06. prosince, 2017 Antonín Berdych
Nový český premiér s manželkou. Foto (výřez): Wikimedia Commons/David Sedlecký
Často se porovnává aktuální situace v Česku s politickými poměry v Polsku a Maďarsku. Jistě, jsou zde četné odlišnosti. Hnutí ANO nemá na rozdíl od dominantních stran ve zmíněných zemích v parlamentu většinu, a potřebuje tudíž spojence. Pragmatik Andrej Babiš se také vůbec nepodobá nacionalistickým a ideologicky vyhraněným lídrům v Budapešti a ve Varšavě.
Navíc FIDESZ Viktora Orbána je stabilní a tradiční maďarskou stranou, což vlastně platí i pro PiS Jarosława Kaczyńského, jež působí v polském parlamentu už šestnáct let. Oproti nim je Babišovo hnutí ANO novým a uměle vytvořeným tělesem, jehož kostru tvoří bývalí manažeři firem z Agrofertu. Na ně se napojil malý počet známých osobností a doplnila je pečlivě protříděná skupina kariéristů. ANO z podstaty věci nemá žádnou ucelenou ideologii, která by bránila marketingovému konceptu protestní catch-all party. Své postoje na klíčové otázky mění hnutí podle potřeby a status opozice proti systému si udrželo i po čtyřech letech u moci.
Mnozí analytici tak docházejí k mylnému závěru, že právě zásadní odlišnost ANO od stran FIDESZ a PiS znamená, že v Česku není liberální demokracie ohrožena. Bohužel je situace jiná. Andreje Babiše nemůžeme posuzovat podle slov, ale pouze podle činů. Nemusíme proto zatím brát smrtelně vážně jeho řeči o změně volebního zákona či dokonce ústavy, neboť k tomu nemá Babiš ani v jedné komoře parlamentu dost hlasů. Nelze ale brát vážně ani jeho opakované ujišťování, jak respektuje stávající instituce i pravidla. Jediné, co o jeho úmyslech vypovídá, jsou zjistitelná fakta.
Babišovou přirozeností je koncentrovat moc, čemuž liberální demokracie klade překážky. Lze proto najisto počítat s tím, že se Babiš pokusí překonat je. Vraťme se ke srovnání s Polskem či Maďarskem – ANO se sice vůči liberální demokracii ideologicky nevymezuje, ale ta bude i tak často stát v cestě jeho cílům. A je jedno, zda dominantní politická strana demontuje instituce svobodné společnosti pod záminkou nějaké ideologie, nebo ne.
Babišovy zájmy v politice můžeme jen odhadovat. Dominantní složkou bude jistě snaha o rozmach jeho podnikatelského impéria, ale nepodceňujme ani v politickém prostředí běžné osobní motivy, jako jsou potřeba moci, touha po popularitě a obdivu. Babiš není prvním českým politikem, jenž má autoritativní sklony a minimální zábrany. Není rozhodně výjimečný ani v potřebě zbohatnout či si získat a držet moc. V minulosti jsme zažili různé politiky s těmito tendencemi, všichni ale byli nějakým způsobem omezováni v rozletu – ať už svou stranou, nebo prostředky, které měli k dispozici.
Babiš je však prvním hyperpragmatickým lídrem, jenž ovládá vlastní stranu na povel a který má nevyčerpatelné zdroje na kampaně, inzerci a poradce. Nevážou ho ideologické bariéry, neohlíží se na sliby ani na zájmy svých spojenců. To ho staví do pozice, kterou jsme v české politice doposud nezažili.
Jediné, co ho může brzdit, jsou jeho voliči. Bohužel, kvůli velmi kvalitnímu PR a podpoře vlastních i spřátelených médií (zejména komerčních televizí) se mu daří ohýbat politický diskurz ve svůj prospěch. Tématem na samostatný článek by bylo to, proč jsou čeští voliči natolik apatičtí a dokáží dát téměř 50 procent hlasů populistům a komunistům. Výsledkem je stav, kdy Poslaneckou sněmovnu ovládají strany, které liberální demokracii buď přímo nechtějí, nebo jim alespoň v něčem vadí. Vše zastřešuje prezident Miloš Zeman, jenž s Babišem uzavřel mocenský pakt a bude jej podporovat všude tam, kam jeho pravomoci dosáhnou. V cestě za dosažením Babišových cílů však stojí kromě roztříštěné opozice i další více či méně nezávislé instituce.
Velkým tématem jistě zůstane Babišovo stíhání v kauze Čapí hnízdo, na obzoru jsou ale i další skandály a jejich možné trestněprávní důsledky. Instituce, jež toto řeší (policie, státní zastupitelství, výhledově i soudy), se ocitnou pod tlakem jako první. Babiš po léta budoval svou „bezpečnostní divizi“. Lidmi z ní může rychle obsadit jak ministerstvo vnitra, tak tajné služby. Důsledky si lze jen domýšlet. Dá se očekávat, že hnutí ANO provede výrazné čistky ve státní správě, jakkoliv by tomu měl bránit služební zákon. Ten má ovšem své slabiny, navíc ho jde snadno novelizovat. Vyloučit rozhodně nelze ani tlak na Českou televizi a Český rozhlas, k němuž se nejspíš přidají KSČM a SPD.
Mimo Babišův či Zemanův dosah stojí Senát a Ústavní soud. Hnutí ANO opakovaně selhávalo ve volbách do horní komory a lze doufat, že se situace nezmění. Prezident sice složení Ústavního soudu obměnil, ale Zemanovi nominanti se rozhodně nechovají jako jeho loutky. Senátoři i ústavní soudci mohou četné pokusy o rozvrat tradičních institucí i pravidel zastavit.
Hlavní riziko ovšem představuje slibovaný zákon o obecném referendu. Ten, bude-li napsán šikovně, může napáchat na dalším vývoji České republiky fatální škody. Rozhodně neplatí premisa, že více přímé demokracie znamená i více demokracie jako takové. Je-li voličstvo apatické a rezignuje-li na zájem o veřejné dění, může se referendum stát nástrojem k likvidaci naší západní orientace i svobody samotné. Proto budou už příští senátní volby daleko důležitější, než se nyní zdá. Bez příslušné většiny v Senátu totiž není možné ústavu měnit.
Každopádně lze počítat s tím, že se ANO, KSČM a SPD pokusí alespoň o částečnou demontáž liberální demokracie. Krátkodobě tomu mohou bránit existující instituce, dlouhodobě to ale nepůjde. Demokracie bez demokratů nepřežije. Doposud se útoky proti parlamentní „žvanírně“ populistům všeho druhu vyplácely. O klesající počet uvědomělých voličů se navíc pere příliš mnoho subjektů.
Pokud nechtějí boj o voliče definitivně prohrát, musí u takzvaných tradičních stran nutně nastat nějaká změna. ODS se zbavuje stínů minulosti, nesmí ale sklouznout k nahnědlému populismu mladoklausovského střihu. TOP 09 a STAN by měli znovu zvážit hlubší spolupráci, neboť na lidovce spoleh nebývá. A Piráti snad brzy pochopí, že nemohou balancovat mezi Babišem a demokraty, ale že si v klíčových otázkách musejí vybrat tu správnou stranu.
Mimořádná odpovědnost ale nyní spočívá zejména na ČSSD. Zadlužená strana je po volebním neúspěchu v troskách a do jejího vedení se momentálně moc lidí nehrne. V nové Poslanecké sněmovně ČSSD stále koketuje s Babišem a bojí se napevno říci, zda bude v opozici, nebo se chce nějakou formou na vznikající vládě podílet. I přes slabý výsledek v říjnových volbách jde pořád o početnou a významnou stranu, která má v české politice klíčovou roli. Právě jí Babiš přebral mnoho voličů, z čehož by se měla v zájmu všech demokratických sil poučit. Další vývoj u sociálních demokratů více než co jiného napoví, mají-li tradiční strany v Česku ještě šanci.
Poslední a největší úkol mají sami voliči, a sice rozhodnout se, zda se smíří s hrozící demontáží svých práv a svobod. Jak již bylo řečeno, velké části z nich je stav demokracie u nás lhostejný: někteří to otevřeně říkají, další se tak bez řečí chovají. Ve společnosti kromě politické apatie roste i rasová a národnostní nesnášenlivost. Nalézt řešení takové situace není jednoduché a jeho realizace bude jistě ještě složitější. Lidé obvykle prozřou až ve chvíli, kdy bývá pozdě. Snad ale nebudeme muset do takového stavu dojít. I když spoléhat se na optimistické scénáře se u nás příliš nevyplácí.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025