28. září, 2023 Karel Barták
Německý kancléř Olaf Scholz během kampaně před volbami
do Spolkového sněmu v roce 2021.
Foto: Wikimedia Commons/ Michael Lucan
Ačkoliv se Němci do značné míry oprostili od poválečného pocitu viny a zejména v posledních desetiletích se významně emancipovali, nechovají se tak, jako by na sebe toužili vzít vůdčí úlohu. Německý leadership v EU se nekoná, mimo jiné i proto, že Němci v poslední době stále více inklinují k ochraně vlastních „národních zájmů“.
Programový projev kancléře Olafa Scholze pronesený koncem srpna loňského roku na Karlově univerzitě měl podle všeho být ukázkou, že se Německo přece jen, i když bez valného nadšení, hodlá zhostit úlohy lídra v době vyhroceného mezinárodního napětí a s ním spojených ekonomických turbulencí. Nic z toho však nebylo. Němci jen váhavě a bez jasné vize posilovali vojenskou podporu Ukrajině. Politicky na tom nic nevydělali. Nepřišli ani se zásadním plánem na oživení evropské ekonomiky, ani s reformou energetického trhu. Naopak slepě lpěli na odmítání jaderné energetiky, které je dnes pro smích stále většímu počtu zemí světa.
Na jedné straně je zřejmé, že Evropa nemůže čekat leadership od slabého kancléře, který neumí ani ukočírovat hádky uvnitř své nesourodé koalice socialistů, liberálů a zelených. Na druhé je stejně zřejmé, že jeho velmi vážená a uctívaná předchůdkyně Angela Merkel se zpětně zdiskreditovala jak naivní vírou v poctivou spolupráci s Ruskem i po anexi Krymu v roce 2014, tak odklonem od jaderné energie. Oba tyto přehmaty významně ovlivnily politiku EU a vtáhly celý blok do problémů, které by bez tohoto německého přičinění mohly být menší a řešitelnější. Její nesmírné humanitární gesto z roku 2015, jímž otevřela zemi milionu syrských běženců, je dnes součástí podhoubí, na kterém vzkvétá ultrapravicová Alternativa pro Německo (AfD), jež představuje hlavní hrozbu německému establishmentu.
Málokdy se v historii EU stalo, že by se Francie a Německo, klíčový tandem evropské integrace, ocitly v několika stěžejních otázkách na opačných pólech názorového spektra. Nyní se to děje ohledně jaderné energetiky. Paříž se postavila do čela jaderného klubu, k němuž se hlásí už 14 z 27 členských států. Německo vzdoruje z ideologických důvodů, kvůli zeleným ve vládě, a také z jisté setrvačnosti. Důsledkem je odkládání klíčových rozhodnutí například o podpoře výstavby jaderných elektráren z evropských peněz. A to v době, kdy se dostupnost a cena nefosilních energií stává měřítkem konkurenceschopnosti ve světovém měřítku.
Německo tradičně hrálo v EU a zejména v eurozóně úlohu policajta, který nekompromisně píská, pokud někdo poruší pravidla paktu stability a růstu, zejména pak tříprocentní rozpočtový deficit. Nyní, když se mají členské státy vrátit po rozvolnění vyvolaném covidovou a energetickou krizí k fiskální disciplíně, staví se Paříž na zadní. Poukazuje na to, že nová globální situace vyžaduje vynalézavá řešení, kterým nevyhovuje svěrací kazajka Berlínem protežovaných pravidel. I zde stojí Francouzi a Němci proti sobě.
Další významné rozdíly lze vysledovat na postoji vůči ruské agresi. Zatímco Německo se po počátečním (i průběžném) váhání stalo hlavním evropským dodavatelem zbraní a munice ukrajinské straně, Francie se přes všechnu rétoriku drží v tomto směru trestuhodně zpátky. Jako by Němci lépe rozuměli tomu, co se děje na východě kontinentu, i kvůli své vlastní nedávné trpké zkušenosti s úzkou vazbou na režim ruského prezidenta Vladimira Putina. Odtud ostatně vzešla i německá Zeitenwende (epochální změna), která však zatím nenese valné ovoce.
Francouzi mají jinou historickou zkušenost a tolik to neprožívají. Horují zároveň a poněkud paradoxně pro společnou evropskou obranu, pro budování unijních ozbrojených sil a co nejtěsnější propojení evropského obranného průmyslu. Německo jen nepřesvědčivě přitakává a pokukuje přitom po Spojených státech, co ony na to. Bylo tomu tak v posledních desetiletích pořád, ale s válkou za evropskými humny a hrozbou návratu Donalda Trumpa do Bílého domu se tyto věci staly daleko naléhavějšími a kontroverznějšími.
Navzdory popsaným neshodám a sporům je zřejmé, že Francie a Německo se ohledně řady aspektů vývoje a budoucnosti evropské integrace nadále shodují. Kancléř Scholz se v nedávném projevu v Evropském parlamentu vyslovil pro geopolitickou roli EU, pro posílení společného obranného průmyslu, pro vnitřní reformy, které by Unii učinily pružnější a průraznější na světové scéně. Jeho výroky o „průmyslové revoluci“ v EU se velmi podobaly vizím francouzského prezidenta Emmanuela Macrona o „nové evropské průmyslové politice“. Kancléř mluvil o klíčové roli EU při obnově ukrajinské ekonomiky, ale také o pomoci při rozvoji afrického kontinentu. Což je v souladu s Francií.
Nezapomínejme, že francouzsko-německý tandem není nějakou novinkou, ale zaběhnutým, dobře promazaným mechanismem. Od roku 1963, tedy šest desetiletí, se pravidelně scházejí představitelé vládních úřadů obou zemí a vedou obsažný a podrobný dialog, bez ohledu na změny a posuny v politické rovině. Neustálá, mnohdy každodenní interakce a koordinace ministerstev a dalších úřadů na všech úrovních nemá v bilaterálních vztazích mezi evropskými státy obdoby, možná s výjimkou Beneluxu. Oslavy 60. výročí podpisu Elysejské smlouvy letos v lednu nebyly formalitou, ale připomenutím tohoto mimořádného pouta, které je klíčovým pilířem dlouhodobého míru v Evropě.
Ke stabilitě francouzsko-německých vztahů přispívá zajisté obrovská obchodní výměna (165 miliard eur, tedy více než 4,23 bilionu korun v roce 2021) i fakt, že Německo je dnes ve Francii hlavním investorem. Jeho 4500 podniků zaměstnává 325 000 Francouzů, zatímco v 5700 francouzských podnicích usazených v Německu pracuje 400 000 lidí. Vedle ekonomického fundamentu funguje i lidský rozměr – 89 procent Francouzů má dobré mínění o Němcích; naopak je to 83 procent. Kéž by to platilo i pro další země.
Trhliny, které se objevily v poslední době, a z nich pramenící vzájemná podrážděnost negativně ovlivňují tvorbu evropské politiky i legislativy. Spíše než krize to však vypadá jako únava z komplikovaného kontextu a ztráta elánu. Považujme ji proto za přechodný jev, který zásadně nemění zájem obou zemí na spolupráci a posilování evropské integrace. Ačkoliv si Macron a Scholz zjevně příliš nerozumějí, jsou odhodláni dál spolupracovat. Jinou možnost vlastně ani nemají.
Francii by se nepochybně líbilo, kdyby jako kdysi vymýšlela orientaci evropské integrace a Německo „drželo hubu a krok“ – a platilo. Ty doby jsou však v nenávratnu. Kdo sleduje hlasování v Radě EU, vidí nejrůznější okamžitá či trvalejší spojenectví. Dělení členských zemí na jih a sever, východ a západ, nové a staré, katolické a protestantské, chudé a bohaté je ošidné a obvykle už neplatí. Což neznamená, že by Unii neprospěla nějaká výraznější vůdčí osobnost opírající se o ekonomickou váhu své země. Prezident Emmanuel Macron jí do jisté míry je, ale jeho počínání na mezinárodní scéně je často natolik sebevědomé, že ostatním členům s Německem v čele spíše vadí, než vyhovuje.
Německo se dnes musí především postarat samo o sebe, protože v EU není nikdo, kdo by mu s tím zásadně pomohl. Musí zastavit pokles průmyslové výroby, oživit export, zaujmout zbytek světa svou nabídkou. Zdokonalit služby, obnovit chátrající infrastrukturu, oprostit se od administrativních zátěží, zpružnit vědu a výzkum. Vytvořit podmínky pro zvyšování životní úrovně svého obyvatelstva. Ano, je to tak, Německo se pomalu stává nemocným mužem Evropy. Se všemi důsledky jak pro vlastní ekonomiku a populaci, tak pro země na něm hospodářsky závislé, jako je Česko, a jejich obyvatele.
Aniž jsme si to jako bezprostřední sousedé řádně uvědomili, v německé společnosti dochází k přerodu, který může mít pro budoucnost neblahé důsledky. Průzkumy ukazují, že v regionech bývalé NDR zvítězí v příštích volbách ultrapravicová strana AfD, která by se posléze mohla stát druhou největší politickou silou ve Spolkovém sněmu. Zatím zajisté nehrozí, že by se po příštích volbách ujala moci, protože se všichni ostatní spojí proti ní. Její masová přítomnost na politické scéně však nepochybně zkomplikuje nejen sestavování koalic, ale také negativně ovlivní celkovou náladu ve společnosti.
Alternativa pro Německo se přitom zatím nejeví jako taková ta krajní pravice, která se po příchodu do vyšších pater moci „zcivilizuje“, jako třeba Bratři Itálie, a v tichosti opustí krajní názory. Její představitelé bez skrupulí bagatelizují odkaz hitlerovského nacismu, stejně jako se netají obdivem k Vladimiru Putinovi. Politici „klasických“ německých politických stran by se měli zmobilizovat a začít se zabývat právě těmi problémy, jejichž dlouhodobé neřešení přivádí lidi k podpoře AfD.
Německo je jedním z 27 členských států EU, se stejnými právy a povinnostmi jako ostatní včetně těch nejmenších. Právě kvůli jeho minulosti bylo společenství rigidně koncipováno jako spolek rovných. Takové Německo hraje v EU šest desetiletí konstruktivní roli. Má velkou sílu a vliv, ale nemůže a ani nechce ostatní válcovat.
Nemá tedy smysl obviňovat německou vládu z úmyslu z EU vytvořit „čtvrtou říši“, jako to dělá šéf polské vládní strany PiS Jarosław Kaczyński. Smysl má naopak bránit příchodu neonacistů, kteří by takový úmysl mohli jednou mít. Ne jezdit na schůze AfD, jak má ve zvyku český exprezident Václav Klaus, ale rozvíjet konstruktivní vazby i dnes už pěkně košatou tradici přeshraničních styků, zahájenou v roce 1989. Kdo jiný než my nebo Poláci by měl vědět, co to znamená německý demagogický nacionalismus. Nepřejme si ho.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025