24. února, 2026 Michal Lebduška
Takto to dnes vypadá v Boroďance kousek od Kyjeva. Foto: Michal Lebduška
Prvotní zděšení z ruské agrese, ale i euforie z ukrajinských úspěchů na bojišti jsou dávno pryč. Tyto emoce vystřídala obrovská únava Ukrajinců, kteří se nyní potýkají s nejhorší zimou od začátku války. Kvůli ruským útokům na energetickou infrastrukturu, jež nelze nazvat jinak než válečným zločinem, se ukrajinská města potýkají s neustálými výpadky v dodávkách elektřiny a tepla. To vše v tuhé zimě, jakou země naposledy zažila před mnoha lety.
Jednou z obětí ruských útoků na ukrajinskou energetiku, jejíž příběh v posledních týdnech obletěl svět, se stala devadesátiletá Jevhenija Besfamilna (doslova „bez příjmení“). Tato Ukrajinka židovského původu v dětství zázrakem přežila holokaust, během něhož ztratila celou rodinu. Nyní zemřela v Kyjevě, když v jejím bytě při venkovních teplotách klesajících pod dvacet stupňů pod nulou nefungovala elektřina ani topení. Příběh Jevhenije je jedním z mnoha názorných příkladů toho, jak ve skutečnosti vypadá „denacifikace“ Ukrajiny, kterou ruské vedení propagandisticky ospravedlňuje svou dobyvačnou válku.
Současná kritická situace po čase opět připoutala k Ukrajině pozornost světa a vyvolala obrovskou vlnu solidarity. Její mezinárodní partneři posílají do země generátory, na které se v některých státech včetně Česka skládají i běžní lidé ve sbírkách. Obzvlášť výrazně nynější zima vyniká ve srovnání s předchozími dvěma, kdy Ukrajinci zdaleka takovému tlaku nečelili. K útokům na energetickou infrastrukturu sice docházelo, ale síť zůstávala víceméně stabilní.
Podobná situace jako dnes nicméně Ukrajinu už zasáhla v první válečnou zimu 2022/2023. Autor těchto řádků tehdy zažil zcela temná ukrajinská města, na jejichž ulicích hučely generátory. Díky počasí sice tehdejší zima nebyla ani zdaleka tak těžká jako ta letošní, nicméně Ukrajinci už přece jen mají zkušenosti s tím, jak takovým problémům čelit. A to zdaleka nejen kvůli válce. Především v devadesátých letech minulého století se Ukrajina propadla do tak obrovské ekonomické krize, že podobné potíže s dodávkami elektřiny, vody a tepla zažívala pravidelně. Podobně jako před třemi lety je jedním ze způsobů, jak ukrajinské orgány čelí velké zimě, zřizování provizorních „míst nezlomnosti“, kde se lidé mohou ohřát a mají k dispozici elektřinu.
Nehledě na momentální zimní krizi a intenzivnější útoky než v minulosti se však život v ukrajinských městech v zázemí až tak zásadně nezměnil. V rámci možností zde stále panuje určité zdání normality, do kterého nicméně pravidelně zasahují sirény leteckých poplachů. Totéž ale ani zdaleka neplatí pro místa blíže frontě a pro situaci na bojišti, jež se změnila naprosto zásadně. Život v relativně bezpečnějším Lvově či Kyjevě je naprosto nesrovnatelný například se Záporožím jen pár desítek kilometrů od fronty, které mělo před ruskou invazí sedm set tisíc obyvatel, nebo Charkovem v blízkosti ruské hranice. Zdaleka nejhrozivější je však situace v místech, jimiž přímo prošla fronta. Ta jsou prakticky kompletně srovnaná se zemí.
Pokud jde o vývoj na bojišti, první rok války se nesl v duchu rozsáhlých operací, kdy se nejdříve Rusům podařilo obsadit velkou část Ukrajiny a poté naopak Ukrajincům řadu míst osvobodit. V roce 2023 se však neúspěšně pokusili o protiofenzívu v Záporožské a Doněcké oblasti. Od té doby naopak neustále postupují Rusové, i když velmi pomalým tempem a za cenu obrovských ztrát, které jsou zdaleka největší od konce druhé světové války.
Pro ruský postup byl zásadní pád města Avdijivka, k němuž definitivně došlo v únoru 2024. Postupně se jim tak daří opět obsazovat některá území, jež Ukrajinci v roce 2022 osvobodili, ale i dříve zdánlivě bezpečná města v zázemí. Takovým je například Pokrovsk v Doněcké oblasti, který ještě nedávno sloužil jako důležitý železniční uzel, z nějž probíhala evakuace civilistů z oblastí u fronty. Ukrajincům se doposud povedly jen velmi malé lokální protiakce, jako například v nedávné době v okolí města Kupjansk v Charkovské oblasti.
Zcela zásadně se od roku 2022 změnil způsob boje. Ze začátku se jednalo o rozsáhlou konvenční válku s masivním nasazením těžké techniky a dělostřelectva. Právě převaha v dělostřelectvu Rusům v minulosti umožňovala postup. Dnes frontu ovládají drony, které způsobují zdaleka nejvíc ztrát. Zatímco ještě v roce 2022 bylo možné se relativně bezpečně pohybovat i v poměrně velké blízkosti fronty včetně míst v dosahu dělostřelectva, dnes už je to zcela nemožné. A změnil se i charakter samotné fronty, jež je spíše mnohakilometrovou zónou smrti plnou dronů. Na obou stranách je relativně řídce obsazena vojáky, a tím pádem i prostupnější, což umožňuje pomalé ruské postupy za pomoci malých oddílů.
Obrovským vývojem prošly od začátku ruské invaze výrobní kapacity Ukrajiny. Ta byla dříve zcela závislá na pomoci od svých mezinárodních partnerů, k níž významným způsobem přispělo i Česko. To jako vůbec první darovalo napadené zemi těžkou techniku včetně tanků. Významná je také česká muniční iniciativa, která Ukrajincům nesmírně pomohla v době obrovské ruské převahy v dělostřelectvu.
Dnešní Ukrajina je naopak velmocí v produkci dronů, jejichž výrobu významně podpořila i řada malých firem a startupů. Daří se také přímo na ukrajinské území přesouvat výrobu západních zbrojovek včetně české Czechoslovak Group a rozvíjet různé druhy techniky, ale také vlastní rakety. Díky tomu Ukrajinci čím dál tím častěji zasahují i cíle hluboko v Rusku.
V tom všem Ukrajina pochopitelně naráží i na problémy, které zdaleka nesouvisejí jen s ruskými útoky. Velkým tématem jsou korupční skandály, jež loni způsobily zemětřesení na politické scéně a odchod mocného šéfa prezidentské kanceláře Andrije Jermaka, ale i vyhýbání se mobilizaci nebo dezerce z armády. Pokud se chce Ukrajina efektivně bránit, musí tyto problémy nutně řešit. Zdá se, že nový ministr obrany Mychajlo Fedorov, který byl v minulosti zodpovědný za velmi úspěšnou digitalizaci státu, si je toho vědom a nehodlá sobě ani společnosti nic nalhávat. V případě korupce by se rozhodně nemělo zapomínat na to, že odhalení takové kauzy v době války znamená nesmírný úspěch ukrajinských protikorupčních orgánů, jež prokazují svou nezávislost a akceschopnost. Medializace velké korupční aféry je tak i pozitivní zprávou.
Rozvoj vlastních kapacit představuje pro Ukrajinu naprosto zásadní věc. Dlouhodobě se totiž ukazuje, že její západní partneři jsou nespolehliví, ve vojenské pomoci často velmi zdrženliví, a nemají dostatečné zásoby techniky. Svědčí o tom případ USA pod vedením Donalda Trumpa, jež veškerou vojenskou pomoc zastavily, a ta nyní přichází pouze z Evropy.
Velmi ilustrativní byla také situace ze začátku letošního roku. Ukrajinci sice od spojenců dostali řadu systémů protiletecké obrany, které ale dlouhodobě mají velmi málo raket. Proto byly v lednu teplárny v Kyjevě zcela bezbranné vůči ruským raketám, což významně přispělo k současné humanitární krizi.
Kromě situace na frontě či ve městech zasažených ruskými útoky se mezinárodní pozornost soustředí i na vyjednávání o ukončení války. Na ta tlačí především americký prezident Donald Trump, jenž by chtěl získat vytouženou Nobelovu cenu míru. Jenže při informování o jednáních se často zapomíná na to, proč válka vůbec začala.
Od počátku se ze strany Ruska jedná o agresivní dobyvačnou válku, jejímž cílem bylo ovládnutí celé Ukrajiny. Za žádných okolností proto nelze dávat rovnítko mezi obě válčící strany. Tím, kdo může boje kdykoliv ukončit, je jen a pouze Rusko. Proto jsou také veškerá jednání minimálně v tuto chvíli odsouzena k neúspěchu. Ukrajina v některých dílčích věcech ustoupit dokáže, ale do budoucna musí zůstat životaschopná a obranyschopná.
Nemůže tak přistoupit na nic, co by znamenalo její kapitulaci. Jistě by bylo možné zmrazit současnou frontu a uzavřít příměří. Jenže ani na to Rusko nechce přistoupit a jak Ukrajinci správně podotýkají, přesně to se stalo v roce 2015 a nijak to Rusům nezabránilo později znovu zaútočit. Příměří by navíc umožnilo agresorovi obnovit svůj vojenský potenciál.
Aby se válka chýlila ke konci, musela by se buď pro Rusko, nebo pro Ukrajinu dramaticky změnit situace na frontě. Případně by Ukrajina a její spojenci museli Rusko zasáhnout natolik, aby pro něj bylo politicky a ekonomicky neúnosné pokračovat. V tomto směru bohužel zásadním způsobem selhal Západ, který Ukrajinu dostatečně nepodpořil a zároveň nepotrestal Rusko. Jeho situace se sice postupně zhoršuje a je vidět například snaha západních zemí omezit vývoz ruské ropy za pomoci takzvané stínové flotily. Jedná se ale o nesmírně pomalé a nedostatečné kroky.
Z těchto důvodů válka na Ukrajině bohužel ani po čtyřech letech jen tak neskončí. Ukrajinci sice na frontě dlouhodobě ustupují, Rusové ale postupují doslova hlemýždím tempem a za cenu neuvěřitelných ztrát. Ukrajinci se proto mohou bránit ještě dlouhé roky. Nezlomila je přitom ani neuvěřitelná únava a neustávající ruský teror vůči civilnímu obyvatelstvu. Stále vědí, že bojují doslova o vlastní přežití, a jejich odhodlání zůstává navzdory všem okolnostem velké.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026