27. června, 2025 Jan Gregor
Medvěd hnědý jako veřejný nepřítel číslo jedna.
Foto: Wikimedia Commons/Clément Bardot
První z dokumentárních projektů je zasazený do prostředí nejvyšších pater politiky, druhý se odehrává na periferii, kam elity z centra bratislavské moci jen zřídka dohlédnou. Oba dokumenty mluví o nutnosti spojovat znesvářenou společnost, ale vyhlídky na lepší budoucnost podkopává trudná realita. Oba končí tragickým milníkem: Prezidentka atentátem na slovenského premiéra Roberta Fica a Medvěd prvním usmrcením člověka nebezpečnou šelmou.
Šulíkův časosběrný portrét Zuzany Čaputové jde ve šlépějích filmu Občan Havel. Nepřináší nové skutečnosti ani pronikavou politickou analýzu. Jde o intimní pohled do zákulisí, který ukazuje, jak se dělá každodenní politika. Někdy jde o tragikomické momenty, jež jako by vypadly z nějaké fikční politické satiry typu amerického seriálu Viceprezidentka. Třeba v případě, kdy expremiér Igor Matovič přijede na Hrad s demisí na post ministra financí, ale během tištění její kopie si vše rozmyslí a uteče pryč.
Hodnota snímku tkví spíš v dokumentárním zachycení jedné prezidentské pětiletky a přeneseně také v zachycení změny nálad slovenské společnosti v tomto období. Pro liberální část elektorátu jde o dost pochmurnou podívanou. Začíná euforicky nadějí v podobě zvolení prozápadní státnice a končí deziluzí v podobě návratu Roberta Fica k moci a vystřídáním Čaputové ve funkci Ficovým koaličním spojencem Peterem Pellegrinim.
Do seriálu Medvěd se bývalá slovenská prezidentka propíše jen jedním momentem, a to když odmítne jmenovat jednoho z protagonistů Remova dokumentu Rudolfa Huliaka ministrem životního prostředí kvůli jeho výrokům popírajícím klimatickou změnu. Huliak je ukázkový prototyp novodobého lidového populisty MAGA střihu. Mluví, jak mu zobák narostl, trousí bonmoty o tom, že medvěd je biologickou zbraní Bruselu a neziskovek za účelem vylidnění venkova. A na výbušné problematice ohrožení ze strany medvědů se z pozice zástupce myslivecké lobby a výrazného starosty malé obce na Poľaně vyvezl až do celostátní politiky.
Hlavními postavami seriálu jsou ovšem ředitelka CHKO Poľana Vladimíra Fabriciusová a medvědí influencer Radovan Haluza, kteří na rozdíl od jiných protagonistů nechávají diváky v upřímných zpovědích nahlédnout do svého soukromí. Seriál je rámuje jako „děti hor“, jež podle svých výpovědí kvůli osobním trablům trávily v dětství hodně času v lese a divoká příroda pro ně znamenala úkryt a bezpečí. Tedy to, co v současnosti poľanská divočina kvůli stovkám medvědů, kteří ztrácejí svou plachost a instinkty, neumožňuje.
Haluza se prosazuje coby autor youtubových videí s medvědy a o medvědech. Podniká za nimi dobrodružné výpravy a snaží se jim dělat lepší PR. A Fabriciusová řeší osobně případy, kdy medvěd někoho zranil nebo mu vnikl na pozemek. V noci se svými kolegy v ohrožených obcích drží hlídky, aby huňaté predátory objevila a vyplašila, což je jediné, čímž může vesničanům pomoci. Do „bodu zlomu“ v podobě nástupu Huliaka a spol. k moci, ke kterému se v seriálu často odkazuje, byla totiž regulace extrémně chráněného medvěda i na Fabriciusovou coby celoživotní milovnici těchto šelem velmi striktní. „Já se těm lidem nedivím, že jsou naštvaní. Člověk má takový pocit, že je nechal ve štychu,“ říká ředitelka CHKO při jedné noční obhlídce.
Seriál Medvěd přes více než čtyřhodinovou stopáž ani minutu nenudí. Montáže úryvků dramatických televizních reportáží o útocích medvěda střídají emotivní výpovědi hrdinů nebo působivé záběry majestátních šelem. Výslednému dojmu napomáhá dynamický střih a pestrý a chytlavý hudební podkres. Ale po chvíli se člověk přistihne, že se nechal pohltit samotným tématem. Tématem, které nemá jednoduché řešení a které proti sobě postavilo nesmiřitelné tábory, přičemž zastánci ochrany i zastánci regulace mají svůj díl pravdy.
Tvůrci předkládají argumenty jednotlivých stran zcela nestranně, ale stejně se nedá ubránit pocitu, že tady se z hlediska politických elit hodně podcenilo. V jednu chvíli zazní výrok ministra životního prostředí Matovičovy vlády Jána Budaje ve smyslu, že téma medvědů je podobná předvolební chiméra jako kdysi migrace. Jenže jestli o něčem Remův seriál přesvědčuje, tak je to skutečnost, že problém s medvědy je na Poľaně a v Nízkých Tatrách více než reálný a hmatatelný.
A tak seriál Medvěd trefil zeitgeist tématem, které je metaforou pro současnou situaci nejen na Slovensku. Místo tamních vesničanů bychom si do příběhu mohli dosadit třeba holandské nebo britské zemědělce. Tady ten tekutý hněv nebo možná spíš rezignace obyvatel jen tak probublává pod povrchem a manifestuje se pouze při volbách podporou antisystémových stran.
Prezidentku i Medvěda spojuje fakt, že na konci se jejich výrazné ženské hrdinky stáhly do ústraní. Zuzana Čaputová se rozhodla nekandidovat a Vladimíra Fabriciusová, která se pokoušela o nějakou přijatelnou dohodu mezi ochranáři a myslivci, svou anabázi na ministerstvu životního prostředí ve Ficově vládě pro koncepční neshody také sama ukončila. Nedá se to úplně generalizovat, ale jako by bylo těžké obstát s ženským směřováním ke smíru a kompromisu ve světě kulturních válek, ve kterém si chlapi honí ega a naskakují místo hledání složitého řešení na vděčné bonmoty a radikální výkřiky.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025