26. února, 2026 Antonín Berdych
Petr Macinka ukazuje, že zjevně nezná míru. Foto: Vlada.gov.cz
Vláda ANO, SPD a Motoristů sobě je u moci teprve krátce. Přesto už první měsíce ukazují jeden zřetelný rys: premiér Andrej Babiš zůstal tím, kým byl vždy. Dělá především to, co je výhodné pro něj samotného a pro jeho hnutí. Ostatní agendy mají význam tehdy, pokud se do této logiky vejdou. A Babiš je v tom úspěšný.
Nejviditelnější ilustraci představuje nový státní rozpočet, který přepracovala ministryně financí Alena Schillerová (ANO). Většina kapitol prošla jen kosmetickými úpravami, spíše se škrtalo, než přesouvalo. Zejména obranný rozpočet přišel o více než dvacet miliard korun.
Skutečně výrazné posílení nastalo jen u ministerstva práce a sociálních věcí. Jde o resort, skrze nějž lze přímo dotovat klíčové voličské skupiny. Druhým vítězem se stalo ministerstvo zemědělství, jehož rozpočet narostl o více než pětinu. Každý, kdo zná potřeby českého agrobyznysu, si dokáže domyslet, kam takové navýšení v praxi směřuje a komu může přinést největší užitek. Rozpočet je tedy tvrdou ukázkou projekce Babišových zájmů, politických i obchodních.
Z tohoto pohledu nepřekvapí, že premiér nemluví ani o zásadní reformě státu, ani o nové koncepci fungování země. V tom je konzistentní. Dlouhodobé vize nejsou na pořadu dne, minimálně ne ty, které by myslel vážně. To, co dnes sledujeme, je obsahové prázdno zakryté precizním řízením moci. Oproti roku 2017 ale pozorujeme jeden velký rozdíl. Babiš má mnohem větší jistotu v tom, jak si hlídat prostor, jak řídit konflikty a jak si nenechat události přerůst přes hlavu.
Kontrast s vládou Petra Fialy (ODS), která nastoupila po volbách v roce 2021, je zřejmý. Tehdejší pětikoalice dosáhla svého hlavního cíle, tedy poslat Babiše do opozice. Následné vládnutí však ukázalo, že programové rozdíly pěti stran se často navzájem neutralizovaly a konkrétní kroky nebyly vždy připraveny ani personálně, ani obsahově. Válka na Ukrajině, uprchlická vlna či energetická krize situaci komplikovaly, to však nevysvětluje vše. Její slabina spočívala také v tom, že koalice nedokázala jasně identifikovat své cílové skupiny a systematicky s nimi pracovat. V tom se od Babiše lišila zásadně.
Nejúspěšnější a nejvýkonnější částí dosavadního Babišova vládnutí je řízení koalice. Už během prvních měsíců se ukazuje, že hierarchie kabinetu je nastavená tvrdě a jednoznačně. Koaliční satelity se pohybují na svém orbitu. Jsou navenek nezávislé, ale přitom pevně držené v gravitačním poli.
U SPD je to patrné nejvíc. Strana před volbami slibovala, že do vlády pošle své tváře a bude dělat vlastní, povětšinou velmi radikální politiku. Ve skutečnosti do kabinetu nominovala „odborníky“, kteří očividně postrádají vlastní politický výtlak i schopnost generovat SPD nové hlasy. Jsou to spíš figury, jež mají vykonávat zadanou práci, nikoliv politici s osobním mandátem. A hlavně: mají přímější vazbu na Babiše a ANO než na samotnou SPD. To je největší rozdíl mezi předvolební rétorikou a povolební realitou. SPD formálně sedí ve vládě, fakticky do ní však nevnesla nic, co by připomínalo politiku.
U Motoristů se to ukázalo na kauze Filipa Turka. Prezident Petr Pavel ho otevřeně odmítl jmenovat ministrem životního prostředí, důvodů měl dostatek. Babiš se v této situaci rozhodl nepodat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, čímž dal najevo, že spor nechce vést a že svého koaličního partnera v něm nechá samotného.
Šéf Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka pak v bezvýchodné situaci tlačil na Hrad metodou, již lze označit za politické vydírání. Když to vyšlo najevo, premiér zvolil typický postup: Macinku veřejně neodsoudil, celou záležitost zlehčoval, zároveň však pro něj neudělal nic, co by mu reálně pomohlo. Motoristé nesli náklady, premiér si ponechal odstup.
Tady je klíčové, že Babiš ustoupil i přesto, že Petr Pavel je jeho politickým protivníkem a v praxi ztělesňuje nejviditelnější protipól vlády. Rozhodnutí nepustit se do otevřeného střetu nevypadá jako osobní rozmar. Působí jako výsledek kalkulu, který premiér zjevně nedělal sám. Prezident má stabilně nadpoloviční podporu a konflikt by byl drahý, zbytečný a pro Babiše politicky nákladný.
Toto rozhodnutí učinil ještě dříve, než po celé zemi proběhly demonstrace na prezidentovu podporu. Ukazuje se, že Babiš zvolil pragmatický tón promyšleně a Motoristy nechal na holičkách. Tato strana původně tvrdila, že Petr Macinka zvládne vedle zahraničí řídit ještě jedno ministerstvo, nakonec ale na životní prostředí nominovala svého poslance Igora Červeného.
Na celé kapitulaci koaličních partnerů je nejvýmluvnější načasování. Děje se tak ještě před hlasováním o imunitě, kdy se premiér nachází ve zranitelnější pozici než obvykle. Potřebuje, aby ho sněmovní většina nevydala k trestnímu stíhání, které míří do finále a představuje pro něj osobní riziko. Koaliční partneři v této chvíli drží páku silnější než cokoliv jiného. Přesto už teď vidíme, jak s nimi Babiš zachází. Nabízí se jednoduchá otázka: jak bude vypadat jeho přístup ve chvíli, kdy o tento nástroj přijdou?
Zahraniční politika byla před volbami hlavní osou sporu o Babišův návrat. Bývalá koalice stavěla velkou část své argumentace na tezi, že s ANO a jeho spojenci přijde hodnotový i praktický odklon směrem od Západu. Nyní se zdá, že se takový zlom zatím nekoná v podobě, jakou tehdy načrtávali. Premiér udržuje standardní komunikaci se západními partnery a dvě nejcitovanější zkoušky prozápadní kontinuity zatím přežily bez zásahu. Pokračuje akvizice letounů F-35 a nezmizela ani česká muniční iniciativa.
Změna se zatím odehrává spíš ve vnějším projevu vlády. Koaliční partneři potřebují průběžně dokazovat, že se „něco změnilo“, a tak se ve veřejném prostoru objevují epizody typu sundávání ukrajinských vlajek z budov a výroky, které překračují hranici přijatelnosti.
Šéf SPD a předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura v tomto plní roli nejhlasitějšího interpreta. Motoristé nezůstávají pozadu. Filip Turek na Ukrajině relativizoval ruskou agresi tvrzením, že příčinou války je spíše rozšiřování NATO, a Petr Macinka na Mnichovské bezpečnostní konferenci zkoušel přenášet argumenty ze sociálních sítí do konfrontace s exministryní zahraničí USA Hillary Clinton a šéfem polské diplomacie Radosławem Sikorským.
U Turka nejde o nešikovnost, ale o nekompetenci, která je nebezpečná svou formou a očekávatelná svým obsahem. V českém kontextu takový výrok zpochybňuje bezpečnostní rámec republiky ve chvíli, kdy Rusko otevřeně požaduje revizi uspořádání NATO až k roku 1997. Macinkova sebejistota zase působí jako ukázka toho, jak snadno se dá domácí póza proměnit v mezinárodní ostudu. Potlesk v několika takzvaných konzervativních kruzích na tom nic nemění.
Vedle toho už existují i dílčí praktické momenty. Premiér opakovaně formuloval odpor vůči zbrojnímu průmyslu a vláda odmítla poskytnout Ukrajině letouny L-159. Nejde o zlomový obrat, spíše o signál směru, který se může v čase sčítat s personálními a rétorickými excesy koalice. Po dvou měsících vládnutí tedy platí, že dramatický obrat, kterého se část veřejnosti obávala, zatím nenastal. Posun probíhá pomalu, nicméně pokud se tyto „drobnosti“ budou hromadit, změna může vzniknout bez jediného velkého rozhodnutí.
Koalice si od začátku nese vnitřní vadu, o níž jsme psali v Demokratickém středu již na podzim 2025: menší partneři budou postupně tlačeni do kouta, a právě to je jednou přiměje k odporu. Jakmile SPD nebo Motoristé ucítí, že se propadají mimo Poslaneckou sněmovnu, konflikt se pro ně stane nástrojem přežití. A i kdyby se přímé spory chvíli nekonaly, samotná přítomnost těchto stran ve vládě produkuje průběžné aféry a veřejné třenice, protože to odpovídá jejich stylu i motivaci.
Paradoxně zatím působí problematičtěji Motoristé. Jsou nováčci, jejich politika je agresivnější. Kauza Filipa Turka přerostla z epizody do stavu zaníceného politického zranění a Petr Macinka ukazuje, že zjevně nezná míru. Okamura je naopak rutinér, který umí sněmovní provoz a radikalitu dávkuje pragmaticky. Babiš chce hladký chod vlády bez zbytečné mobilizace opozice. Dokonce i v případě, že jeho partneři budou dál předvádět svou „správnou“ identitu pouze okázalými výpady necílenými na ANO, může se z nich časem stát chronická zátěž, kterou už Babiš nezvládne tlumit.
Z prvních dvou měsíců nového kabinetu vyplývá, že Babiš a ANO mají velmi dobrou výchozí pozici pro udržení dominance. Voličské jádro zůstává stabilní, vláda zatím nepřijala krok, který by vyvolal zásadní odliv podpory, a premiér působí zkušeněji než při nástupu své první vlády. Paralela s prvními roky předchozího kabinetu je zřejmá. ANO si tehdy drželo vysoké preference i přes chyby a improvizaci a výrazněji začalo ztrácet až ve chvíli, kdy přišla systémová krize v podobě druhé vlny covidu na podzim 2020. Babiš i jeho lidé jsou nyní poučenější a žádná podobná krize na obzoru není.
Ekonomické prostředí je zatím příznivé a poskytuje vládě čas. Problémem zůstávají veřejné finance a prohlubující se deficity, ty však nejsou pro jádro voličů ANO zásadní. Pokud ekonomický růst vydrží, vláda může kombinovat postupné mírnění schodků s cílenou podporou vybraných skupin, aniž by vyvolala zásadní odpor.
Z toho plyne, že pro opozici bude obtížné tuto stabilní konstrukci narušit vlastní silou. Hlavním rizikem pro premiéra nejsou jeho protivníci, ale slabí koaliční partneři. Právě jejich neschopnost, přehmaty a snaha přežít za každou cenu mohou vytvořit tlak, který by jinak nevznikl. Pokud nedojde k vnějšímu otřesu nebo k zásadní kumulaci problémů, má díky této souhře okolností Babiš našlápnuto k velmi stabilnímu a úspěšnému vládnutí. Tedy pro něj. Pro Česko to platí mnohem méně.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026