05. prosince, 2025 Michal Vašečka
Visegrádskou deklaraci svými podpisy stvrdili československý prezident Václav Havel, maďarský premiér József Antall a polský prezident Lech Wałęsa. Foto: Wikimedia Commons/Péter Antall
Znovuobnovení poměrně krátce trvající institucionalizované spolupráce tří středověkých království ze 14. století se podařilo plnohodnotně revitalizovat až vznikem Visegrádské skupiny v roce 1991. Stalo se tak po dlouhých zkušenostech středoevropských zemí s dominancí jiných. Zdálo by se, že dobrá a hluboká spolupráce zemí střední Evropy je vzhledem k historickým zkušenostem tak samozřejmá, že zpochybňovat ji je nezodpovědným hazardem s vlastní budoucností. Přesto visegrádskou čtyřku (V4) už po několikáté pohřbíváme, přičemž tentokrát již lze bez zbytečného patosu mluvit o její klinické smrti.
Historie zpochybňování spolupráce v rámci V4 je však poměrně bohatá a souvisí s mnoha politickými, ekonomickými a hodnotovými rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. A nepochybně souvisí i s tím, že jeden z hlavních cílů Visegrádu – evropská integrace a vstup států střední Evropy do Evropské unie – se v roce 2004 podařilo naplnit. Ale už bezprostředně po vzniku V4 přišly pochyby o smyslu skupiny a vnitřní krize, zejména během vlád Vladimíra Mečiara na Slovensku, kdy byla Bratislava dočasně izolována z integračních procesů. Existence V4 se v 90. letech 20. století zredukovala na formální setkání. Po splnění hlavního úkolu – vstupu do EU a NATO – se naopak začalo diskutovat, zda Visegrádská skupina vlastně „neexspirovala“, zda by se neměla transformovat na lobbistickou platformu v Evropské unii nebo zaniknout.
Takzvaná migrační krize v letech 2015–2016 přinesla jednotný odpor zemí V4 vůči politice EU ve vztahu k migraci, ale zároveň i silnou polarizaci těchto zemí. Ty společně odmítly povinné kvóty na relokaci migrantů, což sice na krátkou dobu posílilo soudržnost V4, ale zároveň vyvolalo spor s Evropskou komisí, který se nepodařilo plně zažehnat dodnes. Od roku 2017 se přidalo polarizující téma zpochybňování principů právního státu v Polsku a Maďarsku, jež kvůli tomu čelily procedurám podle článku 7 Smlouvy o Evropské unii. Česko a Slovensko se od nich částečně distancovaly, což ještě více oslabilo jednotu V4.
Značka V4 se postupně mimo region střední Evropy stávala toxickou a v logice příchozích polykrizí se problémy začaly znásobovat. Visegrádské země se od sebe vzdalovaly i v postojích k jaderné energii, uhlíkové neutralitě a zeleným cílům EU. A pak přišlo téma, které skupinu paralyzovalo. Od začátku plnoformátové války na Ukrajině spolupráci prakticky ukončily odlišné postoje k Putinovu Rusku a geopolitickým výzvám spojeným s otevřeně revanšistickou politikou Kremlu ve vztahu ke střední Evropě. Kooperace tak dnes nesměle pokračuje v oblasti dopravního a energetického propojení, k čemuž však sousední země formát V4 skutečně nutně nepotřebují.
Zpochybňování užitečnosti V4 se však odehrává v čase – a to je třeba si připomínat – kdy ekonomický výtlak těchto zemí stoupá. A kdy si to, zdá se, ne všichni zúčastnění uvědomují. V4 jako celek tvoří 1,3 procenta světového hrubého domácího produktu (HDP), a i když zaostává za nejvyspělejšími státy v produktivitě, inovacích i životní úrovni, není to region, který by byl vzhledem ke své dynamice přehlédnutelný. Z hlediska hrubého domácího produktu podle parity kupní síly (HDP PPP) udávané v amerických dolarech (USD) zaostává V4 za průměrem EU ve výši 53 960 amerických dolarů pouze mírně, o 10–30 procent. Zároveň je ale nad světovým průměrem, který činí 20 886 dolarů. V posledním desetiletí rostla rychleji než celá EU, ale index sociálního pokroku vykazuje pod unijním průměrem, výjimkou je pouze Česko.
Současné problémy spolupráce ve V4 je samozřejmě nezbytné vnímat na pozadí celosvětových změn a ty jsou – bohužel – epochální. Jak zdůrazňuje bulharský politolog Ivan Krastev, rok 2024 (podle něj annus horibilis čili strašný rok) je historickým zlomem, podobně jako byl vnímán rok 1989 (annus mirabilis, tedy rok zázraků). Podle Krasteva dnes vidíme, že „budoucnost“ se vrátila – nikoliv jako projekt, ale jako noční můra, plná nejistoty a geopolitických otřesů. Krastev tvrdí, že zatímco rok 1989 přinesl euforii svobody a zhroucení komunistického bloku, rok 2024 bude připomínán jako období radikální změny charakterizované kombinací válek a voleb.
Liberální demokracie čelí antiliberálním revolucím, podobně jako komunismus před 36 lety čelil protisovětským revolucím. Západ si po 1989 vytvořil mýtus o „epochálním vítězství liberalismu“, který dnes už neplatí. A podobně skončil i liberální konsensus o budoucnosti středoevropského regionu.
V tom nejdůležitějším, geopolitickém směřování se na pozadí těchto celosvětových změn postupně ve střední Evropě vyprofilovaly alespoň zatím dva typy zemí. Polsko a Česko navzdory mnoha nesouhlasům s politikou Bruselu a euroskepticismu části populace zůstávají sjednoceni myšlenkou na svou evropskou budoucnost.
Na Slovensku vládnoucí moc navzdory proevropskému postoji většiny populace začala testovat veřejné mínění různým zpochybňováním důležitosti členství v EU. Orbánovské Maďarsko se vůči Bruselu vymezuje otevřeně již dlouho a hlasitě artikuluje svůj příklon k alternativním projektům mezinárodní spolupráce. Na druhou stranu je – bez ohledu na současný nástup nové vlády v České republice a možné problematické vládě v Polsku v blízké budoucnosti – odklon od EU v těchto zemích málo pravděpodobný, a to z mnoha příčin.
Navzdory všemu, co vrhá stíny na spolupráci visegrádské čtyřky, včetně její současné toxicity, existuje stále mnoho důvodů, abychom byli v současnosti opatrní při jejím rozpouštění. Ve všech zúčastněných zemích se dnes ozývají síly, které by rády revidovaly různá rozhodnutí a kroky z minulosti. V případě České republiky můžeme například vidět částečně pochopitelnou snahu některých posouvat zemi blíže ke spolupráci s Německem, a v něčem se tak vrátit až k rozhodnutí Františka Palackého odmítnout účast na všeněmeckém setkání ve Frankfurtu v roce 1848. Pocit těch, kteří místo Čechů vidí ve spolupráci s Německem, je sice menšinový, ale už se k jeho pojmenování některé české elity odhodlaly.
Na Slovensku se zase hlasitěji mluví o návratu k politice některých slovenských elit z poloviny 19. století směřující k Rusku, k tomu – řečeno s Jánem Kollárem – „velkému dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům“. Nemluvě o Polsku, kde se část politické elity hlásí stále více k Romanu Dmowskému a jeho vizím ze začátku 20. století, které jsou v naprostém rozporu s étosem visegrádské spolupráce.
Dříve než ale budeme navzdory její klinické smrti rozpouštět V4, měla by o tomto tématu proběhnout široká diskuse společenských a ekonomických elit. A i kdyby v některé ze zemí existovalo množství argumentů, proč spolupráce v rámci V4 škodí národním zájmům, měli bychom být opatrní. Důvodem je historická zkušenost týkající se toho, co se dělo, když středoevropské země začaly kopat výlučně každá za sebe a když se ponořily do své etnolingvistické a nacionalistické malosti.
O tom koneckonců psalo množství středoevropských autorů, za všechny lze uvést Istvána Bibó. Ten poukázal na to, že skutečnou tragédií střední Evropy nebyl její – v kunderovském vyjádření – únos na Východ, ale její esencialistický nacionalismus založený na jazyku. Ten se snažil v minulosti vytvořit homogenní národní státy, což způsobovalo nekonečné konflikty o hranice. A protože se státy bály o svou existenci, psychologie strachu a hysterie vedly k prohlubování autoritářství a vytváření křehkých demokracií.
Podle Istvána Bibó demokracie vyžaduje osvobození od strachu a schopnost kompromisu, což však velmi dlouho v regionu chybělo. Zdá se, že se toto období opět vrací. Feudální vzorce chování popsané v minulosti mnohými autory zjevně zcela nevyprchaly a nadále ovlivňují schopnost regionu vytvářet stabilní systém kolektivní bezpečnosti.
Střední Evropa tak začala v posledních letech být, jako nějaká testovací laboratoř, příkladem přítomnosti snad všech typů alternativ k liberální demokracii. Ať už se jedná o Iliberální demokracii, procedurální demokracii, plutokracii, oligarchii, měkkou autokracii a hybridní formy autoritářství. Obava mnohých, že samotná existence V4 může napomáhat tomu, aby se celý region postupně, ve vzájemných interakcích, změnil na jakýsi Mordor, je přehnaná. Země se samozřejmě navzájem ovlivňují, ale funguje to oběma směry. Intenzivní spolupráce může vést nejen ke vzájemnému autoritářskému posilování, ale také ke zmírňování autokratických tendencí a kroků.
Je proto více než vhodné se vrátit k autorům, kteří stáli za návratem tématu střední Evropy, tedy k Milanu Kunderovi, Claudiu Magrisovi, Istvánu Bibó či Václavu Bělohradskému. Všichni psali o evropském snu Středoevropanů, jenž by mohl a měl pomoci překonat naši malost. Právě v takové konfrontaci je možné vidět skutečnou tragédii střední Evropy – a sice, že ztratila svůj evropský sen. Největším jejím ohrožením se tak jednoduše stává ona sama.
Paradox tak spočívá v tom, kam jsme se začali posouvat. Lidé jako Milan Kundera přece poukazovali na to, že střední Evropa je tou nejskutečnější Evropou, když se vyznačuje maximální možnou různorodostí na minimálně možném prostoru. Jak o tom píše Przemysław Czapliński, tato přímo „Arci-Evropa“ se však v posledních deseti letech začala měnit na „Anti-Evropu“. A problém je, že zvenčí to vypadá tak, že se virus šíří právě od nás. Tentokrát to nejsme my ve střední Evropě, kteří čekají na nové podněty a impulsy. To my je vysíláme směrem ven.
Střední Evropa se prostě stává potenciálním ohrožením i pro jiné. Podobně jako Uhersko bylo svými kroky a emocemi svého času téměř schopno zničit habsburskou monarchii, tak i my jsme v principu schopni zničit EU a ohrozit šance Evropy reagovat smysluplně na současné celosvětové výzvy.
A tak by mnozí řekli: „Ale vždyť právě proto je vhodné a potřebné mrtvolu V4 už z klinické smrti neprobírat!“ Byl bych opatrný. V regionu střední Evropy se zrodilo množství podivných věcí – komunismus, fašismus či dvě největší války, jaké lidstvo zažilo. Ale pochází odtud i to nejvelkolepější umění, filosofická díla a – psychoanalýza. Úkolem V4, a je klidně možné, že jedním z posledních, je zvládnout přechod regionu do období pozdní moderny a revitalizovat svůj evropský sen.
Středoevropané již mnohokrát ukázali, že umějí Evropou pohnout. Jelikož je zde na národních úrovních množství hráčů, kteří s radostí rozleptávají evropský projekt, může se právě spolupráce v rámci V4 stát dobrým důvodem, proč tuto destrukci zastavit. Nejen ideově, ale až technokraticky definovanou spoluprací. Pragmatickým přístupem lze ukazovat, jak je střední Evropa fungujícím regionem právě díky své evropské dimenzi a – snad stále ještě i evropskému snu. Na pohřbívání V4 prostě ještě bude dost času. V době globálních ohrožení je tato platforma pro tlumení excesů, kterým zde dobře rozumíme, přece jen velmi vhodná.
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026