06. června, 2023 Lucie Zakopalová
Wisława Szymborska (uprostřed) se svou překladatelkou Vlastou Dvořáčkovou a Vladimírem Pistoriusem, který vydal její poslední český překlad. Foto (oříznuto): Polský institut v Praze
Nic nebylo polské básnířce cizejší než svět podepisování, focení, mediálního zájmu a dramatického přednesu, v němž se 3. října 1996 ocitla. Volali ze Švédské akademie a sdělili jí, že novou laureátkou Nobelovy ceny za literaturu se stala právě ona. Později o tomto dni mluvila jako o „stockholmské tragédii“ a dělila život na ten před ní a po ní. Potom už nikdy nebylo nic jako dříve. Nakonec ji před veřejností začal chránit její sekretář Michał Rusinek, dnes předseda Nadace Wisławy Szymborské. Spisovatelka, která si nejvíce cenila času na psaní, život pozorovala s ironicky zdviženým obočím a bavila se mimo jiné tím, že psala limericky, vyráběla koláže ze starého tisku nebo sbírala všemožné věci. Ráda se dívala na seriál Dynastie a novinářům opakovala, že „žádný životopis nevlastní“ a že všechno zajímavé najdou v básních.
Ani s poezií ale neměla moc soucitu a soustavně si z ní utahovala, tedy především z posvátného přístupu k něčemu, co pokládala za výsostnou hru s jazykem a zvědavé pozorování okolního světa. „Někteří mají rádi poezii./ Někteří – čili ne všichni./ Dokonce ani většina všech, ale menšina./ Když nepočítáme školy, kde se to musí,/ a básníky samé,/ budou to asi tak dva z tisíce./ Mají rádi –/ ale mají rádi i nudlovou polívku…,“ napsala v jedné ze svých známých básních, které si česky můžeme přečíst díky její dlouholeté překladatelce a kamarádce Vlastě Dvořáčkové. Publikovala jich přitom za celý život zhruba tři sta padesát, což je jen několik za rok, ve třinácti sbírkách. I z toho je patrné, jak na první pohled lehký jazyk provázejí výběr, přemýšlení, váhání, cizelování.
Pokud něco myslela vážně, pak svá opakovaná přiznání, že je celý život nejistá, ptá se a hledá. Ostatně měla za sebou i několik přešlapů, především – podobně jako někteří z jejích generačních souputníků, kterým bylo po válce kolem dvaceti let – krátké období budovatelských básní, včetně veršů o smrti Stalina, nebo vstup do strany v roce 1950 (vystoupila z ní v roce 1966). Později ale také podepsala kritický Dopis 59, kde důležité osobnosti veřejného života protestovaly proti změnám v ústavě, a spolupracovala s „nepřátelským“ a vlivným exilovým časopisem Kultura Jerzyho Giedroyće. Nepatřila ale k tvářím protikomunistického odporu. Narodila se v Kórniku blízko Poznaně, celý život však byla spojená s Krakovem, kde bydlela od svých šesti let a kde 1. února 2012 zemřela. Druhého července uplyne od narození jedné z nejméně nápadných polských básnířek sto let.
Wisława Szymborska může být v určitém smyslu vnímána vedle Czesława Miłosze nebo Tadeusze Różewicze jako jedna z „nejméně polských“ velkých básnířek. Ačkoliv dospívala v době okupace – maturitu musela skládat v rámci tajných kurzů pro středoškoláky a za války zemřela její první láska – prakticky ve své tvorbě toto období nereflektuje. A to přesto, že první báseň publikovala v roce 1945. Michał Rusinek vzpomíná, že mu vyprávěla, jak jednou jela jako turistka do Chorvatska, a zatímco obdivovala krásnou krajinu, dva další účastníci zájezdu hovořili celou cestu jen o varšavském povstání a o tom, jak museli procházet kanály pod městem. Ona nechtěla zůstat v kanálech. Jedním z důsledků bylo nadšení pro „nové“ poválečné Polsko, po němž následovalo vystřízlivění a určité uzavření se do sebe jako reakce na tento omyl.
Laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 1980 Czesław Miłosz byl téměř jejím opakem. Jeho básně, eseje a romány zeširoka reflektují dějiny, které převálcovaly střední a východní Evropu, námluvy intelektuálů s komunistickou stranou, ale také „velký útěk“, tedy odchod do exilu. Jako profesor literatury z Kalifornské univerzity v Berkeley se vyjadřoval k polské politice a jeho ocenění Nobelovou cenou bylo jednou z událostí onoho kouzelného roku, kdy se zrodily Nezávislé odborové svazy Solidarita a zdálo se, že je pád komunismu blízko. O Miłosze se celý život vedly spory a sám autor polemizoval například s Witoldem Gombrowiczem nebo zastupoval tu část Evropy za železnou oponou v diskusích se západními intelektuály.
Zatímco o pouhé dva roky starší básník Tadeusz Różewicz (narodil se v roce 1921) hledal jazyk, jakým psát poezii po Osvětimi, Szymborska říká: „Skutečnost vyžaduje,/ abychom mluvili i o tomhle:/ život jde dál./ Dělá to u Kann i Borodina/ i na Kosově poli i v Guernice. (…) Není bez půvabů ten strašný svět,/ není bez jiter,/ pro něž stojí za to se vzbudit. (…) V tragických průsmycích/ vítr strhává z hlav klobouky / a nic s tím nesvedem – / nám je ten pohled k smíchu.“
V zemi, pro niž vždy byla vlastní minulost velmi důležitá a která umí vzdát hold svým padlým v mnoha povstáních a stavět spektakulární pomníky i muzea, znějí tyto verše přímo hereticky. Ale Szymborska je v této básni ani v jiných nesměřovala konkrétně proti Polsku, nepatřila k těm, kteří tvrdě kritizují svou zemi a její historické chyby, jako další z nositelek Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuk. Její básně jsou působivé i v tom, jak neuvěřitelně univerzální dokáží být. Překlady do čtyřiceti jazyků to nakonec dosvědčují. Vzbuzuje úžas tím, že dokáže bez klišé a kýče psát o tom, co se odehrává v životě každého člověka na světě, ať už je to láska, bolest, radost, smích nebo absurdita. Je autorkou možná nejpůsobivější milostné básně Kočka v prázdném bytě, kterou napsala po smrti svého manžela Adama Włodka, kde prázdnotu po odchodu milované bytosti vyjadřuje kočka uražená na nepřítomného páníčka.
Szymborska se rozhodla čelit okolnímu světu s odstupem. A skutečně nelze než souhlasit s jejím tvrzením, že se celý její životopis skrývá v jejích básních. „Zde leží jako čárka staromódní/ básnířka. Jen hrst veršíků je od ní./ Země jí klid dopřála, i když mrtvola/ k pražádné z literárních skupin nelnula./ Proto nic lepšího na jejím hrobě není/ než sova, lopuchy a toto veršopění./ Poutníče, který ses u toho hrobu zastavil,/ elektronkový mozek z aktovky teď vyjmi/ a o Szymborské podumej pár chvil.“ Lidé, na rozdíl od smrti, mají smysl pro humor.
Podpořte prosím naši sbírku na Hithitu: https://www.hithit.com/cs/project/12032/tref-se-do-demokratickeho-stredu
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025