Berlín rozervaly dějiny. Dnes si ho buď zamilujete, nebo utečete

01. října, 2021 RUBRIKA Zraněná města


imageBEMuzejní ostrov v centru Berlína, sídlo několika galerií a výstavních institucí. Dnes již je slavné Muzeum Pergamon (na fotce v pozadí) znovuotevřeno po nákladné rekonstrukci. Foto: Helena Truchlá

Chodila jsem tudy každý den do práce a běhat, o víkendech na kávu nebo alespoň nakoupit, celkem více než rok. A přesto mě to místo nikdy nepřestalo fascinovat. Zepředu je kostel svatého Michaela netknutý. Při pohledu zezadu je ale zřejmé, že na vysoký chrám z červených cihel kdysi spadla bomba. Spojenecké nálety zanechaly za druhé světové války v ruinách celou historickou čtvrť Luisenstadt rozkládající se dnes na pomezí okrsků Mitte a Kreuzberg.

 

Od prostranství před kostelem vede úzký pruh zeleně vklíněný mezi zahnuté ulice Engeldamm a Bethaniendamm. Ten zase vzbuzuje dojem, že pod klenutými mosty kdysi tekla voda. A opravdu, Luisenstadtský kanál dříve spojoval hlavní tok řeky Sprévy s jedním z jejích bočních ramen. Voda ale byla příliš znečištěná, a tak ho v 30. letech zasypali. Kanál je minulostí, dodnes tu však sportovce při ranním výběhu občas překvapí míhající se ocásky krys.

Městští plánovači z meziválečného Berlína to nemohli tušit, ale zasypáním kanálu ušetřili dost práce svým nástupcům v 60. letech. Jeho dno a nejbližší okolí se totiž stalo přirozeným prostorem, kudy se dala vést Berlínská zeď. Ta v srpnu 1961 rozetnula historické německé hlavní město na dvě poloviny, západní demokratickou a komunistický východ. Z parku se stala země nikoho, volný prostor mezi soustavou dvou paralelních stěn, které na mnoha místech „zeď” tvořily. Pustina uprostřed velkoměsta.

Po znovusjednocení Německa, ke kterému došlo v říjnu 1990, voda opět naplnila čtvercovou nádrž před kostelem. Její hladinu dnes čeří několik fontán, líně se tu plaví labutě. Přilehlá kavárna je jedním z těch míst, kam by člověk vzal na snídani svoje rodiče. Můžete se zabořit do polstrovaných sedaček s růžovými květinovými motivy – rozhodně spíš v anglickém než berlínském stylu –, přikusovat housku s dýňovými semínky a pořádnou vrstvou másla a pozorovat budovy kolem sebe. Bystrému pozorovateli neujde, že protilehlé strany nádrže lemují budovy značně odlišného vzezření. Tušíte správně, jedny byly postaveny za západoněmecké marky, peníze na druhé šly z komunistické pokladny.

 
Etapy berlínské romance

Ani o víkendu v čase snídaně neutichá v německé metropoli čilý ruch. Rodinku s dětmi na chodníku míjí skupina spíše neoblečených než oblečených mladých lidí. To málo, co mají na sobě, má černou barvu. V Praze by bezpochyby budili minimálně rozruch, spíše pohoršení. Tady se nikdo ani neohlédne. Míří na flám do nedalekého klubu. Ty berlínské jsou proslavené svou excentričností a také tím, že mají otevřeno nepřetržitě celý víkend, tedy i v neděli dopoledne. Město klubům nedávno přiznalo status kulturních institucí, a s tím i větší jistotu budoucí existence. Není to nepromyšlený tah. Kluby, tvrdě zasažené koronavirovou pandemií, do Berlína přitahují davy mladých návštěvníků připravených utrácet za taneční hudbu na světové úrovni.

Lidé, kteří v Berlíně nenajdou zalíbení, ho s odporem popisují jako špinavý, hektický, hlučný, příliš multikulturní, plný stánků s kebabem, předražených veganských bister i restaurací s nesmyslně mastnými a velkými porcemi tradičních německých delikates. Mají pravdu. Jenže ti, kdo si Berlín oblíbili, často oceňují naprosto stejnou sadu vlastností.

Stejně jako láska mezi lidmi se mění, vyprchává, nebo naopak dospívá a sílí, neodolává proměnám času ani vztah k Berlínu. Irský novinář Derek Scally popsal jeho fáze naprosto přesně. První je optimistická: tohle město je tak cool, svobodné, mohu tu být, kýmkoliv chci! Druhou provází fatalismus: samospráva je zoufale přebyrokratizovaná, S-Bahn zase nejezdí, na ulicích je vidět chudoba a ani já nikoho nezajímám… Třetí fáze podle mojí osobní zkušenosti spočívá buď ve smíření, nebo odstěhování se. Já udělala obojí – přinejmenším to druhé ale jen dočasně.

 
Problém číslo 1: bydlení

Než budu pokračovat, je důležité zdůraznit, že jsem do romance s Berlínem vstoupila jako člověk privilegovaný. Žena bílé pleti, finančně relativně nezávislá, s pracovním místem v odvětvích, která znamenají vysoký sociální i kulturní kapitál.

Berlín jsem si oblíbila jako město, kde je možné zprostředkovaně zažít, nebo alespoň zkusit pochopit celé divoké, ničivé i radostné 20. století. Jenže dějiny německé hrdosti a militarismu, nacistického zla a studu za něj i soupeření mocností studené války, které na městu nechalo stále viditelné šrámy – to všechno jsou kapitoly historie, jež Berlíňany „s migračním pozadím”, jak je nazývá němčina, automaticky nezahrnují. Jejich podíl na vytváření společné paměti a identity zatím zůstává mimo hlavní proud zájmu. Což vybízí přinejmenším k zamyšlení s ohledem na to, že v Berlíně je takových lidí skoro třetina. Více, než kolik činí celostátní průměr.

Člověk tu na jedné ulici najde podniky majitelů s kořeny v Etiopii, Palestině, na Srí Lance i v Norsku. Skoro každý víkend může objevit novou galerii či výstavu, zajímavý a životem tepající bar. Tedy za předpokladu, že má na tyto radosti dost peněz.

A tím se dostávám k prvnímu z důležitých postřehů o životě v dnešním Berlíně. Každý rok mu přibude několik desítek tisíc obyvatel. Město s výhodnou polohou uprostřed Evropy láká zaměstnance prosperujících odvětví, jako jsou právo, IT nebo marketing, a kromě nich také novináře, umělce či vědce. Prorazit se tu snaží celá řada startupů, a minimálně velkou pobočku tu má většina firem, s jejichž akciemi se obchoduje na německé burze. Svá hlavní sídla mají ale stále převážně ve spolkových zemích dál na západě. Často se tam uchýlily právě z rozděleného města, jež po válce zůstalo v geopolitické izolaci.

V dekádách před pádem zdi byl Západní Berlín tak trochu černou dírou. Stěhovali se sem ve velkém mladí muži, kteří se chtěli vyhnout vojenské službě (nebyla tu povinná) a také konvencím. Ve městě obklopeném znepřátelenou Německou demokratickou republikou (NDR) stačilo pracovat třeba jen týden v měsíci, aby si člověk vydělal dost na základní živobytí. A zbylo mu hodně času na vlastní uměleckou tvorbu nebo filosofické úvahy. Zdejší alternativní scénu si svého času oblíbili i David Bowie, Nick Cave nebo Iggy Pop.

Berlín je nejspíše jedinou evropskou metropolí, kde je život levnější než v jiných městech daného státu. Náklady jsou tu stále relativně nižší než v Paříži nebo Londýně, ale také v Mnichově nebo ve Frankfurtu. Dlouho neřešené problémy města a jeho správy však i tady začínají překračovat hranici udržitelnosti. Kdo by si tu chtěl pořídit vlastní byt, musí počítat s tím, že za něj zaplatí sumu odpovídající nájemnému za čtyřicet let. Letos tento ukazatel poprvé vystřelil Berlín na první místo v celoněmeckém žebříčku, i před bavorský Mnichov.

A také ten, kdo se smíří s životem v podnájmu, musí počítat s tím, že si připlatí. Ceny tu rostou nadprůměrně rychle, volných bytů je totiž zoufale málo. Drahé je hlavně bydlení v menších nemovitostech ve čtvrtích, jako je Kreuzberg. Tedy přesně tam, kde se odehrávají scény z úvodu tohoto článku. Pokus růst nájmů zastavit nařízením neprošel u ústavního soudu. Teď Berlíňané rozjeli snahu vyvlastnit gigantické bytové fondy, kterým patří stovky tisíc bytových jednotek. Místní obyvatelé se v referendu vyslovili pro jejich vyvlastnění za „férovou cenu“. Město mezitím byty ve velkém nakupuje.

 
Pořád chudý, ale sexy?

Ze zmínek o vyvlastňování lidem z bývalého východního bloku vstávají vlasy hrůzou na hlavě, v Berlíně je to ale široce podporovaný nápad. A to je další z atributů německé metropole – v lecčems je radikální až šokující.

Zdejší obyvatelé jsou výrazně levicově orientovaní. Koalice ovládající berlínskou radnici byla první ve spolkové republice, kterou uzavřeli sociální demokraté se stranou Zelených a postkomunistickou Levicí (Die Linke), pohrobkem z dob NDR. Levicové smýšlení se tu rozprostírá po celé liberálně-konzervativní škále. Pro bohatší obyvatele čtvrti Prenzlauer Berg jsou zásadní otázky udržitelného životního stylu, v Neuköllnu nebo Kreuzbergu není problém najít slogany volající po spravedlnosti pro dělný lid, inspirované slavným německým učencem Karlem Marxem.

Ještě na začátku 21. století popsal tehdejší sociálnědemokratický primátor Berlína Klaus Wowereit své město jako „chudé, ale sexy”. Důvod byl jednoznačný. Rychlý boom a bohatnutí, které si o deset let dříve vysnilo sjednocené Německo, se tu nekonaly. Metropole byla extrémně zadlužená, míra nezaměstnanosti dosáhla v nejhorším bodě skoro dvaceti procent. Vzkvétala hlavně kultura a také noční život, proto „sexy”. Nutno podotknout, že ty, kteří tou dobou nemohli ve městě, jehož polovina za sebou měla desítky let zanedbávání pod komunistickou vládou, najít ani práci, Wowereit nenadchnul, ale spíše urazil.

O tom, že příjmy a obecně životní úroveň v někdejším východním Německu dohání tu západní příliš pomalu a že německé znovusjednocení má daleko od úspěšného dokončení, už bylo napsáno mnoho komentářů i analýz. Při letmém pohledu na Berlín jako město tyto předěly na řadě míst zcela zmizely. Kdo nicméně stopy historie vidět chce, najde je na každém kroku. I proto je Berlín tak unikátní.

Třeba spolkový parlament, Bundestag, dnes sídlí v budovách obklopujících historický říšský sněm (Reichstag). Tato část města se podle megalomanských nacistických plánů měla stát centrem Germanie, hlavního města světa pod nadvládou Adolfa Hitlera. Kdyby se svými architektonickými plány pokročil, neexistovala by dnes ani Braniborská brána ani Reichstag. Zvrhlé nápady si i tak vyžádaly tisíce životů lidí, kteří zahynuli při stavebních přípravách. Mementem je dodnes betonový válec o průměru přes dvacet metrů, známý jako Schwebelastungskörper, což by se dalo přeložit jako zátěžové těleso. K vidění je jižně od centra města a označuje místo, kde se měl do země zanořovat jeden ze sloupů gigantického Vítězného oblouku. Berlín má ale značně podmáčené podloží a nebylo jisté, jestli tíhu betonu unese. Dnes je tu památník.

Ale zpět do parlamentu, kde jsem i jako cizinka měla možnost strávit několik měsíců  na pracovní stáži. Moderní kanceláře poslanců a jejich týmů se rozkládají na obou březích Sprévy. Jejím tokem vedla hranice mezi východem a západem, a v okolí se proto rozkládala další z pustin, zemí nikoho. Dnes vzdušné a prosvětlené budovy spojuje několik pěších mostů, symbol jednotnosti a demokratické vlády v moderním Německu. Ve sklepě má parlament vystavený podivný dutý kamenný monolit. Jedná se o pozůstatky tunelu, kterým vstoupili do budovy žháři. Požár Reichstagu v roce 1933 byl symbolickým bodem zlomu, který pomohl k moci Hitlerovi. A dnešní zaměstnanci parlamentu ho mají každodenně na očích, po cestě do závodní jídelny.

 
Několik měst v jednom

Je přirozenou vlastností Berlíňanů nespokojeně brblat nad stavem věcí. Mají pro to i zvláštní slovo, meckern. A ještě více patří k berlínskému koloritu stěžovat si na to, jak se město proměňuje před očima a že už není, co bývalo.

Na tom nejspíš není nic speciálního, ale v někdejší pruské, nacistické, komunistické a později moderní německé metropoli podobné postřehy odpovídají realitě. Lidé, kteří pamatují Berlín, když ho na dvě zcela odlišné části rozdělovala zeď, někdy svoje pocity srovnávají s tím, jak se asi museli cítit meziváleční Berlíňané, kteří se do svého někdejšího domova vrátili po druhé světové válce. Faktem je, že Berlín pozdních čtyřicátých let byl jednou velkou hromadou trosek. A že některá místa, jako je třeba dnešní oáza kanceláří, restaurací a obchodů různé úrovně luxusu na náměstí Potsdamer Platz, znovu obživla až mnohem později, po znovusjednocení. Pusté pláně s kalužemi dešťové vody, jež tu byly před ním, poeticky znázornil Wim Wenders ve svém filmu Nebe nad Berlínem.

„Mapy občas lžou, jak si to přejí dějiny. Třeba mapy endéer. Ty přece ukazovaly místo Západního Berlína jen bílý flek. Jako by uprostřed města civěl kráter nebo obrovské jezero,” píše česko-německý spisovatel Jaroslav Rudiš v knize, která se Wendersem inspiruje (Její název Nebe pod Berlínem odkazuje na svébytný život odehrávající se ve zdejším metru. Kdo se svezl linkou U8 ve směru na Hermannplatz, leccos pochopí). Dnes už je německá metropole přístupná v celé své kráse a rozmanitosti. Pro toho, kdo do ní přijíždí poprvé, je ale stále hlavně na začátku velkou bílou skvrnou na mapě, terra incognita, jak by řekli kartografové ze starých dob.

Berlín je obrovský. Většina lidí se tak pohybuje hlavně po svém Kiezu neboli sousedství, zhruba vymezeném bydlištěm a místem práce. Díky velikosti má ale v nabídce něco pro každého. Milovník techna z Neuköllnu pracující v malé firmě ve čtvrti Mitte „žije” jiné město než podnikatel z Wilmersdorfu nebo státní úředník dojíždějící z Postupimi.

K plejádě stížností na to, jak se Berlín zběsile proměňuje, můžu každopádně přidat vlastní. Ve srovnání s mým posledním dlouhodobějším pobytem před necelými dvěma lety je tam zase ledacos jinak. Skrytý vnitřní prostor klubu, odkud dřív dunivě zněla elektronická hudba, je koronavirovým testovacím centrem. Oblíbená hospoda s nejlevnějším (a přitom výborným) točeným pivem široko daleko pandemii nepřežila vůbec. Jedno letiště fungovat přestalo, druhé po až směšně dlouhém zpoždění konečně zahájilo provoz. Jakému dalšímu zbabranému infrastrukturnímu projektu se teď budeme smát? Těžko říct. Jedna věc se ale nemění. Berlín je stále metropolí kontrastů a napětí. Plný ambicí a zároveň pochybností o tom, kým chce vlastně být. Je bouřlivákem, který ne a ne dospět a začít si pořádně vydělávat. Jeďte tam, než z toho vyroste!

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.