26. září, 2024 Jan Gregor
Jiří Mádl na letošním karlovarském filmovém festivalu.
Foto: Wikimedia Commons/Jan Beránek
Oba tábory se přitom alespoň shodnou, že Vlny jsou po řemeslné stránce na české poměry neobvykle podařenou podívanou. Platí to rozhodně o pečlivě vystavěném scénáři. Jiří Mádl se po dvou komornějších snímcích Pojedeme k moři a Na střeše rozmáchl k výpravné, epické fresce v hollywoodském stylu a prokázal, že si ze studia scenáristiky na filmové akademii v New Yorku hodně odnesl.
Příběh ústředního hrdiny Tomáše Havlíka (Vojtěch Vodochodský) je jako jediný zcela fiktivní. Obyčejný mladý spojař se tak trochu proti své vůli stane rozhlasovým technikem, morálně se po těžkém vydírání přes bratra, kterého má v péči, zkompromituje spoluprací s StB, ale v těžkých hodinách okupace v sobě objeví hrdinství a sílu vzdorovat.
Ale Vlny jsou ansámblový film s kolektivním hrdinou, kterým je Redakce mezinárodního života vedená Milanem Weinerem. Mádlovi se povedlo napsat řadu zajímavých, charakterově dobře odlišených postav, o kterých si pravděpodobně budete po zhlédnutí snímku googlovat, jak moc se jejich filmový předobraz shoduje se skutečností. Do paměti se zapíše například zdánlivě chladná a citově odtažitá Věra Šťovíčková (Tatiana Pauhofová), bodrý štrámák Jan Petránek (Petr Lněnička), horkokrevný a trochu nerudný Luboš Dobrovský (Martin Hofmann) a v neposlední řadě samozřejmě sošný, introvertní, ale charismatický šéf redakce Milan Weiner (Stanislav Majer).
Vlny připomínají americké klasiky z novinářského prostředí jako Všichni prezidentovi muži nebo z poslední doby Spotlight tím, jak kladou do popředí étos novinářské profese. Téma důležitosti nezávislé žurnalistiky a svobody slova je dnes stejně aktuální jako tehdy. I proto například představitel kolaboranta Karla Hoffmanna Tomáš Maštalír připodobnil v jednom z rozhovorů dilemata filmových hrdinů k tomu, co se dnes děje ve slovenské kultuře pod vládou Roberta Fica.
Největší trik snímku totiž spočívá v tom, že i když jde o historický film, je vyprávěný dnešní optikou a rozehrává aktuální témata. Sovětská propaganda například ve snímku používá na adresu proponentů pražského jara termín fašisti. Což samozřejmě není Brežněvův, ale Putinův slovník a divákům tahle sémantická drobnost pomáhá lépe propojit rok 1968 se současnou ruskou rozpínavostí.
Mádl si pohlídal, aby ve Vlnách nebylo nic, co by bylo nesrozumitelné mladému publiku. A většina pamětníků mu odpustí drobná zjednodušení a historické přešlapy, protože chápou, že dobrá story si vyžaduje historickou licenci. A film jim na oplátku přináší napínavý příběh zrežírovaný tak suverénně, že dokáže vyvolat podobné emoce, jaké cítili lidé, když se probudili do onoho srpnového rána a zjistili, že jsou tanky v ulicích.
Především závěrečná, asi třičtvrtěhodinová pasáž popisující události kolem invaze je realizovaná mistrovsky. Pomocí archivních záběrů zručně zakomponovaných do akce natočené s herci se tvůrcům podařilo dosáhnout velké autenticity. Účinek dramatických scén posiluje dynamický střih, který plynule přeskakuje mezi jednotlivými aktéry a dějovými liniemi. Mádl ale také ví, kdy zpomalit a třeba za podkresu populárních písní té doby nechat vyznít tíživost chvíle. Kolektivním hrdinou se v závěru stává celý národ a film dává divákům šanci (znovu)prožít jedno z největších moderních historických traumat.
V dojemné scéně těsně před koncem hraje píseň Čerešně Hany Hegerové. Stejný song zazní i v jednom z nejpopulárnějších českých porevolučních filmů – v komedii Jana Hřebejka Pelíšky. Ta tragédii roku 1968 pojímá odlehčenějším způsobem, ale za svou oblibu kromě vtipných hlášek a parádních hereckých výkonů vděčí i tomu, že v závěru nabízí nefalšovanou katarzi. A ta je ve Vlnách přítomná v míře víc než vrchovaté. Plná kina a povětšinou nadšené reakce naznačují, že Mádlův nejambicióznější a nejlepší film má našlápnuto k tomu, aby se podobně jako Pelíšky stal neodmyslitelnou televizní klasikou.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025