03. března, 2026 Miroslav Šepták
Heinz-Christian Strache je příkladem neúspěšného pokusu o návrat na politické výsluní. Foto: Miroslav Šepták
Rovněž v politice platí známé rčení, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Navíc pokud se někdo již jednou rozhodl dát politice sbohem, jistě si své důvody dobře rozmyslel. Důležité je přitom najít správný okamžik, kdy odejít. V tomto ohledu uveďme například bývalého rakouského spolkového kancléře Bruna Kreiského. Před parlamentními volbami na jaře 1983 voličům slíbil, že pokud neobhájí absolutní většinu křesel v Národní radě, okamžitě odstoupí. Když svého cíle skutečně nedosáhl, neváhal a svůj slib okamžitě splnil.
Příkladem neúspěšného návratu do politiky je osud bývalého dlouholetého předsedy Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Heinze-Christiana Stracheho. Ten se kdysi chtěl stát prvním spolkovým kancléřem z řad Svobodných. Nakonec zůstal jen o stupeň níže, když na počátku roku 2018 převzal funkci vicekancléře. Netrvalo však dlouho a tuto pozici musel opustit. Rakouskou politickou scénou na jaře 2019 otřáslo video, na němž na ostrově Ibiza sliboval rodině ruského oligarchy výměnou za finanční podporu Svobodných zvýhodnění při veřejných zakázkách.
Strache sice záhy ohlásil konec v politice, aby se však po několika měsících opět do politického ringu vrátil. Zamýšlel uspět tam, kde to nejlépe zná. V rodné Vídni dvakrát neúspěšně kandidoval do místního obecního zastupitelstva. Nakonec vzdal za vděk nejnižším patrem rakouské politiky – působí v obvodním zastupitelstvu ve vídeňské čtvrti Floridsdorf. Zde vystupuje, jak bývá jeho zvykem, tedy aktivně. Nedávno například inicioval opravu nefunkčního výtahu v místních podzemních garážích.
V současnosti se ale mluví o jiných adeptech na politický comeback. Zejména bulvární noviny, například Österreich, Kronen Zeitung nebo Heute, pravidelně publikují dohady o návratu bývalých kancléřů Christiana Kerna a Sebastiana Kurze do politiky. Zatímco první z jmenovaných patřil kdysi mezi naděje sociální demokracie (SPÖ), Kurz byl považován za kometu křesťanskodemokratických lidovců (ÖVP). Jejich profesní osudy mají až pozoruhodně mnoho společného. Poprvé se spolu utkali v roce 2017 o pozici spolkového kancléře. Třetím do party byl právě Heinz-Christian Strache.
Tehdy zvítězil nejmladší z nich, Sebastian Kurz. V podstatě tím rychle ukončil slibně se rozvíjející politickou kariéru Christiana Kerna. Ani Kurz se ovšem na výsluní nehřál dlouho. Na konci roku 2021 dal politice sbohem, když čelil obviněním z napomáhání ke korupci nebo z křivé výpovědi.
Zajímavé je, že jak Kurz, tak Kern začali s úspěchem podnikat. Oba se zároveň pravidelně vyjadřují k veřejnému dění a udržují svůj mediální obraz prostřednictvím sociálních sítí. Uvedené skutečnosti rozhodně nezapadají do profilu lidí, kteří se chtějí soustředit jen na podnikání.
Spekulace o návratu dvou někdejších rivalů pramení ze slabosti sociálních demokratů i lidovců, kteří hledají cestu z krize. Jejich společná vláda s menší liberální stranou NEOS rozhodně nemá lehkou pozici. Snaží se najít recept na hned několik krizí najednou od energetiky až po sanaci veřejných financí. Kabinet vsadil spíše na střednědobá až dlouhodobá řešení, a tak se jeho bilance zatím jeví matně. Nepřekvapí proto, že se objevují dohady o předčasných volbách nebo personálních obměnách v čele lidovců a socialistů.
Nicméně v současnosti by návrat na scénu pro dva bývalé nadějné politiky znamenal doslova sebevraždu. Hlavním rakouským problémem není nedostatek charismatu úřadujícího lidoveckého kancléře Christiana Stockera, nýbrž velký deficit veřejných financí, stagnující hospodářství, vysoká nezaměstnanost a stále přítomné otazníky nad integrací cizinců do většinové společnosti.
Kernovi i Kurzovi chybí nyní jeden zásadní bonus, který měli v začátku své politické kariéry. Vytvářeli tehdy dojem dynamických lídrů přinášejících něco pozitivního. Tento efekt svěžího větru a očekávání nového začátku po éře stagnace patří definitivně minulosti. Oba by jen stěží dokázali navázat na dřívější, a především v případě Kurze výborné volební výsledky.
Prvořadým cílem jejich dnešních následovníků ve vládě je překonat aktuální turbulence. Musejí přiložit ruku k dílu, aby Rakousko vyvedli z krize, a dali tak obyvatelům alpského státu naději do budoucna. Pokud se jim to podaří, mohou doufat ve zvýšenou podporu voličů a případnou, i když dnes málo pravděpodobnou obhajobu vládních křesel.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026