22. září, 2013 Ladislav Havelka
V těchto dnech si připomínáme 75. výročí událostí, které výrazně poznamenaly naši zemi. Podzim roku 1938 se zapsal černým písmem do historie českého národa a navždy změnil život milionům lidí. Události ze září a měsíců následujících postupně vedly k rozkladu a zániku demokratického Československa.
Celý problém odvíjející se od národnostní nesnášenlivosti Němců s Čechy ale nebyl záležitostí těch několika málo měsíců, jeho zárodky lze vysledovat ještě před vznikem Československé republiky. Již od středověku panovala určitá míra napětí mezi oběma skupinami. To bylo způsobováno jazykovými, sociálními a později i politickými odlišnostmi.
Konec první světové války a vznik československého státu začal psát novou kapitolu v česko-německých vztazích. Jednu z prvních otázek, kterou musela nově vzniklá republika řešit, byly hranice. Československá republika začala systematicky obsazovat všechna území, která považovala za nezbytná pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Zamýšlená hranice obnovovaná v historických zemských hranicích ovšem nerespektovala národnostní poměry. Československo si nárokovalo i území s národnostní většinou Němců, Maďarů či Poláků. Zejména Němci a Maďaři, obávajíce se ztráty svého dřívějšího výsadního postavení z dob monarchie, odmítali setrvání v novém státě Čechů a Slováků. Němečtí obyvatelé v příhraničních oblastech se rozhodli vytvořit německé provincie a na základě principu sebeurčení národů požadovali jejich připojení k Německému Rakousku. Tyto snahy však byly vzápětí zmařeny obsazením území československými vojsky. Vyvolalo to vlnu nepokojů, při které došlo k usmrcení několika desítek občanů německé národnosti, nicméně to již nic nezměnilo na stavu věci a Československá republika byla ve svých hranicích definitivně uznána pařížskou mírovou konferencí. Musela se ovšem zavázat k ochraně a nediskriminaci národnostních menšin.
Po těchto událostech nastalo zklidnění. Významnou roli v tom sehrál i fakt, že život v Československu byl lepší než v Rakousku nebo Německu, kde vládl značný politický chaos a ekonomické problémy. Pocit křivdy v československých Němcích ovšem zůstal a bylo otázkou času, kdy bude plamen nesnášenlivosti opět rozdmýchán.
Hospodářská krize jako rozbuška
Novou eskalaci napětí s sebou ve třicátých letech přinesla světová hospodářská krize, která citelně dopadla na Československo a zejména na pohraniční oblasti sousedící s Německem. Zatímco v pohraničních oblastech Československa byla vysoká nezaměstnanost a málo peněz, sousední nacistické Německo pod vedením Adolfa Hitlera zažívalo díky masivnímu zbrojení a odpouštění válečných reparací hospodářský vzestup. To u českých Němců vyvolávalo iluzi, že nacisté mají lék na krizi. Této situace dokázala bravurně využít separatistická Sudetendeutsche Partei(SdP) pod vedením Konrada Henleina, jež byla de facto Hitlerovým nástrojem pro rozbití demokratického Československa.
SdP díky svému ostrému vystupování vůči československému vedení získávala masivní podporu německého obyvatelstva, což se projevilo na výsledku parlamentních voleb v roce 1935. Tehdy SdP získala největší počet hlasů ze všech kandidujících stran, ovšem díky přepočtovým koeficientům se nestala vítězem voleb. Nad budoucností svobodné Československé republiky se tak začala stahovat pomyslná mračna.
Českoslovenští představitelé i armáda si byli vědomi možného nebezpečí od nacistického Německa a zfanatizovaných Němců a začali proto přijímat relevantní opatření. Byly schvalovány zákony a předpisy na obranu státu, probíhaly masivní investice do průmyslu (zejména zbrojního), docházelo ke zvyšování počtu příslušníků ozbrojených sborů a jejich celkové modernizaci, byla započata výstavba pohraničního opevnění. Republika se postupně připravovala na ozbrojený konflikt. Události nadcházejících let ovšem veškerá přijímaná opatření znehodnotily.
Rozhodujícím se stal již v úvodu zmíněný rok 1938. Situace v německém pohraničí se stávala pro české obyvatele nesnesitelnou. Mnohde čelili častým posměškům a urážkám, později i fyzickým útokům. Býval problém i s běžnými nákupy, když němečtí obchodníci odmítali svým českým spoluobčanům cokoli prodávat. Složitou situaci zažívali především státní zaměstnanci, kteří vykonávali v oblastech službu a neměli vybudované vlastní zázemí. Ti bývali německými majiteli domů vyhazováni nebo museli za vysoké ceny bydlet v nevyhovujících podmínkách. Rozbitá okna služeben a bytů byla skoro na denním pořádku.
Jaro roku 1938 bylo ve znamení neustále se zhoršující bezpečnostní i politické situace. Když v březnu napochodovala německá vojska bez odporu do Rakouska, byl to pro mnohé nečekaný šok, protože se naše republika ocitla ještě ve větším nepřátelském sevření. I přes ujišťování německé diplomacie bylo téměř jisté, že dalším cílem Hitlerovy expanzivní politiky bude Československo. 24. dubna se v Karlových Varech konal sjezd SdP, kde byly vyhlášeny vůči československé vládě požadavky, které fakticky vyžadovaly autonomii pro německé oblasti. Vláda je razantně odmítla. V té době již v pohraničí naplno probíhala nepřátelská zpravodajská činnost mapující budování opevnění a dalších obranných prvků, docházelo k častému narušování vzdušného prostoru německými průzkumnými letouny, rostl objem pašovaných zbraní.
Republika volá SOS
V květnu naše zpravodajské orgány přišly se znepokojující zprávou, že se u našich hranic soustřeďuje německá armáda. Vzhledem k právě probíhajícím volbám a hrozícímu ozbrojenému povstání rozhodla vláda o přijetí mimořádných opatření a zvýšení okamžité obranyschopnosti země. Byly aktivovány jednotky Stráže obrany státu (SOS), které zaujaly svá polní stanoviště, kde vydržely několik týdnů. Jednotky SOS se skládaly z příslušníků četnictva, finanční stráže, policejních strážních sborů, obecní stráže bezpečnosti, vojenských posil a jiných osob majících postavení veřejné stráže či dalších zaměstnanců státu. Mezi úkoly SOS patřilo např. chránit zabezpečovací zařízení na hranicích, uzavírat hranice, zamezit nepříteli průzkum na čs. území, pozorovat nepřátelské území, provádět výzvědnou a obrannou službu, spolupomáhat při ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti. V případě silného náporu nepřítele měly tyto jednotky ustoupit po určených trasách a při ústupu zdržovat postup nepřátel na takticky výhodných místech. SOS byla z právního hlediska v době ohrožení postavena na stejnou úroveň s armádou
K ostraze hranic nastoupilo téměř 28 000 „sosáků“, kteří byli odhodláni bránit svou zemi a sloužit za nelehkých podmínek. Řada z nich byla ubytována pod širým nebem, mezi posledními zbytky sněhu a za sychravého počasí. Byli odkázáni na nepravidelný přísun stravy, nevyhovující výstroj i zázemí. Služba byla po fyzické i psychické stránce velmi vyčerpávající – příslušníci SOS byli ze strany německých spoluobčanů prohlašováni za nepřátele, společně se svými rodinami byli předmětem výhrůžek a útoků. Řada příslušníků z vojenských posil byla kvůli své službě v SOS propuštěna z práce. Ostudně se ke svým zaměstnancům sloužícím v SOS zachovaly některé státní úřady (zejména ministerstvo železnic), neboť nebyly ochotny uznat rovnocennost služby v SOS se službou vojenskou a odmítaly jim proplatit plat za dobu strávenou při obraně země.
Květnová mimořádná opatření byla i přes drobné nedostatky provedena s důkladností a disciplínou, čímž překvapila doslova celý svět. Zároveň byla studenou sprchou pro Němce. Jejich provokativní a povýšenecké chování nahradily bezradnost a nejistota, řada z nich se rozhodla pro odchod ze země. Léto pak proběhlo v relativním klidu, ovšem s jeho koncem se začaly množit incidenty a nové útoky.
Dne 12. září 1938 Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku přednesl velmi štvavý projev zamířený proti Československé republice. Zfanatizovaní Němci žijící v pohraničí poté začali hromadně demonstrovat a otevřeně vystupovat proti československé vládě. Pohraničními oblastmi se začala šířit vlna násilí. Pod taktovkou SdP začali Němci napadat služebny státní moci, docházelo k útokům na Čechy, Židy, německé antifašisty, jejich obchody a byty. Násilnosti byly místy tak brutální, že při nich bylo zavražděno několik desítek osob. Nad některými oblastmi tak muselo být vyhlášeno stanné právo. Velmi krvavé útoky se udály např. v Habartově, Krajkové, Bublavě, Liptani, Varnsdorfu a Chebu.
V reakci na Hitlerův projev byly okamžitě uvedeny do pohotovosti prapory SOS i armáda, jež aktivovala také opevnění a leteckou hlásnou službu v očekávání možného útoku německé armády. Do potlačení povstání byly především v severních a západních Čechách zapojeny i obrněné automobily a tanky. Československé vládě se na chvíli podařilo dostat situaci pod kontrolu, v té souvislosti 16. září zakázala činnost SdP.
Adolf Hitler proto dal rozkaz k zformování teroristických jednotek Sudetoněmeckého freikorpsu (SFK), které měly podnikat teroristické akce proti československé moci. Němečtí obyvatelé opět začali opouštět Československo, SFK započal s novými a agresivnějšími útoky na československé obránce a opět začala téct krev.
Německým útokům museli opět čelit i občané s antifašistickým smýšlením či obyčejní státní úředníci. Rozhořel se tak ve velkém měřítku nový německý puč. Ten byl v některých oblastech tak vyhrocený, že tam Československo ztratilo jakoukoliv kontrolu a znovu ji obnovilo až po válce v roce 1945. Řada obránců, úředníků či antifašistů, ale také jejich rodinných příslušníků bylo zajato a odvlečeno k uvěznění do Německa.
Dne 23. září 1938 vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci pro všechny muže do 40 let věku a přijala nezbytná opatření pro možný válečný konflikt. Mobilizace byla československým obyvatelstvem přijata s nadšením. Do služby ke skoro 30 000 příslušníků SOS nastoupilo 1 128 000 vojáků. Po vyhlášení mobilizace došlo v příhraničních oblastech k hromadnému úprku německého obyvatelstva do Německa, řada vesnic zůstala téměř prázdných. Zmizelo mnoho německých mužů, kteří odmítli nastoupit do čs. armády a přihlašovali se do řad SFK či podobně zaměřených uskupení. Obyvatelstvo české národnosti či loajální Němci se z obav před možnými útoky naopak uchylovali do vnitrozemí.
Vyhrocených československo-německých vztahů využilo také Polsko, které se rozhodlo získat Těšínsko. Za tím účelem byly vytvořeny speciální oddíly k podnikání diverzních akcí na československém území.
Vojsko po Mnichovu: smutek, alkohol i sebevraždy
V době plné bojové pohotovosti a očekávání otevřeného válečného konfliktu s nepřítelem, v době, kdy byli českoslovenští obránci odhodláni bojovat do posledního náboje a obětovat i svůj život, byla 30. září 1938 Československu vražena dýka do zad v podobě Mnichovské dohody. Československá republika byla donucena odstoupit pohraničí Německu, vzápětí s územními požadavky přispěchaly Polsko a Maďarsko. Od 1. října pak začalo obsazování československého pohraničí. Kapitulace citelně otřásla morálkou i smýšlením obyvatel. Mnichovský syndrom malosti a beznaděje zasáhl všechny společenské vrstvy napříč celou republikou.
Těžko si lze představit, jak se v těch smutných dnech museli cítit naši vojáci a příslušníci SOS, kteří najednou místo budování obrany ji měli rozebrat a bez boje odejít. V těžké situaci se ocitli velitelé, kteří ač nesouhlasili s kapitulací, museli přinutit své mužstvo k ústupu. Někteří příslušníci se se situací vyrovnávali konzumací alkoholu a výtržnostmi. Zaznamenány jsou dvě desítky případů, kdy se čs. vojáci nedokázali smířit s kapitulací a spáchali sebevraždu.
Nicméně přes všechny tyto excesy jednotky dokázaly uposlechnout rozkaz a ustoupit na nové hranice. Ani to ale nebylo bez problémů. Ustupující obránci museli snášet posměšky, nadávky nebo útoky vítězně naladěného německého obyvatelstva, navíc poslední „sosáci“ mnohdy odcházeli současně s příchodem německých vojsk. Z pohraničí do vnitrozemí kromě toho odešlo více než 250 000 obyvatel. Ti často museli opustit zaměstnání a téměř všechen majetek a začínat znovu od začátku. Dalších téměř 400 000 v pohraničí zůstalo a muselo snášet německou šikanu.
„Sosáci“ a vojáci postupně zahájili službu na nových, ale vnucených hranicích. Situace se postupně zklidňovala, i když až do listopadu 1938 proběhlo z německé strany ještě několik ozbrojených útoků (např. Český Krumlov nebo Moravská Chrastová). Začalo období tzv. druhé republiky, která však kvůli vnuceným hranicím a Hitlerově hamižnosti byla odsouzena k záhubě.
Někteří to nevzdali!
Když se připomínají události osmatřicátého roku v Československu, často se zmiňují politické a bezpečnostní souvislosti, opomíjí se ale osudy těch, kteří se zbraní v ruce bránili svou vlast před teroristickými výpady a byli pro svou milovanou zemi ochotni položit i své životy. Na tomto místě je důležité připomenout i řadu československých občanů německé národnosti, kteří odmítali nacistickou ideologii i separatistické tendence ostatních Němců a byli po celou dobu loajální k Československé republice.
Tvrzení, že československé pohraničí bylo vydáno hitlerovskému Německu a dalším nepřátelům „bez jediného výstřelu“, není v žádném případě pravda! Bez výstřelu se možná vzdali prezident, vláda nebo politici, ale v pohraničí sváděli příslušníci československých ozbrojených složek krvavé boje. První výstřely zazněly již v noci 20. května 1938 v západních Čechách, poslední byly vypáleny 17. března 1939 na Podkarpatské Rusi. Po celou tu dobu byl československý stát bráněn před vnější i vnitřní agresí.
Přestože byla Československá republika oficiálně v mírovém stavu se všemi svými sousedy, v bojích s Německem, Polskem a Maďarskem padlo při pokusech ovládnout československé pohraničí v období od května 1938 do března 1939 více jak 450 našich občanů, několik dalších stovek jich bylo raněno (často s doživotními následky), přes dva tisíce padlo do zajetí. Počty obětí bohužel nejsou úplné, soupis se stále ještě rozšiřuje o další a další jména. Odhodlání, s jakým českoslovenští občané a příslušníci finanční stráže, četnictva, policie nebo armády byli ochotni bránit svou milovanou vlast, si zaslouží náš respekt a úctu. ČEST JEJICH PAMÁTCE!
Ladislav Havelka
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025