03. prosince, 2025 Vít Dostál
Sestava visegrádských premiérů z roku 2021. Zleva stojí Mateusz Morawiecki, Eduard Heger, Viktor Orbán a Andrej Babiš. Foto: Wikimedia Commons/Chancellery of the Prime Minister of Poland
Visegrádská spolupráce se stala jedním z témat letošní české předvolební kampaně a promítla se i do programu nové vlády. Z mnoha důvodů jsou ale představy nastupujícího kabinetu iluzí, jež jen ukazuje, že programové prohlášení bylo – přinejmenším v oblasti zahraniční politiky – psáno pro svět, který neexistuje. Andrej Babiš v kampani často opakoval, že to byl premiér Petr Fiala, kdo zrušil Visegrád, když zničil vztahy se Slovenskem a Maďarskem. Hned z několika důvodů je tato teze mylná.
Mimo jiné proto, že Visegrádská skupina fakticky upadá už od roku 2014. V té době měla za sebou velmi úspěšné desetiletí. Všechny čtyři země se staly součástí Evropské unie. Visegrád dokázal efektivně tlumit vnitřní rozpory, když uklidňoval tehdy napjatý vztah mezi Slovenskem a Maďarskem. Stejně tak byl inspirací pro země západního Balkánu a Východního partnerství, a to jak díky své úspěšné cestě do Evropy, tak vzhledem ke schopnosti exekutiv čtyř států efektivně spolupracovat.
V neposlední řadě toto kvarteto nejednou představovalo avantgardu v rámci Evropské unie. Ať šlo o otázku energetické bezpečnosti, spolupráci se zeměmi dále na východ či další sektorové agendy, právě Visegrád dokázal přicházet s novátorskými idejemi. Lze říci, že v některých evropských politikách to byla právě visegrádská spolupráce, která urychlila emancipaci těchto zemí po vstupu do EU při začleňování do bruselských struktur a mechanismů.
Po začátku ruské agrese vůči Ukrajině v roce 2014 se však rozpadl visegrádský konsensus ohledně vnímání bezpečnostních rizik, aby byl následně nahrazen falešnou ideou, že dostatečným smyslem Visegrádu je boj proti relokačním kvótám na žadatele o azyl na půdě EU. Nutno dodat, že v určitém období byl v této oblasti Visegrád úspěšný. Dosažená vítězství byla ale vykoupena zničením jeho pozitivní značky. Navíc soustředění významu V4 na jedno téma (migraci) či jednu taktiku (odpor vůči „Bruselu“) vedlo k degradaci dalších agend.
Toto naleštěné období Visegrádu, kdy se z něj stal symbol, ale zároveň slábl jeho skutečný obsah, nicméně přineslo některá politická pouta. Jejich výsledkem bylo osobní zapojení Viktora Orbána do kampaně Andreje Babiše před českými parlamentními volbami v roce 2021 nebo politické přátelství maďarského premiéra s jeho slovenským protějškem Robertem Ficem. Do roku 2023 měl Orbán vliv také na některé agendy polské evropské politiky. Jednalo se například o odpor vůči takzvanému principu podmíněnosti při vyjednávání víceletého finančního rámce EU.
Byl to ale ve skutečnosti další moment, ve kterém se začal Visegrád drolit. Orbánova pomoc Babišovi nebyla logicky po chuti Petru Fialovi. Blízkost některých polských národně-konzervativních politiků ze strany Právo a spravedlnost (PiS) k Orbánovi zase vedla k tomu, že se po volbách v říjnu 2023 nová polská vládní garnitura v čele s Donaldem Tuskem obrátila proti Budapešti. To ukazuje, že když si do Visegrádu začali někteří stále více projektovat své univerzální politické cíle, stalo se střídání vlád a politických stylů ve všech čtyřech zemích pro tuto středoevropskou spolupráci potíží.
Vraťme se k Babišově tezi, že to byl právě Petr Fiala, kdo po svém nástupu do premiérské funkce v roce 2021 zapříčinil zánik Visegrádu. Tady je třeba připomenout, že přes vytrvalé Orbánovo fandění Babišovi se Fiala zpočátku visegrádským setkáním nevyhýbal. Těžko však kvůli svým podporovatelům mohl dlouhodobě projevovat ochotu setkávat se na pravidelné bázi s Orbánem a Ficem, když jeho vláda dennodenně tvrdila, že je jedinou zárukou českého směřování na Západ.
Situace eskalovala na tiskové konferenci během českého předsednictví ve V4 zjara roku 2024, kdy se premiéři Fiala, Tusk, Fico a Orbán pohádali i před kamerami. Následně vzhledem ke vstřícnosti nové slovenské vládní koalice vůči Rusku a její podivné hře s normalizačními symboly přerušila česká strana tradiční společné zasedání vlád obou států. Šlo o krok, který polarizoval českou politickou scénu, když tehdejší opozice volala po obnovení nadstandardních vztahů se Slovenskem.
Důvodem výše popsaných rozporů byla rétorika Fica a Orbána relativizující ruskou agresi vůči Ukrajině. V takovém momentě prostě nedávalo Fialovi ani Tuskovi smysl jednat s nimi na nejvyšší politické úrovni, a ukazovat tak váhu politického spojenectví, které ve skutečnosti přestalo existovat. Vztahy se ale zcela nerozpadly. Například český ministr zahraničí Jan Lipavský je udržoval a se svými protějšky v Bratislavě i Budapešti normálně komunikoval. Nezdá se také, že by v česko-slovenských nebo česko-maďarských vztazích dlelo nějaké zásadní problematické téma k vyřešení. Diplomacie funguje normálně.
Podstatnějším hřebíčkem do visegrádské rakve bylo ale vyhrocení polsko-maďarského sporu. Stalo se tak po porážce dosud vládnoucí strany PiS v polských parlamentních volbách na podzim roku 2023. Někteří její politici se dostali pod drobnohled vyšetřovatelů. Jedním z výsledků bylo stíhání bývalého náměstka ministra spravedlnosti Marcina Romanowského, který se před polskými úřady rozhodl utéct do Maďarska. Tam získal politický azyl a Orbánův režim jej odmítá do Polska vydat.
Jde tak o další vrstvu sporů mezi současnou polskou a maďarskou vládou. Jejich hlavní linií je zmíněný rozdílný postoj Budapešti a Varšavy k ruské agresi vůči Ukrajině. Má však i další osobnější vrstvy, neboť Tusk je víceméně spojencem Orbánova oponenta Pétera Magyara, když oba patří k Evropské lidové straně. A Péter Magyar věří, že podobně jako Tusk porazí ve své zemi národně-konzervativní síly.
Je zde však ještě jedna otázka o potřebnosti Visegrádu, která jde za Babišovo rozčilování ohledně středoevropské politiky Fialovy vlády. Ve výše zmíněných zlatých letech po vstupu do EU skutečně Visegrád v mnoha ohledech reprezentoval společný zájem. V tématech, jako byla energetická bezpečnost nebo řada přechodných období, jež byla se vstupem svázaná, se Visegrád jako beranidlo hodil. Byl navíc spojený buď s pozitivní, nebo s alespoň neutrální značkou.
Tato značka však vybledla, navíc po dvaceti letech členství v EU přece jen automatických společných témat ubylo. Tím spíše v momentu, kdy se uvedené čtyři země neshodnou na postoji ke klíčové geopolitické události první čtvrtiny 21. století, tedy k ruské agresi. Země V4 se jednoduše staly normálními státy EU a mají některé zájmy společné, některé odlišné. Visegrádská sounáležitost už neexistuje a členství v tomto uskupení k ničemu nepředurčuje.
A úzkou spolupráci jednoduše obnovit nepůjde. Hlavní překážkou bude skutečnost, že Polsko a Maďarsko spolu nemluví. Sní-li tedy nová česká vládní většina o Visegrádu, může vzhledem k polskému přístupu počítat s méně než polovinou jeho populace. A kdoví, jak to bude s visegrádským osudem vypadat po maďarských parlamentních volbách na jaře příštího roku, v nichž může vyhrát Orbánův oponent Magyar.
K tomuto výhledu je však potřeba dodat, že Visegrád může stále mít svoji užitečnou roli. Česko, Polsko, Slovensko ani Maďarsko ze střední Evropy nikam neutečou, a jsou tím svým způsobem odsouzeny k interakci. Ta může v ideálním případě nabývat charakter přátelských vztahů plných spolupráce. Patří se zde uvést, že přes problematizující vývoj posledních let dobré vztahy v dalších oblastech fungují: prohlubují se byznysová partnerství i mezilidské kontakty na té nejběžnější úrovni. Dvacet let společného členství v EU bychom neměli slavit pouze jako scelení západní a východní části Evropy, ale také jako bezprecedentní propojení středoevropského prostoru.
V tomto všem mohou právě fundamenty visegrádské spolupráce sehrávat pozitivní roli. Jedním z nich je Mezinárodní visegrádský fond, který pětadvacet let poskytuje prostředky na iniciativy občanské společnosti, jež prohlubují kontakty v regionu.
Jistě, jde o peníze limitované, jež se nemohou vyrovnávat evropským, avšak třeba ani norským fondům. I tak jejich dobré zacílení přináší ovoce. Nejlépe je to vidět v kontrastu toho, jak hluboká je provázanost mezi občanskou společností Visegrádu a jak to vypadá například mezi Českem a Rakouskem, Polskem a Litvou nebo Maďarskem a Slovinskem. Poskytnuté prostředky napomáhají propojování lidských příběhů, a tím utvářejí tmel mezi společnostmi politice navzdory.
Vzhledem k politické polarizaci je však otázkou, zda Mezinárodní visegrádský fond ustojí nejrůznější tlaky. I zde je ale možné hledat mechanismus, který by znamenal více plurality a méně dominance určitého politického směru v prioritách této instituce. Podpora Fondu je distribuována celým společnostem, a nabízí se tak otázka, zda dohled nad jeho fungováním musejí provádět pouze ministerstva zahraničních věcí. Nominanty do nějaké „rady“ Fondu by mohli vyslat například prezidenti, parlamenty, regiony nebo municipality. Takto by jediná instituce Visegrádu byla více ochráněna před tlaky, jež koneckonců přivedly na okraj bezvýznamnosti tuto středoevropskou spolupráci jako celek.
Bude-li tedy chtít Andrej Babiš přemýšlet nad obnovou Visegrádu, dává si skutečně velký úkol. Usmířit dnešní Varšavu s Budapeští nebude snadné. Spíše ale jen používá magickou „vé čtyřku“ jako vehikl pro promování vlastních politických představ o EU. Partnery k tomu v Bratislavě a Budapešti (tam možná dočasně) najde, ale spíše to bude znamenat jen další polarizaci střední Evropy, marginalizaci Česka v Evropě a ve výsledku úpadek Visegrádu. Přitom inovativní přemýšlení o tomto zadušeném formátu je dnes skutečně potřeba a cestou by mohla být právě jeho výše naznačená pluralizace.
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026