22. září, 2013 Tomáš Fošum
Česká politická scéna se vzpamatovává z červnového výbuchu. Nečekaný pád Nečasovy vlády umožnil vstoupit do hry mocichtivému prezidentu Zemanovi. Ten překonal i ta nejhorší očekávání svých odpůrců a v rozporu s ústavní tradicí najmenoval proti vůli parlamentu svou vládu. Ta sice nedostala důvěru, ale mezitím se ve sněmovně rozpadla křehká většina bývalých koaličních stran, jež se ucházely o pověření k sestavení nové vlády, které jim prezident odpíral. Miloši Zemanovi se navíc podařilo do značné míry ovládnout sociální demokracii, která si dlouhá léta svého bývalého předsedu držela od těla. Tolik stručný přehled známých událostí, jež přivedly Česko k předčasným volbám. Ty mohou potvrdit oslabení parlamentní demokracie na jedné straně a posílení postavení prezidenta na straně druhé. Pokud člověk při pomyšlení na tyto možné změny neskáče radostí tři metry do výšky, neubrání se otázce: Jak se to mohlo stát?
Šlo to bohužel i bez spiknutí
Přehráváme-li si v hlavě poslední tři měsíce, lehce nabydeme dojmu, že česká společnost je zralá na pořádný budíček. Vždyť všechny její důležité složky během posledních týdnů svým způsobem selhaly. Státní zástupci vyzbrojení policií a nově získanou odvahou přepískli svou snahu dát zdánlivě všemocným politikům za vyučenou. S každým dalším týdnem se okázalé zatýkání na Úřadu vlády a odvádění exposlanců a vysokých státních úředníků v poutech jeví jako přepjaté. Z celého zamotaného korupčního příběhu zbyla v podstatě jen milenka pana premiéra úkolující vojenskou rozvědku, aby sledovala její sokyni v lásce.
Nevytáhl se ani Nejvyšší soud, který ve snaze umírnit státní zástupce nesmyslně široce vymezil poslaneckou imunitu. Poslancům tak v očích veřejnosti jednoznačně uškodil. Pak tu máme hříchy samotných politiků. Prezident nezvládl své autoritářské choutky a zprznil naši 23letou parlamentní demokracii. Politické strany místo toho, aby svorně povstaly na její obranu a daly prostopášníkovi za vyučenou, stále vedly v tu chvíli nedůležitou válku mezi tábory levice a pravice. Navíc se při hlasování o důvěře Rusnokově pseudovládě ukázalo, že dvě dlouhodobě nejsilnější strany – ČSSD a ODS – jsou na tom hůře, než se myslelo. Šéf sociálních demokratů Bohuslav Sobotka nejprve celé dlouhé týdny přesvědčivě argumentoval, proč v zájmu parlamentní demokracie není možné podpořit prezidentský kabinet Jiřího Rusnoka, aby nakonec k jeho podpoře sám zavelel. Podraz dvou poslanců ODS, který ukončil existenci koaliční většiny, demonstroval personální bídu této strany. A tak dále, a tak dále. Zkrátka nejednalo se o žádné spiknutí, náš politický systém stojící na nepevných základech se prostě zhroutil. Jeho oprava bude obtížná, není však nemožná.
Postkomunisté vs. občanský tábor
Abychom učinili spravedlnosti za dost, je třeba konstatovat, že za nastalou situaci kromě „pánů nahoře“ nese plnou odpovědnost i česká veřejnost. Jak se zdá, většina občanů kouká na Zemanovu svévoli buď s lhostejností, nebo se sympatiemi. K tomu nemusíme znát průzkumy veřejného mínění, stačí pracovat s výsledky nedávných prezidentských voleb. Těch se zúčastnilo cca 60 % voličů, tedy zhruba tolik, kolik chodí i ke sněmovním volbám. To znamená, že zhruba 40 % lidí u nás důležité volby ignoruje a nějaká parlamentní demokracie je jim víceméně lhostejná. Vraťme se však k lednovému výběru prezidenta. Ve druhém kole se ocitli Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Liberální tisk do omrzení opakoval všechny Zemanovy autoritářské kousky nejen z doby tzv. Opoziční smlouvy. Kdo chtěl, mohl si také připomenout, kolikrát jen byl Zeman přichycen při lži. Ostatně v kampani před druhým kolem to současný prezident zase jednou roztočil naplno. Když ho bude chtít někdo nazvat sprosťákem a lhářem, bez problémů zde nalezne pro své tvrzení důkazy. Ke Karlu Schwarzenbergovi lze mít spoustu výhrad, ale co se týče elementární slušnosti a respektování pravidel hry, neměl by s Milošem Zemanem prohrát. Chyba lávky.
Zemanovu voličskou základnu bezpochyby tvořili příznivci ČSSD a KSČM. V případě komunistů se nelze divit, prezident je jim sympatický nejen pro své autoritářské tendence a deklarovanou levicovost, ale i pro napojení na předlistopadové členy KSČ, jako jsou pánové Šlouf, Zbytek a Čuba, a na ruský kapitál. U sociálních demokratů je situace složitější. Zeman stranu před lety zhrzeně opustil, nicméně jednalo se o spor pohříchu osobní, nikoli ideový. Před druhým kolem prezidentské volby vůdcům sociální demokracie nezbylo než nemilovaného expředsedu podpořit, neboť jejich voliči berou Miloše Zemana stále za svého. Pro tyto voliče není parlamentní demokracie posvátnou krávou. Jak trefně poznamenali někteří komentátoři, když se láme chleba, dávají tito lidé přednost „sociálnu“ před „demokracií“.
Hry na moderní levici nemají v ČSSD za současné situace šanci na úspěch. Voliče kladoucí důraz na „sociálno“ podobná intelektuální cvičení nezajímají. Pokud se ČSSD vzdálí jejich představám, budou bez větších problémů volit komunisty, SPOZ (čti Zemanův fanklub) nebo nějaký populistický projekt typu Věcí veřejných. Levicových voličů, kteří dají přednost „demokracii“ před „sociálnem“, je poskrovnu. To samozřejmě sociální demokraty neomlouvá, dobrý politik se svému voliči ve všem nepodřizuje, nýbrž jej i částečně vychovává. Ovšem voliče hledající alternativu k postkomunistické levici nemá v ČSSD téměř kdo oslovit. Například tolik obdivovaný Jiří Dienstbier se neštítí nereformované KSČM. Za moderního levicového politika je zřejmě považován pouze proto, že nemá rád Zemana a pražské „kmotry“. To, že komunisté nepředstavují pro sociální demokraty a zemanovce nepřijatelného partnera, by bylo ještě v polovině 90. let nepředstavitelné. Čím dále od listopadu 1989, tím víc slábne lidská paměť. Po uzavřených hranicích a nedostatku kvalitního zboží se určitě stýská málokomu, ale všechno přece nebylo tak špatné… Bylo. Bez ochrany sovětských tanků neměl ten systém dlouhodobou šanci na přežití.
Pak jsou tu strany tvořící občanský tábor. Patří sem hlavně ODS, TOP 09 a také KDU-ČSL, která však v posledních volbách vypadla z poslanecké sněmovny. Jejich voliči na rozdíl od levicového tria ČSSD – KSČM – SPOZ berou polistopadový režim plně za svůj. Sečteme-li notorické nevoliče a sympatizanty zmíněných levicových stran, ocitají se zastánci vývoje po roku 1989 v jasné menšině. Navíc síly pravicového dua ODS a TOP 09 jsou oslabeny nejen společným vládnutím, ale i požíráním se navzájem. K tomu ještě ODS platí daň za skutečnost, že po dvacet let byla vlivnou stranou, která běžně vládla na celostátní úrovni, v krajích a velkých městech. Logicky se tak na ni přilepili i nejrůznější „političtí podnikatelé“. Nejen pro občanský tábor, ale i pro vyváženost tuzemského politického systému je přes všechny výhrady žádoucí, aby TOP 09 a hlavně ODS nezůstaly po volbách zcela marginalizovány. Nebezpečí dominance postkomunismu by bezpochyby umenšil i návrat KDU-ČSL do sněmovny.
Jak z toho ven?
Výsledek předčasných voleb je neodhadnutelný. V podstatě žádná ze stran si volby nepřála, neboť žádná není na ně připravena. Kolik stran se dostane do sněmovny? Uspěje některé z nových populistických hnutí? Babo raď. Ať už ale volby dopadnou jakkoli, nebude se jednat o konec světa. Pokud by postkomunistický blok (ve složení ČSSD – KSČM, případně ČSSD – KSČM – SPOZ) získal ústavní většinu, bude to nepříjemné. O to nepříjemnější, že alespoň zpočátku bude zřejmě případná levicová vláda uhranuta sirénou z Pražského hradu, vůči jejímuž hlasu nemusí být imunní ani prezidentem navržení ústavní soudci. Ani pak ovšem nenastane konec demokracie, a to nejen kvůli tomu, že jsme členy EU a NATO, kde se jakési minimální zásady slušného chování požadují. Další volby si totiž nedovolí zrušit ani Zeman a spol. Už příští rok se obmění třetina Senátu, konají se i komunální a evropské volby. Předpokládaná středopravicová opozice v nich může začít obnovovat svou sílu a sebevědomí. Může rovněž burcovat veřejnost, aby se případným dalším útokům na ústavní tradice postavila. Ač se to možná nezdá, Miloš Zeman síle rozumí – viz (ne)jmenování Martina Putny profesorem. Jelikož však veřejnost přešla jmenování nelegitimní prezidentské vlády víceméně mlčením, prezident zůstal v klidu.
Cesta z politické krize, v níž se naše země nachází, totiž bezpochyby vede přes větší aktivitu občanské společnosti. Ta si musí uvědomit, že obhajoba politiky se pro ni stává tím nejdůležitějším úkolem. Politiky ve smyslu liberální demokracie coby nejlepšího známého systému spravování veřejných záležitostí. Nejde jen o vstupování do politických stran, i když to je samozřejmě kvůli personální vyprahlosti partají velice žádoucí. Velkou cenu mají i jakékoli občanské iniciativy, které se snaží na strany působit, případně s nimi spolupracovat. To se netýká jen občanského tábora, ale i levicově zaměřených lidí, jimž se orientace ČSSD na (post)komunisty a po dominanci toužícího prezidenta zajídá. Soupeření umírněné levice a pravice, které se odehrává ve všeobecně respektovaných mantinelech parlamentní demokracie, musí být hlavním cílem snažení české politiky. I cesta může být cíl. Po té cestě putujeme už 23 let. Doufejme, že vede pouze „tam“, a ne „zpátky“.
Tomáš Fošum
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025