07. března, 2023 Petr Zenkner
Plovoucí terminál na LNG v severoněmeckém Brunsbüttelu.
Foto: Rwe.com
V roce 2021, tedy ještě před svou invazí na Ukrajinu a následnými západními sankcemi, pokrylo Rusko více než 40 procent evropské spotřeby plynu. U ropy se jednalo o více než čtvrtinu. Vzájemná provázanost Ruska a Evropy však byla mnohem větší, než aby šla úplně nahradit za jediný rok. Byla i dost logická, protože ruský plyn a ropa mohou být pro starý kontinent vždy nejlevnější. Proto západní Evropa začala v 70. letech minulého století ruské suroviny kupovat. A proto na ně vsadilo Německo při svém odchodu od jádra a uhlí.
Ruské uhlovodíky lze navíc do Evropy stále dovážet. Fungují trubky přes Polsko a Ukrajinu, výbuchy loni v září zničily jen plynovod Nord Stream 1. Jeho „dvojka“ dostavěná v roce 2021 je stále funkční, což samozřejmě není náhoda. Stejné je to s ropovodem Družba, jejž může využívat i česká rafinerie v Litvínově. Ještě jednodušší je dovézt do evropských přístavů ruskou ropu a naftu. Poslední tankery s ruskou naftou kolem nich kroužily ještě na začátku února, tedy v době, kdy EU zavedla na její dovozy embargo. Na ropu platí od loňského prosince. A u plynu stále žádné není.
Katarský ministr energetiky Saad Kaabí letos v lednu na energetické konferenci v Abú Dhabí prohlásil, že si Rusko a Evropa nakonec „odpustí” a ruský plyn se na evropský trh vrátí. Katar přitom patří ke třem největším světovým dodavatelům zkapalněného plynu (LNG), na nějž nyní Evropa sází. Koncern Qatar Energy se třeba dohodl s Německem na dodávkách až dvou milionů tun LNG ročně od roku 2026, což je asi 2,8 miliardy kubíků.
Přesto návratu ruských surovin na evropský trh pár věcí brání. Nejde jen o to, že je hloupé dvakrát vstoupit do stejné řeky. Nebo že taková věc bude politicky obtížná kvůli statisícům mrtvých ve válce na Ukrajině. Dá se předpokládat, že za pět let může být pohled mnoha lidí v Evropě úplně jiný než teď. Zvláště když není reálné, že by někdo navrhoval podíl ruských dovozů vyšší než „bezpečných” 10 až 15 procent. Maximální bezpečnou hranicí může být odhadem asi pětina ruských dodávek. Argumentace budoucích zastánců dovozů z Východu se pravděpodobně bude točit kolem toho, že mohou tlačit směrem dolů ceny LNG z jiných částí světa. Americké, norské ani blízkovýchodní dovozy totiž nejsou levnější než ty dřívější ruské.
Gazprom musí zaplatit
Přesto není vyšší podíl ruských dodávek zase tolik pravděpodobný. Třeba i proto, že LNG terminály, jež se nyní v Evropě s podporou států budují, stojí miliardy eur a jejich provoz se musí vrátit. Jen Německo do konce roku 2023 zprovozní pět plovoucích LNG terminálů s kapacitou 30 miliard kubíků zemního plynu. Další dva jsou ve hře. Mít svůj vlastní terminál se stává pro energetickou bezpečnost normou, což zvyšuje množství LNG, které je možné do Evropy prodat. A tedy i sílu Evropy na globálním trhu s touto surovinou.
Jednou z věcí, jež jakoukoliv dohodu s Ruskem ovlivní, jsou plynové arbitráže. Ve světle ruské agrese na Ukrajině se mohou arbitráže vůči Gazpromu za nedodržení dlouhodobých smluv zdát málo silným kalibrem. Jenže německé energetické koncerny po něm žádají miliardy eur, protože utrpěly obrovské ztráty. Stejně jako samotné Německo, jež je muselo fakticky znárodnit. Jen společnost Uniper vyčíslila škody vyplývající z porušení smluv na téměř dvanáct miliard eur. Miliardu korun chce po Gazpromu i český ČEZ.
Gazpromu nehraje do karet skutečnost, že arbitráže probíhají na Západě a je řada důkazů, že omezil dodávky kvůli politice. Není pravděpodobné, že by firmy, které se s ním soudí, pustily ruský plyn do Evropy dříve, než je Gazprom odškodní. A to bude i pro takového obra, jakým stále je, problém. Ruský monopolní vývozce plynu pomocí trubek může navíc odepsat i více než deset miliard eur na postavení plynovodu Nord Stream 2. O investici do zničené „jedničky“ nemluvě.
Mění se i pohled druhého největšího odběratele ruského plynu, jímž je Itálie. Nová premiérka Giorgia Meloni rozhodně nevystupuje jako přítelkyně Moskvy. Tlak a vydírání Kremlu jen podpořilo přirozenou orientaci země na Afriku, kde italský koncern ENI působí už desítky let jako významný hráč při těžbě plynu i ropy. Proto také dokázal tak rychle uzavřít dohody o zvýšení dodávek z Alžírska. Využil též svou pozici v Egyptě a rozšířil zájem o Kongo a Mosambik. Pořád počítá i s občanskou válkou rozvrácenou Libyí. Z pozice zákazníka ruského Gazpromu se tak Itálie hodlá posunout do pozice hubu pro africký plyn dovážený do Evropy, což je vize, již šéf ENI Claudio Descalzi propaguje, kde může.
Nelze podceňovat ani to, že množství plynu, které Evropa spotřebuje, bude postupně klesat. Podle různých odhadů se po roce 2025 sníží skoro o pětinu. Jde o ušetřené množství, jež je důležité i krátkodobě. Úspory plynu ve výši patnácti procent, které tlačila Evropská komise, neztratily význam ani letos. Vlastně jsou ještě mnohem důležitější. Přes všechny úspěchy při dovozech LNG totiž ruské dodávky do Evropy proudily až do poloviny loňského srpna. Celkově šlo skoro o 50 miliard kubíků, které už v roce 2023 nepřijdou. Ruský podíl sice asi úplně nezmizí, ale nad tím bychom měli přivřít oči. Evropa bude odebírat více plynu z Ázerbájdžánu, který může krátkodobě zvyšovat dodávky pro starý kontinent hlavně proto, že sám ruskou surovinu doveze.
Nekonkurenceschopná Evropa?
Aby vše nevypadalo tak růžově, je nutné si připomenout, že Evropa má zatím obrovské štěstí. Tak teplou zimu dlouho nepamatuje. Proto jsou plynové zásobníky pořád dost plné, což snižuje objem plynu, který bude před další topnou sezónou potřeba dokoupit. Podle Sdružení provozovatelů německých zásobníků budou po letošní zimě naplněny na 65 procent. To není poloprázdno, ale poloplno. K jejich naplnění tak v Německu dojde už na přelomu září a října. To je dobrá zpráva i pro Česko, protože pokud bude dost plynu v Německu, bude i u nás.
Ve prospěch Evropy loni hrálo i ekonomické ochlazení v Číně. Největší asijská ekonomika zápasila s vlnami covidu a uzavíráním své ekonomiky. Potřebovala tedy mnohem méně zkapalněného plynu, mezi jehož největší globální odběratele patří. Letos už to zřejmě bude jinak, ale Evropa již je na čínskou konkurenci lépe připravena než minulý rok.
Stále je tu ale jedna věc, kterou není možné ignorovat. Evropská ekonomika léta stavěla na tom, že má konkurenční výhodu levných energií. Teď už to tak není a velmi pravděpodobně ani nikdy nebude. Předpokládaná cena plynu mezi 50 až 60 eury za megawatthodinu, která se čeká za přibližně dva roky, je pořád třikrát vyšší, než byla Evropa zvyklá. Podobně tak elektřina může klidně dlouhodobě stát výrazně přes 100 eur za megawatthodinu. Při těchto cenách řada firem nedokáže konkurovat v globální soutěži Asii nebo Spojeným státům. V USA šla cena plynu také nahoru. Jenže pořád činí v přepočtu kolem 30 eur za megawatthodinu, tedy podstatně méně než v Evropě.
Ruský diktátor Vladimir Putin sice jednoznačně stojí za cenovým „armagedonem“ minulého roku. Závislost Evropy na plynu ale způsobilo hlavně to, že v posledních letech vůbec nestavěla žádné jiné zdroje pro výrobu elektřiny než ty ze slunce a větru. Tato v podstatě správná cesta ale přestávala dávat smysl ve chvíli, kdy si Evropa a především Německo ideologicky uzavřely cestu k jádru. Roli pojistky, která dokáže obnovitelné zdroje vykrýt, tak převzal plyn, jehož nejlevnějším dodavatelem bylo Rusko. Ale to už je jiný příběh.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025