupráce, zřízení Vysoké školy Žitava/Zhořelec, aktivity různých podnikavých spolků i jedinců, ale i nové průmyslové zóny, supermarkety či turistické atrakce. Prvotřídní zajímavostí je zdejší expozice unikátních středověkých postních pláten. Demografický propad zpomalili noví obyvatelé z České republiky, Polska a v posledních letech také uprchlíci z Blízkého východu a Ukrajiny.
Ve městě však dodnes najdeme stovky opuštěných staveb, zpravidla překrásných a památkářsky hodnotných měšťanských domů, činžáků a vil. Řada z těchto objektů chátrala dlouhé roky a musela být demolována. Už v dobách NDR padla značně zanedbaná až vybydlená dolní část historického jádra, kterou nahradily paneláky, od roku 2009 kreativně rekonstruované do podoby bizarní pop-artové „umělecké čtvrti“ zvané Mandauer Glanz (Mandavský lesk). Smutné je, že bourání pokračovalo i po roce 1990. Uvádí se, že jen v centru Žitavy zmizelo těžko uvěřitelných šedesát historických domů. Ze známých a výrazných dominant města podlehly demolici třeba legendární tkalcovna zvaná Mechanische, obří Könitzerova textilka, ale i několik kultovních hostinců či slavných hotelů.
Navzdory trnité cestě, jíž si stále ještě prochází, k sobě Žitava dokáže člověka pevně připoutat. Je to město plné krásných staveb a zákoutí. A snad právě to, že se zpravidla jedná o odlesky zašlé slávy, nesmírně láká k prozkoumávání, inspiruje a vybízí k tvůrčímu hledání. Aktivní primátor Thomas Zenker i místní komunita badatelů, umělců a intelektuálů se s obdivuhodnou zarputilostí snaží město rozličně oživovat. Troufli si dokonce na husarský kousek – kandidovat na Evropské hlavní město kultury 2025. Titul nakonec Žitavě bohužel přiznán nebyl, avšak kultura ožila a mnoho akcí v posledních letech svou úrovní a velkorysostí přesahuje rámec regionu. I přes přetrvávající demografické, sociální a ekonomické potíže tak město pozvolnými krůčky spěje k tomu, aby přestalo být „Žitavou umírající a romantickou“ a mohlo se opět chlubit hlavně tím druhým přívlastkem.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024