02. prosince, 2025 Karel Barták
Petr Fiala se pravidelně účastnil jednání takzvané koalice ochotných, tedy států pomáhajících napadené Ukrajině. Foto: Vlada.gov.cz
Uplynulé čtyřleté období tak můžeme označit za etapu konstrukce. Česko se přihlásilo o místo, které mu v evropském klubu náleží, a bylo radostně vyslyšeno. Petr Fiala se stal respektovaným a uznávaným členem Evropské rady, ministři jako Jozef Síkela, Martin Kupka, Vít Rakušan či později Petr Hladík hráli první housle. Ačkoliv po skončení předsednického půlroku se české počínání do značné míry vrátilo k předchozím skeptickým návykům, odlesk úspěšného předsednictví a rozhodná podpora Ukrajině – viz muniční iniciativa – mají dodnes příznivý dopad.
Přesto je škoda, že se vláda nepokusila ze zmíněných úspěchů vytěžit víc. Česko mělo unikátní šanci rozběhnout proces vedoucí k zavedení eura, po kterém volají takřka unisono domácí podnikatelé. Prezident Petr Pavel na to ostatně dosti osaměle upozorňoval. Mělo možnost se v duchu Draghiho zprávy postavit do čela iniciativ vedoucích k „autonomizaci“ Evropy, zbavování se závislostí podvazujících konkurenceschopnost průmyslu nebo k odstraňování bariér, které na jednotném vnitřním trhu nadále ztěžují pohyb zboží, a zvláště pak služeb i kapitálu. Výzev bylo a je bezpočet.
Ničeho nového jsme se však už nedočkali. Vláda vedla nepřesvědčivý boj proti Green Dealu včetně potírání legislativních aktů, kterým Česko za předsedání v EU pomohlo na světlo světa. I tam, kde jsou deregulace, zjednodušování či ředění přehnané „zelené“ legislativy namístě, se Praha chovala spíše nejapně – viz negativní postoj ministra životního prostředí Hladíka vůči cíli snížit emise skleníkových plynů do roku 2040 o 90 procent, ačkoliv při jeho projednávání dosáhl všech ústupků a prosadil všechna omezení, o která bojoval.
Do debaty v české kotlině se vepsaly také loňské červnové volby do Evropského parlamentu (EP). Za prvé vrazily klín do soudržnosti vládní koalice, když se ODS zuby nehty – a přes údajný Fialův odpor – udržela v euroskeptické frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR), zatímco europoslanci za TOP 09, lidovce i STAN se usadili v lavicích většinové mainstreamové Evropské lidové strany (EPP).
Ještě výraznější změnu zažili europoslanci za ANO. Andrej Babiš je bez jejich souhlasu přesunul z liberálního klubu Renew do Patriotů pro Evropu, otevřeně národoveckého a populistického spolku, který sám krátce předtím založil s maďarským Viktorem Orbánem a šéfem rakouských Svobodných Herbertem Kicklem. Bylo to nepěkné, ale leccos se tím vyjasnilo.
Právě obraz rozmístění českých poslanců v EP napověděl hodně o tom, jak se bude postavení Česka v EU vyvíjet po parlamentních volbách, jež se konaly začátkem letošního října. Už eurovolby ukázaly, že čeští voliči dávají stále častěji přednost antisystémovým, protievropským a protiintegračním seskupením před tradičními stranami pravého či levého středu. Říjnové klání to pak potvrdilo. Vedlo ke vzniku koalice, která je momentálně na kontinentu nejnepřátelštější vůči evropské integraci, snad s výjimkou Orbánova režimu v Maďarsku.
Fialova vláda nás vrátila do epicentra evropského dění, rozmazala nálepku „divné“ či „nečitelné“ země, přiblížila nás většinovému západnímu proudu, kam jsme od roku 1989 vždycky toužili patřit. Otevřela ucpané kanály, navázala styky tam, kde bylo třeba je navazovat. Dokázala prosadit dohody, které měly širší záběr než jen „obhajobu národního zájmu“. Na druhé straně nedokázala své evropské kroky vysvětlovat, získat pro ně silnou podporu veřejnosti. Dokonce i kolem zmíněné muniční iniciativy, jež byla jakousi vlajkovou lodí proukrajinské politiky, se vyrojily pochybnosti, kterým nebyla schopna účinně čelit.
Přišly volby a s nimi konec jakékoliv „konstrukce“ a začátek destrukce. Při čtení návrhu programového prohlášení vznikající české vlády se vnucuje jedna základní otázka: kde je Evropská unie? Trojkoalice ANO-SPD-Motoristé na 38 stranách celkem podrobně vysvětluje, jak hodlá oblažit český národ spoustou veskrze pozitivních činů, jak bude konstruktivní a pragmatická, jak skvěle se budeme za jejího panování všichni mít.
Není tam ovšem nic, nebo skoro nic o tom, jak si budeme počínat v rámci EU, jak se budeme stavět k evropským iniciativám, jak se budeme chovat, co budeme navrhovat a za co budeme bojovat. Jako bychom v EU ani nebyli, jako bychom žili v nějakém vzduchoprázdnu, kde na všechny požitky snadno dosáhneme sami.
Potvrzuje to samozřejmě i několik rozhodně negativních vymezení, která se už stala evergreeny české politiky. Budoucí vláda nezavede druhou generaci emisních povolenek, ačkoliv nás tím připraví o 55 miliard korun ze sociálního klimatického fondu a vystaví krutým postihům za nedodržování evropského práva. Odmítá předem zákaz prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035, přestože se o jeho revizi ještě ani nezačalo jednat. Plošná nenávist vůči Green Dealu je o to paradoxnější, že tuto zelenou dohodu, stejně jako pozdější klimatický zákon, pomohla vyjednat a schválit na evropské úrovni právě minulá Babišova vláda.
Nová vládní koalice slibuje také nezavést migrační pakt, zásadní reformu migračního a azylového práva, která rozhodně zpřísňuje pravidla pro nakládání s ilegálními migranty, a vychází tak vstříc většině dlouhodobých českých požadavků. Předpokládá ovšem určitou míru solidarity, tedy příspěvky zemím, jež budou ochotny některé migranty vybavené azylem přijmout od těch, které o nějakém přijímání nechtějí ani slyšet. A to vznikajícímu kabinetu vadí.
Nastupující vláda slibuje, že nedopustí přijetí eura, ba že prosadí do ústavy jako jedinou měnu českou korunu. Kontruje tak požadavky většiny českých podnikatelů a dostává se do křížku s přístupovou smlouvou, ve které se Česko zavázalo euro jednoho dne přijmout.
Z krátké pasáže věnované přímo EU se dozvídáme, že Česko nebude souhlasit s přesunem dalších pravomocí na Unii a bude rozhodně odmítat jakékoliv oslabení principu jednomyslnosti. Tedy hájit právo veta všude tam, kde ještě existuje. V textu se ovšem nepíše nic o tom, jak to bude v praxi fungovat – například jak se tento imperativ slučuje s budoucím rozšířením EU o země západního Balkánu. Naprostá většina členských států si je vědoma toho, že pokud je jednomyslnost problém v sedmadvaceti, bude v třiatřiceti znamenat jistou paralýzu.
Nová vláda se rozhodně nechce podílet na budování nějaké evropské armády, což je zatím tak jako tak science-fiction. Jak se však bude stavět k posilování obranyschopnosti kontinentu, na kterou tolik tlačí Spojené státy? Jak se vypořádá se závazkem minulé vlády postupně navyšovat výdaje na obranu až po pět procent (respektive 3,5 procenta) HDP? Jak se zapojí do iniciativ EU zaměřených na společný vývoj, výrobu a nákupy zbraní a vojenské techniky? Nevíme. Jediné, co se dovídáme, je to, že bude chtít, aby české podniky nepřišly zkrátka.
A komu by česká obrana měla sloužit? Komu by případně měla pomáhat a komu čelit? Ani slovo o podpoře Ukrajiny, ani slovo o brutální agresi Ruska a jeho rozpínavosti. V tomto bodě staví vládní prohlášení politiku posledních čtyř let doslova na hlavu. Činí Česko opět nečitelným a nepředvídatelným státem, který se neodvažuje otevřeně sdílet většinové evropské postoje. Jediné, nač se koalice zmohla, je slib, že „budeme podporovat diplomatické kroky vedoucí k ukončení války na Ukrajině a eliminaci rizik války v Evropě“.
Nehlásíme se tedy k vojenské podpoře Ukrajině, neodsuzujeme ruskou agresi. Budeme za bukem vyčkávat, jak se situace vyvrbí, a podle toho se přizpůsobíme. Celým dokumentem prostupuje tento národovecký alibismus. Opakovaně se zaklíná národními zájmy, zájmy lidu, případně lidí. O zájmu demokratické Evropy, případně o společných evropských zájmech, podílu na jejich hájení a řešení společných problémů ani slovo.
Jediný konkrétně formulovaný zahraničněpolitický záměr je obnovení dlouhodobých vztahů na úrovni Visegrádské skupiny, pro které hodlá nová vláda „udělat vše“. Bude zajímavé sledovat, nakolik česká společnost bez reptání přijme sbližování s Orbánovým Maďarskem či Ficovým Slovenskem, či nakolik se budoucí české diplomacii bude dařit zasypat dnešní hluboké příkopy mezi Polskem a Maďarskem. A co Německo, Rakousko, Francie, skandinávské státy, co země Beneluxu a další? Nepatříme snad už na Západ? Kam tedy?
Jediný program, který nachází milost v očích nové vlády, je, světě drž se, Erasmus+, systém umožňující desetitisícům studentů strávit semestr nebo víc na školách v zahraničí. Zajisté skvělé, chvályhodné, určitě dobré pro českou mládež. Jenže Erasmus disponuje 26 miliardami eur na sedm let, tedy asi dvěma procenty stávajícího evropského rozpočtu.
Kde je plán, jak se lépe zapojit do vědeckovýzkumného programu Horizon, který má mnohonásobně víc peněz? Do programů na ochranu přírody, kvality ovzduší, do vesmírného výzkumu? A když už jsme u toho, do systémů rozdávání dotací ze strukturálních a kohezních fondů či plateb zemědělcům, které budou procházet zásadními změnami? Ani muk.
Hodně se v této souvislosti mluví o tom, že to nakonec nebude tak zlé. Že Andrej Babiš není žádný Viktor Orbán nebo Robert Fico, že je podobně jako Donald Trump především obchodník, transakční člověk, který rozumí řeči peněz a dovede si spočítat výhody i nevýhody. Srovnání s Trumpem ovšem není zrovna důvodem k uklidnění. Stejně jako jím není fakt, že EU nelze redukovat na „Marrákeš bazar“, což je oblíbené Babišovo přirovnání. Stačí si přečíst evropské základní smlouvy.
Ačkoliv se může zdát, že v EU jde vždy a v první řadě o peníze, vyskytují se v jejím DNA velmi výrazně také hodnoty, jako jsou demokracie, svoboda, rovnost, solidarita, férovost či vláda práva. Nebo také uznávání mezinárodního práva, odsuzování agresivního chování a válečných zločinů. Po dvaceti letech členství bychom to už měli nejen vědět, ale také se podle toho chovat. Na to si ovšem budeme muset alespoň čtyři roky počkat.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026