06. března, 2023 Jan Blažek
Viktor Orbán (vlevo) a Andrej Babiš na podzim 2021 v Praze.
Foto: Vlada.cz
„Trvalý mír je iluze.“ Tuto věcně nenapadnutelnou větu pronesl v jedné z předvolebních televizních debat kandidát na českého prezidenta Petr Pavel. Neřekl tím nic objevného, natož kontroverzního. Přesto tento výrok posloužil týmu jeho nejvýraznějšího soupeře, šéfa hnutí ANO Andreje Babiše, k rozpoutání asi nejagresivnější části kampaně. Generál Pavel v ní byl vykreslován jako válečný štváč a Babiš naopak jako mírotvorce. Hesla této kampaně máme ještě v živé paměti. „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat, ne voják,“ hlásal kandidát Babiš z billboardů. Později pak vysvětloval: „Generál nevěří v mír. Volte mír, volte Babiše.“
V nejrůznějších podobách pak expremiér toto sdělení opakoval při dalších příležitostech, zejména v četných debatách. Slovo mír se dostalo do politických sloganů s takovou frekvencí, jakou minimálně od roku 1989 nepamatujeme. A pozdější vítěz voleb, Petr Pavel, se kvůli tomu dostával do defenzivy. Musel pořád vysvětlovat, že nejenom on sám žádnou válku nechce, ale že český prezident nemá ani pravomoc do ní naši zemi jakkoliv „zavléct.“
Mohlo by se zdát, že Babišovi v kampani posloužil právě výše zmíněný Pavlův výrok, stejně jako fakt, že se spojení voják = válka prostě nabízelo. Spíš šlo ale o pokus napodobit úspěšnou volební strategii maďarského premiéra Viktora Orbána v parlamentních volbách z jara loňského roku. Babiš má k Orbánovi blízko, označuje ho za svého přítele a inspiraci u něj nehledal poprvé. Šéfkou jeho kampaně a zamýšlenou kancléřkou byla Tünde Bartha, žena s výtečnou znalostí maďarských reálií a Orbánova fanynka. A kandidát hnutí ANO před druhým kolem voleb podle průzkumů tahal za kratší konec provazu. Potřeboval zprudka zvrátit pro něj nepříznivý vývoj a přetáhnout na svoji stranu i váhající podporovatele krajní pravice. Proč za tím účelem nevyzkoušet něco, co v sousedství tak dobře zafungovalo?
„Mír a bezpečnost,“ zněl na jaře 2022 hlavní slogan kampaně maďarské vládní strany Fidesz. Její předseda Orbán sám sebe ihned po začátku ruské invaze na Ukrajinu pasoval do role zachránce Maďarů před nebezpečím konfliktu. Politické spektrum černobíle rozdělil na „stranu míru“, kam započítal sebe a své okolí, a „stranu války“, kam svévolně zařadil celou maďarskou opozici. Zemi zaplavily billboardy s portréty čelných opozičníků v šedých tónech s křiklavým varováním, že jsou „nebezpeční“.
Jednou z nejfrekventovanějších vět předvolebních týdnů bylo právě tvrzení, že opozice, respektive její volební lídr Péter Márki-Zay, by zavlekl Maďarsko do války. Ano, doslova tak. Zkuste si zadat do vyhledavače větu „Márki-Zay háborúba sodorná Magyarországot“ (Márki-Zay by zavlekl Maďarsko do války) a nabídnou se vám desítky článků prakticky stejného znění, kterými plošně bombardovala maďarské veřejné mínění všechna provládní média. Ta přitom maďarskému trhu zásadním způsobem dominují.
Čím si to opozice, respektive její tehdejší kandidát na předsedu vlády zasloužili? Šlo o několik bezelstných vět, které Márki-Zay vyřknul v rozhovoru 24. února 2022, kdy ruská vojska vpadla na Ukrajinu. „Je přirozené, že kdyby Maďarsko nebylo Putinovým agentem, tak coby člen NATO může poskytnout Ukrajině jakoukoliv podporu, o níž NATO rozhodne,“ prohlásil. Na to se novinář dotázal, zda by šlo i o vojáky. „Jestli se tak NATO rozhodne, potom i o vojáky. Ale o tom zatím nepadlo ani slovo.“
To je všechno. Márki-Zay poukázal na závazky země vůči Severoatlantické alianci a nevybíravě vytknul Orbánovi vstřícnost vůči agresivnímu režimu Vladimira Putina. Převážnou část následujících týdnů pak strávil vysvětlováním, že skutečně nemá v úmyslu poslat maďarské vojáky na Ukrajinu, jak to o něm vládní novináři a politici tvrdí. Snažil se, seč mohl. Maďaři mu ale neuvěřili, volby drtivě prohrál.
Jeho přemožitel Viktor Orbán samozřejmě nemusel řešit, zda vstoupit či nevstoupit do rusko-ukrajinské války. Jednoznačně ovšem odmítl napadenou zemi podpořit byť jen zbraněmi či povolením jejich převozu na Ukrajinu z jiných států. Maďarsko se také v rámci Evropské unie pokaždé pokouší zvrátit schválení dalších protiruských sankcí, blokovalo schválení finanční podpory EU Ukrajině a v době psaní těchto řádků stále neodsouhlasilo vstup Finska a Švédska do NATO.
Co chtěl dělat Péter Márki-Zay, tedy podpořit Ukrajinu v její obraně, činí dnes kromě Maďarska všechny visegrádské země. Do války přesto zapojeny nejsou. Orbán i tak své domácí publikum stále utvrzuje v přesvědčení, že „Maďarsku hrozilo, že bude zataženo do válečného konfliktu, kdyby volby vyhrála opozice“. Naposledy v bilančním rozhovoru pro deník Magyar Nemzet na sklonku roku 2022. Ten ve stručné podobě převzala i ČTK a po ní řada českých médií. Bylo to pouhé dva týdny před českými prezidentskými volbami, tedy v době, kdy marketéři všech kandidátů ladili finální strategii.
Orbánova předvolební „válečná“ rétorika sice nebyla vůči oponentům fér, ale přinesla mu vítězství, které původně nebylo zdaleka jisté. Vpád Ruska na Ukrajinu ho totiž postavil do nelehké pozice. Orbán dlouhodobě patřil mezi politické podporovatele Vladimira Putina. Ruské státní podniky vpustil do strategických odvětví maďarského průmyslu, Putinův politicko-společenský model bral jako inspiraci pro svoji „iliberální demokracii“. To všechno o něm samozřejmě maďarští voliči dobře věděli i v den, kdy začala válka. Ta otřásla nejenom světovým řádem a maďarskou veřejností, ale v prvních dnech i Orbánem samotným. Do voleb zbývalo pouhých sedm týdnů. Že se mu v nich spojenectví s vládcem Kremlu vymstí, se zdálo jako reálná možnost.
Viktor Orbán samozřejmě mohl uznat chybu a názorově obrátit podobně, jako to u nás udělal Miloš Zeman. Ale nechtělo se mu. Zatímco prezident Zeman je politikem na odchodu, kterého už nejspíš ze všeho nejvíce zajímá vlastní odkaz, Orbán ještě bytostně potřebuje zůstat u moci. A k výbavě politického hegemona a predátora jeho typu nepochybně patří neomylnost, ze které nehodlal slevit ani po ruské agresi. A možná ani nemohl kvůli čilým obchodním vazbám, jež měli a dodnes na Rusko mají lidé z jeho okolí.
Ať už se tak rozhodl dobrovolně, nebo prostě musel, v prokremelských postojích vytrval i před volbami a podařil se mu vskutku husarský kousek. Jakkoliv neomaleně a neuvěřitelně to mohlo vypadat při pohledu zvenčí, dokázal svoji přetrvávající náklonnost k agresivní Moskvě prodat maďarským voličům coby mírovou snahu, zatímco zodpovědný prozápadní postoj maďarské opozice a podporu napadené sousední zemi vylíčil jako přilévání oleje do ohně „války, která není naše“. Jako záminka mu posloužilo pár vět z proslovu jeho opozičního konkurenta. Ale při té míře zaujatosti a zkreslení, s jakou k opozici většina maďarských médií přistupuje, mohl témuž účelu posloužit jakýkoliv jiný jeho výrok. Zásadní bylo, že významná část voličů z řad mladých mužů či jejich rodičů skutečně podlehla obavě, že by chlapci museli narukovat.
Co v Maďarsku fungovalo, ukázalo se prozatím v Česku jako neúspěšné. Proč? Můžeme zaslechnout názor, že je to proto, že Orbán je prostě geniální stratég a má skvělý marketing. Ano, popisovanou strategii vymyslel on, zatímco Andrej Babiš ji pouze recykloval ve chvíli, kdy válka trvala již téměř rok. A jakkoliv je dnes stejně nesmyslná a krutá jako na začátku, již v nás zkrátka nevzbuzuje takový strach jako tehdy. Maďarští voliči byli pouhých pár týdnů po vypuknutí ozbrojeného konfliktu ještě v šoku a šance, že je někdo do něj „zatáhne“, se jim v dubnu 2022 jevila daleko reálnější než Čechům v lednu 2023.
V oblasti marketingu ale žádný zásadní rozdíl mezi Orbánem a Babišem není. Nicméně se nabízí otázka, nakolik můžeme v souvislosti s dnešním Maďarskem termín politický marketing v běžném slova smyslu vůbec používat. Jde o pojem odvozený od výrazu market, tedy trh, a v Maďarsku již dlouho volný trh s politickými idejemi skomírá. V tom tkví zásadní rozdíl mezi pozicí úspěšného Viktora Orbána a neúspěšného Andreje Babiše.
Argumentace Orbánova protivníka se do maďarského mediálního prostoru v nezkreslené podobě téměř nedostala, neměl tak možnost se obviněním bránit. Nedostal ani příležitost vyložit veřejnosti své skutečné postoje během televizních či jiných debat. „Geniální stratég“ Orbán se jim totiž již několik volebních období po sobě vyhýbá, a maďarská státní televize i diváci proto tomuto žánru museli odvyknout. Naopak Petr Pavel měl šanci přesvědčit většinu voličů, že to, z čeho je osočován, prostě není pravda.
Po českých prezidentských volbách budou následovat další evropská klání, v nichž se pokusí uspět politici inspirovaní orbánovskou „mírovou“ rétorikou či dokonce tací, kteří brojí proti pomoci napadené Ukrajině. Slova o válce a míru dnes znějí z Bulharska, které v dubnu čekají další předčasné volby. Ale také ze Slovenska, kde je dnes hlavním zastáncem „mieru“ v podobě zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu expremiér Robert Fico se svou stranou Směr. Ten počátkem února zveřejnil video naznačující, že prý NATO bude na Ukrajinu posílat své vojáky, včetně Slováků. A prezidentku Zuzanu Čaputovou osočuje z toho, že svým postojem k Ukrajině „dostane Slovensko do neštěstí“. Zavleče, chtělo by se dodat. A to do slovenských parlamentních voleb zbývá ještě déle než půl roku!
Andrej Babiš sice tentokrát s nápodobou Orbánova postupu neuspěl. To ale neznamená, že se o to někdy znovu nepokusí. Pravděpodobné se to jeví zejména poté, co veřejně vyhlásil snahu trvale přetáhnout voliče konkurenční opozici z SPD. Buďme ale k Andreji Babišovi spravedliví. On sám není „zlem“ a ani nezastává či alespoň doposud nezastával prokremelské postoje, ať už o něm jeho političtí konkurenti rozhlašují, co chtějí. Další taneční kroky podle Orbánových not by ho k nim ale brzy mohly dovést.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024