05. října, 2023 Miroslav Šepták
Pamela Rendi-Wagner jako první žena v čele rakouské sociální
demokracie příliš neuspěla. Foto (oříznuto): Miroslav Šepták
Od posledních parlamentních voleb na podzim 2019 bylo jen otázkou času, kdy opoziční rakouská sociální demokracie (SPÖ) vymění historicky první ženu v čele strany za někoho jiného. Pamela Rendi-Wagner tehdy dovedla SPÖ k nejhoršímu výsledku v dějinách. Přesto tvrdila, že směřování socialistů je správné a nebude trvat dlouho a strana bude opět úspěšná.
Nakonec zůstalo jen u slov. Sociální demokracie nedokázala profitovat z nesouhlasu části veřejnosti s protipandemickými opatřeními vlády. Větší přízeň voličů nezískala ani vymezováním se vůči kabinetu kancléře Karla Nehammera (Rakouská lidová strana, ÖVP) kvůli rostoucí inflaci.
Východisko z krize mělo přinést hlasování členské základny o novém předsedovi strany. Vedle Pamely Rendi-Wagner se o přízeň ucházel ještě její vytrvalý kritik, burgenlandský zemský hejtman Hans Peter Doskozil. Třetí z kandidátů Andreas Babler vstupoval do stranického klání v pozici outsidera. Starosta dolnorakouské obce Traiskirchen, známé utečeneckým táborem, patří mezi představitele levého křídla. Sám o sobě kdysi řekl, že je od mládí marxisticky orientovaný. Proto ho mnozí považují za příliš radikálního.
Vzpomínané hlasování členské základny skončilo v květnu prvním překvapením. Nejméně hlasů obdržela stávající předsedkyně, čímž skončila neúspěšná éra první ženy v čele SPÖ. Na následném sjezdu strany se o uvolněné křeslo ucházela dvojice Doskozil–Babler. Dne 3. června sociální demokracie oznámila, že delegáti zvolili někdejšího ministra obrany Doskozila novým předsedou strany. Babler uznal svoji porážku a pogratuloval vítězi.
O dva dny později zveřejnila SPÖ šokující zprávu. V důsledku chyby při sčítání došlo k záměně hlasů obou kandidátů. Předsedou byl tudíž zvolen Babler, a nikoliv Doskozil. Událost hodná absurdního divadla symbolicky zakončila nečekanou cestu outsidera do čela nejstarší politické strany v zemi pod Alpami.
Teprve v posledních týdnech se rakouská veřejnost může seznámit s názory a vizemi dosud jen komunálně známého politika. Babler sice nezpochybňuje členství Rakouska v Evropské unii, nicméně na její vývoj nahlíží kriticky. Svého času ji označil za nejagresivnější zahraničněpolitický vojenský spolek. Tento výrok dnes sám označuje za přehnaný.
Nový předseda SPÖ patří mezi zastánce silného státu. Volá po stanovení horní cenové hranice například u nájmů či energií. Prosazuje snížení nebo v krajním případě zrušení daně z přidané hodnoty u potravin. Dále zamýšlí v Rakousku znovu zavést v roce 2008 zrušenou dědickou daň či zdanit vlastníky velkých majetků.
Kontroverzní je rovněž další Bablerův požadavek na zavedení 32hodinového pracovního týdne při zachování stávajícího mzdového hodnocení, který mimochodem bezvýhradně nepodporují ani v Rakousku vlivné a sociální demokracii blízké odbory.
Z výše uvedeného vyplývá, že Babler chce SPÖ výrazněji prezentovat jako sociální alternativu vůči konkurentům z pravého středu, tedy lidovcům (ÖVP) a Svobodným (FPÖ). Cílí především na příznivce Zelených a dosavadní nevoliče. Zároveň chce zabránit odlivu hlasů ke komunistům.
Taková strategie má jen malé předpoklady k úspěchu. Sociální demokracie by měla vsadit na někoho mladého, „neokoukaného“. Nabízí se například předseda dolnorakouské zemské organizace pětatřicetiletý Sven Hergovich, který by se s větší vervou a dynamikou mohl pustit do tématu vzrůstajících každodenních nákladů. Nicméně k tak radikální změně nemá SPÖ odvahu, čímž propásla šanci prezentovat se jako svěží vítr v rakouské politice.
Pozornost socialistů a jejich konkurentů se upírá k příštímu roku, kdy se v Rakousku konají dvoje důležité volby. V červnu půjde o europoslanecké mandáty, na podzim se strany utkají o křesla v celostátním rakouském parlamentu. Babler již dnes varuje před vytvořením koalice lidovců a Svobodných. Není však vyloučeno, že v případě prohry se sociální demokracie spokojí s rolí juniorního partnera ve vládě vedené Svobodnými. Třebaže sama tuto variantu jednohlasně vylučuje, v povolební situaci může dojít k náhlému i nečekanému obratu.
Jisté je jedno. Andreas Babler má jediný cíl – vyhrát volby a stát se spolkovým kancléřem. Pokud se mu to povede, bude to obrovské překvapení. Obdivovatel Karla Marxe není charismatickým lídrem ani vynikajícím řečníkem a jeho vizi budoucího směřování Rakouska dnes nepřijímají zdaleka všichni potencionální příznivci sociální demokracie.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025