25. září, 2024 Wojciech Hofmański
Polský ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz.
Foto: Wikimedia Commons/© Krystian Maj/KPRM
Začátky byly z hlediska příznivců současné vládní koalice dobré. Velká mobilizace odpůrců strany Právo a spravedlnost (PiS) a jejího předsedy Jarosława Kaczyńského dávala naději na uklizení strašného nepořádku zděděného po osmi letech vládnutí této semiautoritářské ekipy. Očekávání byla velká, přičemž průběh loňské volební kampaně jasně naznačoval, že tehdejší opoziční síly s výrazně odlišným politickým rodokmenem (lidovci, křesťanští demokraté, středové formace a levice) budou ochotny spolupracovat.
Věc však komplikovala již samotná podoba tří bloků, v nichž šli dnešní členové koaliční vlády do voleb. Jednalo se zaprvé o Občanskou koalici v čele s Občanskou platformou, zadruhé o Třetí cestu spojující Polskou lidovou stranu (PSL) a uskupení Polsko 2050 a za třetí o alianci levicových subjektů. Zatímco Občanská koalice vedená Donaldem Tuskem působí relativně spořádaným a jednotným dojmem, o sňatku lidovců se stranou Polsko 2050, v níž má dominantní roli současný maršálek (předseda) Sejmu Szymon Hołownia, se něco podobného dá říct jen stěží.
Polská lidová strana dlouhodobě balancuje na hranici volebního prahu pro vstup do Sejmu. Při každých dalších volbách proto hledá způsob, jak svůj výsledek vylepšit získáním části městského elektorátu. Majitelé zemědělských podniků, tedy tradiční cílová skupina lidovců, jsou nejen rozděleni, když část z nich volí PiS, ale vzhledem ke strukturálním reformám v zemědělství je jich čím dál méně. PSL se prezentuje jako garant jejich privilegií a zároveň klade důraz na konzervativní linii a oddanost křesťanským hodnotám. V tomto ohledu lze lidovce považovat za jedinou reálnou alternativu ke Kaczyńského PiS.
Jak již bylo řečeno, jejich volebním partnerem se stala pořád ještě relativně nová strana Szymona Hołowni, bývalého kandidáta na prezidenta s křesťanskodemokratickým profilem. Polsko 2050 má stále obrovský problém s vytvořením funkčních lokálních struktur a vybudováním jasné společné pozice, díky níž by strana byla srozumitelná. V současnosti jí totiž škodí image náhodného spojenectví bývalých nespokojených členů Občanské platformy a uprchlíků z potápějícího se PiS, jejichž společným cílem je čím dál méně reálné vítězství Szymona Hołowni v blížících se prezidentských volbách.
Třetí cesta měla být alternativou ke stále živému duopolu PiS a Občanské platformy. PSL a Polsko 2050 se však musely v kampani pohybovat po tenkém ledě tolerance svých voličů. Lidovci se báli jako čert kříže proevropských postojů Szymona Hołowni. Polsko 2050 zase mělo problém jak se silným konzervativním ukotvením lidovců, tak se speciálním statusem zemědělců, jenž není ve městech vždy dobře přijímán.
Mezi oběma stranami tak panuje značná neshoda na světonázorové úrovni, což se projevilo i v postoji poslanců PSL při červencovém hlasování o návrhu zákona o dekriminalizaci potratů. Právě negativní stanovisko lidovců výrazně přispělo k odmítnutí projektu, který byl jedním z vlajkových slibů středových a levicových sil v rámci vládní koalice.
Naštvanost liberálních voličů byla ohromná. Předsedovi lidovců Władysławu Kosiniakovi-Kamyszovi schovávajícímu se za konzervativní maskou vytýkali mimo jiné pokrytectví. Při prvním sňatku jej oddával kardinál Kazimierz Nycz, manželství se ale rozpadlo. Dnes je šéf lidovců a ministr obrany Kosiniak-Kamysz podruhé ženatý, což úplně neladí s jeho image konzervativce a katolíka.
Škodám na svém obraze se nevyhnul ani levicový blok. Koalice Nové levice a strany Lewica Razem (Levice společně) zaostala ve volbách s necelými devíti procenty hlasů za očekáváním. Výrazný odliv městských voličů k liberalizující se Občanské koalici a k proevropskému Polsku 2050 představoval další bolestnou lekci. Místo toho, aby sevřela šiky a sjednotila se na politice překračující programové a rétorické možnosti postkonzervativního Tuskova tábora a především Třetí cesty, se levice tradičně rozhádala a rozdělila.
Zástupci Nové levice se v souladu s dřívějšími prohlášeními stali součástí vládní koalice, zatímco uskupení Razem zcela nečekaně odešlo do opozice. Vysvětlovalo to neúspěchem koaličních jednání a nedostatkem šancí na realizaci svého programu. Tím se držitelé závratných 1,52 procenta sejmových mandátů sami připravili o sebemenší vliv na podobu vládních návrhů zákonů, ačkoliv právě kvůli tomu jim voliči dali hlas.
Chaos uvnitř Razem se projevil v poklesu podpory levice jako celku. Rozpaky dovršil nedávný pokus založit sdružení TAK dla Rozwoju (ANO pro rozvoj). Jednalo se o iniciativu poslankyně Razem Pauliny Matysiak a poslance PiS Marcina Horały, který byl dříve tváří projektu Centrálního dopravního přístavu (CPK) – megalomanského letiště s napojením na vysokorychlostní železnici. Paulině Matysiak nevadila ani obrovská ideologická vzdálenost mezi oběma stranami, ani skutečnost, že kvůli skandálům, represím z dob svého vládnutí a náboženskému fundamentalismu mělo být PiS obklopeno takzvaným sanitárním kordonem. Ačkoliv vedení Razem téma nového sdružení rychle sprovodilo ze světa, důvěryhodnost levice utrpěla.
Ze zmatků u koaličních partnerů nejvíce profitoval Donald Tusk. Jím řízené Občanské koalici postupně rostly preference, až nakonec předstihla stranu slábnoucího Jarosława Kaczyńského. Příznivý efekt na podporu Občanské koalice měla též trestní oznámení týkající se právě PiS. Šlo o součást důsledného šetření skandálů spojených s předchozí vládou, jaké polská politická scéna ještě nezažila. Veřejnosti se tak dostalo chleba i her.
Navzdory příznivé politické konjunktuře se však v problémech ocitlo i nejsilnější vládní uskupení. Tusk si na ně i přes své gigantické zkušenosti zadělal sám tím, že do parlamentu přivedl Romana Giertycha. Tento bývalý lídr nacionalistické Ligy polských rodin, koaličního partnera PiS v letech 2006 až 2007, se po poměrně úspěšné advokátní kariéře vrátil do politiky jako „obrácený“ liberál. Jakožto zatvrzelý nepřítel Jarosława Kaczyńského, jímž je od spektakulárního pádu jejich společné vlády v roce 2007, se nakonec stal právním zástupcem předních politiků Občanské platformy v případech, jež proti nim vedla „pisovská” mašinérie. Tím si zajistil nejen sympatie značné části voličů Občanské platformy, ale i vděčnost jejích vedoucích představitelů a místo na volební kandidátce. To mu dalo jedinečnou příležitost získat imunitu před případnými dopady řízení, jež proti němu zahájila prokuratura ještě za časů PiS.
Roman Giertych se vrátil do Sejmu a stal se symbolem nekompromisního zúčtování s předchozí vládou. Koordinuje práci týmu k tomu určenému, jenž vznikl rozhodnutím Občanské koalice. Nejde tedy o parlamentní vyšetřovací komisi, nýbrž o interní orgán, jehož cílem je důkladná analýza afér spojených s vládnutím PiS. Jedná se například o zneužití Fondu spravedlnosti (zpronevěra prostředků určených obětem trestných činů), represe vůči nezávislým soudcům nebo proměnu veřejnoprávních médií v propagandistický nástroj PiS. Takto významná pozice však znamená neustálou pozornost médií, na což by Giertych a zejména Tusk neměli zapomínat.
Paměť se však neukázala být jejich silnou stránkou. Donald Tusk Romana Giertycha neuhlídal, a ten odhalil svou starou radikální tvář. Výše zmíněný návrh zákona o dekriminalizaci potratů neprošel o tři hlasy. Hlasování se přitom nezúčastnili tři poslanci Občanské koalice. Jedním z nich byl právě Roman Giertych, jenž sice v Sejmu pobýval, ale vytáhl kartu z hlasovacího zařízení. Ostentativní ignorování stranické strategie vyvolalo obrovskou vlnu negativních komentářů. Přestože bývalý šéf Ligy polských rodin v kampani přesvědčoval voliče, že raději složí poslanecký mandát, než aby porušil klubovou disciplínu, udělal pravý opak. Zkompromitoval tak především premiéra Tuska, jenž se za něj před volbami zaručil. Tusk za trest pozastavil Giertychovi a dalším svým nehlasujícím poslancům členství v poslaneckém klubu a zbavil je jejich dosavadních funkcí.
Tyto události by mohly vlít krev do žil těžce zkoušené levici, pro jejíž voliče patří možnost legální interrupce mezi klíčové záležitosti a která dosud čím dál bezradněji tančila, jak Tuskova Občanská koalice pískala. Trendy v průzkumech veřejného mínění zato ukazují na potíže Třetí cesty, jež rozpačitě hledá své místo na slunci a postupně ztrácí podporu ve prospěch Tuskovy formace. Celkově vzato tedy součet preferencí pro vládní koalici zůstává víceméně stejný. A to navzdory všem problémům i tomu, že nenabízí ucelenou společnou vizi. Její síla tak do značné míry vyplývá ze současné slabosti Kaczyńského PiS, které se stále vzpamatovává z loňského volebního neúspěchu.
Z polštiny přeložil Tomáš Fošum.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025