01. října, 2026 Michal Lebduška
Mateusz Morawiecki (uprostřed) na snímku z letošního září. Foto: facebook.com/MorawieckiPL
Spory uvnitř Práva a spravedlnosti (PiS) nazrávaly velmi dlouho. Nebylo tajemstvím, že se za fasádou jednoty dlouhodobě skrývaly tvrdé spory mezi stranickými frakcemi. Na jedné straně stáli „skauti“ bývalého premiéra Morawieckého, zatímco na druhé „máslaři“ v čele s exministrem školství Przemysławem Czarnkem. Název druhé z nich odkazuje k anekdotické kauze, kdy si jeden z europoslanců PiS Tadeusz Bocheński stěžoval na to, že mu polské aerolinky LOT v letadle naservírovaly máslo z Německa. Klíčovým svorníkem, který stranu držel pohromadě, byl v první řadě předseda Jarosław Kaczyński. Letos nicméně spory definitivně vyhřezly na povrch a stárnoucímu Kaczyńskému se je už nepodařilo utlumit.
Paradoxní přitom je, že za rozpadem PiS nestály nepřekročitelné ideologické rozdíly. Mateusz Morawiecki sice patřil k umírněnějším straníkům, ale v řadě momentů se jeho rétorika od zbytku strany nijak nelišila. Jednalo se například o nedávnou polsko-ukrajinskou roztržku. Ta vyvrcholila odebráním nejvyššího polského vyznamenání Řádu bílé orlice ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému, o němž rozhodl za PiS zvolený prezident Karol Nawrocki. Morawiecki se posléze vzdal ukrajinského Řádu Jaroslava Moudrého a při té příležitosti se zmínil o „zkorumpované ukrajinské elitě“.
Na konci srpna, když představoval priority svého nového hnutí Rozvoj Plus, pak mluvil o zavedení „internetového účtu imigranta“ a potřebě vytvoření nové speciální složky, která by měla na starosti deportace cizinců po vzoru nechvalně proslulé americké ICE. V těchto a mnoha dalších věcech by našel se svými bývalými spolustraníky jednoznačnou shodu.
O co tedy nakonec šlo, když ne o ideologické rozdíly? Od posledních voleb, ve kterých PiS získalo 35,4 procenta hlasů, se preference Kaczyńského strany výrazně propadly na úkor krajní pravice. V souvislosti s tímto vývojem proto bylo jasné, že celá řada stávajících poslanců neobhájí svůj mandát. Hrálo se proto o to, kterou frakci bude předseda strany preferovat a koho nominuje jako kandidáta na premiéra. PiS už přitom delší dobu driftovalo směrem k polským radikálům, a proto příliš nepřekvapilo, že Kaczyński nakonec vsadil na Przemysława Czarnka. Ten měl konkurovat posilující krajní pravici a vrátit straně alespoň část jejích bývalých voličů, což se mu ale podle průzkumů nedaří.
V této situaci hrozilo, že lidé kolem Morawieckého, kteří se sdružili v jeho vnitrostranickém spolku, nedostanou dobrá místa na kandidátkách. Vytvoření nového hnutí jim proto dávalo šanci na opětovný vstup do Sejmu a vypadalo jako logická volba. K tomuto kroku se nicméně dlouho jen schylovalo, protože nikdo nechtěl být zodpovědný za rozpad dříve nesmírně úspěšné strany.
Nakonec proto vše vyvrcholilo až v červenci, kdy vedení strany schválilo zákaz působení v politických spolcích, který Morawiecki nehodlal respektovat, a proto byl ze strany vyhozen. Tímto krokem PiS ztratilo celkem 41 poslanců a nové hnutí Rozvoj Plus se stalo třetím největším klubem v Sejmu. Spolu s poslanci k Morawieckému přešli i dva senátoři a tři europoslanci. Kromě toho se expremiérovi postupně daří získávat na svou stranu i lokální a regionální politiky, kteří se mají sejít na zvláštním sjezdu na konci září.
Vznik nové strany pochopitelně výrazně zahýbal polskou politickou scénou. Zatímco na pozici neohroženě vedoucí Občanské koalice premiéra Donalda Tuska se podle průzkumů nic nezměnilo, pro jeho nesmiřitelného rivala Jarosława Kaczyńského je to zásadní problém. Preference PiS se už totiž stabilně pohybují pod hranicí dvaceti procent, což znamená, že mu šlape na paty krajně pravicová Konfederace, kterou by volilo až patnáct procent voličů. Hnutí Mateusze Morawieckého se pak nachází kolem pětiprocentní hranice potřebné pro zvolení do Sejmu a hraje do značné míry vabank.
Zároveň ale průzkumy také ukazují, že nynější vládní koalice by v současnosti nejspíš nezískala většinu poslanců a jazýčkem na vahách by mohl být proruský extremista Grzegorz Braun, s nímž odmítá spolupráci celé politické spektrum.
I tak je ale pro premiéra Tuska současná situace požehnáním. Nehledě na velký odpor vůči dnešní polské vládě totiž budou opoziční strany bojovat o podobné voliče. Proto se dá s blížícími se volbami očekávat velmi ostrý souboj mezi PiS, Konfederací a Rozvojem Plus, který bude tyto strany vyčerpávat a oslabovat. Kromě toho také hrozí, že se nová Morawieckého strana nedostane do Sejmu, a propadlé hlasy by v tom případě v polském volebním systému přihrály více mandátů Tuskově straně, jež je momentálně podle preferencí nejsilnější.
V neposlední řadě pak mezi opozičními politiky panují obrovské osobní konflikty, které budou jen velmi těžko překonatelné. Po všem, co se stalo, si lze jen obtížně představit hladkou koaliční spolupráci Morawieckého s PiS. Expremiér už byl svými bývalými spolustraníky označen za zrádce a je mu velmi hlasitě připomínána jeho minulost, kdy působil jako poradce tehdejšího i současného premiéra Tuska. Dále je obviňován z toho, že nesouhlasil s nesmírně populárním zavedením vysokých přídavků na děti, které byly jedním z klíčů k volebnímu vítězství v roce 2015, nebo s nákupem amerických letounů F-35. Sám Morawiecki zase hrozil, že „má svědky a důkazy a začne mluvit, na kterých rozhodnutích se kdo podílel“.
Jednoduchá spolupráce by přitom nebyla ani s dalším opozičním uskupením. Krajně pravicová Konfederace sice má svým silným konzervatismem a nacionalismem k PiS v mnoha směrech ideově blízko. Jenže zároveň jde také o antisystémový subjekt, pro který jsou strany Jarosława Kaczyńského a Donalda Tuska stejným zlem a součástí polského establishmentu. Obzvlášť velký odpor panuje vůči Morawieckému, který mimo jiné vládl v době covidové pandemie. Nepřekonatelný problém s ním pak bude mít především libertariánské křídlo kolem bývalého prezidentského kandidáta Sławomira Mentzena. Právě on láká velkou část voličů Konfederace a vyloženě nenávidí PiS a Morawieckého za jejich „socialistickou politiku“.
Pokud tedy oslabení PiS a rozdrobení polské pravice někomu nahrává, je to Donald Tusk, který může rok před plánovanými volbami těžit z rozhádanosti opozice. Spolu s ním ale může být spokojený i prezident Karol Nawrocki. Ten je už nyní do značné míry nezávislý na PiS, za které byl zvolen, a s oslabováním Kaczyńského strany bude tento trend pokračovat. Zároveň se stává hlavní tváří a hegemonem celé polské opozice a zastiňuje všechny ostatní politiky.
ROČNÍK XV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2026