27. listopadu, 2016 Hubert Hátle
Foto: Pixabay
Československý komunistický režim se vyznačoval mimo jiné čajovou bídou. Pro naprostou většinu občanů znamenal čaj toliko něco teplého obarveného v hrnku ke snídani, nebo tmavou oslazenou kapalinu tekoucí z kovových várnic v jídelnách a na pionýrských táborech. Rozhodně se nejednalo o nápoj vhodný pro návštěvy. Šlo spíš o pití k jídlu, na výlet a proti nachlazení.
Čaj se do socialistického Československa hojně dovážel ze SSSR, dále pak z Indie, Cejlonu, Vietnamu a Číny. Dovoz byl monopolní záležitostí a zajišťoval jej národní podnik Balírny obchodu. V moravské Jemnici pak velký závod vytvářel čajové směsi a v sypaných i sáčkových variantách je v papírových krabičkách nebo plechovkách distribuoval. Na pultech špatně zásobovaných potravinových prodejen byly k mání standardní směsi převážně černých čajů. Jejich kvalita byla průměrná – nebyly špatné, ale nedaly se od nich čekat žádné zázraky. Šlo o levné lístkové nebo drcené čaje. Zelené čaje se na regálech nacházely v menšině, ale relativně kvalitní čínské a vietnamské sorty v čisté nebo jasmínové variantě byly k sehnání povětšinou v hezkých plechových dózách. Obecně však platilo, že jelikož čaj za komunismu nepředstavoval požitkářský ani sběratelský artikl, nevěnoval mu tehdejší „marketing“ příliš energie. Vážený čaj po druhé světové válce postupně mizel z tuzemských obchodů a do módy se vrátil až v 90. letech.
Čaj v lepší kvalitě si lidé vozili z východního Německa, Maďarska a občas i z Polska. Nezřídka se pašoval skrytý v ponožkách nebo jiným rafinovaným způsobem. Oblibě se těšily hlavně plechovkový Earl Grey, Darjeeling a Assam, které u nás nebyly k dostání. Kdo cestoval do zemí Sovětského svazu nebo byl poctěn návštěvou z těchto končin, mohl se setkat se zajímavějšími druhy převážně černých a červených čajů z ruského Krasnodarsku, Arménie, Ázerbájdžánu a vyhlášené Gruzie. V SSSR se šlo též přiučit v praktikování tradičního samovaru. Leckdo si jej i koupil či jím byl obdarován. Málokdo však dodnes ví, jak se správně používá, a tak levné i drahé kovové varny zapadají prachem v prosklených vitrínách, na půdách a v krámech se starožitnostmi.
Západní typy balených čajů šlo za totality získat s náročně nabytými bony po vystání dlouhé fronty před Tuzexem, kde se objevovaly značky Twinings, Douwe Egberts a Lyons. Plechovky od těchto většinou černých čajů jsou dnes hodnotnými artefakty pro sběratele čajových propriet. Také v prostorách Domu potravin v Praze nebo v exkluzivních potravinových obchodech Eso se sem tam nabízely zahraniční krabičkové čaje. V 80. letech se na Národní třídě v Praze otevřel podnik Káva a čaj, který jako jediný nabízel pestřejší výběr čajů z různých končin světa.
Co se týče spotřeby na osobu, tak Československo ve východním bloku výrazně zaostávalo za Sovětským svazem a Polskem. Ještě začátkem 90. let, kdy nastal boom novodobých českých čajoven, byly polské krámy plné čínských zelených a červených Qimenů, Yunnanů, jasmínových čajů, konzumních Wulongů a tmavých Puerů, o čemž se nám zde ani nesnilo.
S čajovou literaturou to bylo za minulého režimu o poznání lepší než se samotným čajem. Kdo se chtěl v české kotlině obehnané ostnatým drátem vzdělávat a seznámit s čajovou kulturou, mohl sáhnout hned po několika knihách. Jednalo se například o Malý receptář kávy a čaje od Vlado Buriana. Vyšel v roce 1970 a stál šest korun. Pojednává mimo jiné tom, jak se ve světě pohostinství na jedné straně přátelí a na druhé spolu soupeří čaj a káva.
Asi největším čajovým guru mezi intelektuály byl za komunistické éry spisovatel a vytrvalý sběratel čajů Ludvík Kundera. Všichni, kdo se s ním znali a popíjeli u něho hřejivé nápoje, na něj nedají dopustit a váží si všech zkušeností, které jim předal. Ač Kundera za čajem do Asie zřejmě nikdy necestoval, jeho vypitý, načtený a částečně vysněný čajový svět nezapře umělecký talent a pravdivé porozumění Čajové cestě. Své takřka celoživotní nadšení pro dobrý čaj a s ním spojené ceremonie shrnul v knize Piju čaj, jež vyšla až v roce 2003. Věty a odstavce knihy voní a chutnají jako čerstvě vylouhované nálevy. Ačkoli se v nich ne vždy mluví o čaji, hladí a těší, jako by se z autorových slov vyléval jantarový Darjeeling přímo do nahřátého porcelánu. ,,Mými čajovými náhončími se pak stali přátelé z divadla Husa na provázku, které smělo i v temných dobách hostovat po Evropě… zhusta i v Polsku. A odtamtud mi vozili báječné čínské čaje, zvláště nebetyčný Yunnan. Dnes je všude bohatý výběr, nenechte se však oslnit exotickými plechovkami, raději si čichněte k sypanému zboží. Neprohloupíte,“ napsal Kundera.
Velkou zásluhu na popularizaci kvalitní čajové kultury měl polárník, spisovatel a žurnalista z Mladé fronty Stanislav Bártl, jenž psal od roku 1985 do týdeníku Svět v obrazech seriál Příběhy čajového lístku. Články vzbudily překvapivě velký ohlas a pan Bártl se stal magnetem pro spoustu čajových nadšenců. Byl mezi nimi také Otakar Dufek přezdívaný Čaki – milovník japonského čaje a s ním spjatých zvyklostí, pozdější student kjótské čajové školy Urasenke a první zprostředkovatel porevolučního obchodování s japonskými čajovými druhy.
Zkušenost s čajovou kulturou jihovýchodní Asie zprostředkovávala též hrstka obchodníků, cestovatelů, sportovců, umělců a politiků, která se dostala za železnou oponu. Jedním ze šťastlivců byl fotograf a čajař Zdeněk Thoma, jenž v té době procestoval Indii, Tibet a Japonsko. O své cestovatelské zážitky se dodnes dělí na fotografických výstavách a ve vydávaných kalendářích a knihách.
Mezi výrazné osobnosti předlistopadové čajové scény patřil Aleš Juřina, který se po revoluci stal spoluzakladatelem Spolku milců čaje a značky Dobrá čajovna. K čaji jej přivedla jeho elegantní tchýně, světově známá a zcestovalá harfenistka, jež ho při návštěvách hostila vzácnými čaji v porcelánu.
Jako předzvěst pražského polistopadového čajového boomu vznikla v roce 1985 v Jilské ulici Modrá čajovna, která měla nádech Orientu a dobrodružství. Stačil k tomu její název, několik lampionů a bambusů a dámská obsluha v indických dlouhých hábitech. Atrakcí zde byla velká socha želvy, jež vyvolávala atmosféru tajemných příběhů. V nabídce byly maximálně tři druhy čaje a sušenky. Scházeli se zde cestovatelé, spisovatelé a mládež, jež se vyhýbala alkoholu. Pohostinství s chabým výběrem nevydrželo ani dva roky a změnilo se na běžný restaurant.
V říjnu 1987 bylo pod záštitou Vědecko-technické společnosti v Praze založeno Čajové sdružení, jež se jalo propagovat čaj sérií přednášek. Na nich vystupovali mimo jiné cizinci pracující na velvyslanectvích zemí, v nichž se pěstuje čaj. Velvyslanci asijských států přistupovali k prezentacím velmi svědomitě, donášeli vzorky na degustaci, připravovala se krajová jídla a promítaly se diapozitivy. Politika a ideologie šly zcela stranou. Aktivita Čajového sdružení vyvrcholila čajovou výstavou v Národním technickém muzeu v roce 1988. Ojedinělou výstavu zhlédlo okolo 30 tisíc návštěvníků. Jako by vše směřovalo k čajové polistopadové expanzi… V dubnu 1989 se v Praze uskutečnila snad první veřejná ukázka ortodoxního japonského čajového obřadu v provedení japonské manželky japanologa Karla Fialy. Tečkou za totalitním čajováním bylo třídenní školení na hradě Zvíkov, které neslo název Čajování je vášeň a konalo se ve dnech 17. až 19. listopadu, tedy na bezprostředním začátku sametové revoluce.
Při vzpomínání na časy minulé by nejen čajoví senioři měli být vděčni za to, že se dnes v každém větším městě nachází minimálně jeden obchod, kde se dá pořídit pět druhů jasmínového čaje a deset typů Darjeelingu. Dnešní čajová hojnost není samozřejmostí.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024