Církevní restituce – Češi jsou poslední v Evropě

27. listopadu, 2012 RUBRIKA Střední Evropa


Boj o církevní restituce otevřel mimo jiné debaty o církvích jako takových. Je „ateistické“ Česko připraveno zabývat se veřejně otázkami spojenými s náboženstvím? Mnohým z nás se mohlo donedávna zdát, že přítomnost církví v Česku je pouze jakýmsi latentním jevem, a na tento fakt jsme si pohodlně zvykli. Církve se však najednou přesunuly do středu pozornosti, a aniž by to možná samy chtěly, staly se jedním z hlavních témat politické sezóny. Díky boji o zákon řešící majetkové vyrovnání církví se také ukázalo, jak hbitě se dá téma využít pro předvolební kampaň, či jak jsou v nás stereotypy o náboženství z komunistických učebnic stále pevně vryty.

Socialistické retro

Co však přinesl boj za Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nového do veřejného diskursu? Tak například se zrodil fenomén předvolebních billboardů v proticírkevním ladění, kterými nás častuje podél silnic ČSSD. Již teď můžeme směle konstatovat, že se jedná zatím o nejvýraznější využití, lépe řečeno zneužití, náboženského tématu pro předvolební kampaň od roku 89. Z politických debat se k nám řine spousta úvah o vztahu státu a církve, některé dokonce v retro stylu socialistického materialismu. Podle jeho vyznavačů je jediným smyslem církve získávání majetku, jemuž podmiňuje i věci víry. Sekularismus rovná se boji pokroko-vé světské moci proti záškodnickému snažení reakčních církevních kruhů. Tato perspektiva pak hází náboženství na hromadu ekonomicky a politicky motivovaných ideologií. Občas jsme svědky plytkého dějinného exkurzu, mapujícího temnou historii katolické církve, prezentovaného za účelem zpochybnění vlastnického práva římských katolíků na konfiskovaný majetek.

Co však toto dění kolem procesu majetkového narovnání může přinést církvím, krom šance získat zpět, co jim bylo ukradeno? Chtě nechtě se musí pokusit o veřejnou obhajobu požadavku na vrácení komunisty ukradeného majetku. Paradoxně tak může nastat období větší otevřenosti církví vůči širší veřejnosti. Dost možná právě na takový impulz řada lidí čeká, máme tu stále oněch 45% nábožensky nepřiznaných obyvatel ČR. Restituce také vedly k bližší spolupráci mezi církvemi navzájem. Ty se dostaly totiž do situace, kdy musí, jak se říká, táhnout za jeden provaz. A že se jim to daří, dokládá i akt katolické církev, jež se vzdala dvaceti procent finanční náhrady ve prospěch náboženských subjektů oficiálně uznaných stá-tem až po roce 1989 (Apoštolská církev, Luterská evangelická církev augsburského vyznání aj.).

Jak jsou na tom jinde

A jak si vlastně stojí Česko s restitucemi v kontextu ostatních postkomunistických zemí? Pobaltské státy například majetek církvím již navrátily. Zejména v Lotyšsku a Estonsku narovnání proběhlo už v 90. letech. Polská vláda přijala zákon o církevních restitucích už v roce 1989 a zřídila při ministerstvu vnitra 5 komisí, které dohlížejí na návrat majetku (komise pro církev katolickou, pro pravoslavnou a pro evangelickou církev augsburského vyznání, pro židovské obce a pro ostatní náboženské společnosti). Maďarsko v roce 1991 přijalo zákon o navrácení několika tisíců budov, jež byly definovány jako nezbytné pro pastorační, charitativní, vzdělávací a sociální činnost dvanácti majoritních církví. Zákon se vztahuje k majetku zabavenému po 1. lednu 1946. Dále přijalo zákon o daňových asignacích a v roce 1997 směly církve nárokovat finanční kompenzaci za majetek, který jim nemohl být vydán. Slovensko pak v roce 1993 přijalo zákon o obecním majetku zabaveném ostatním církvím a náboženským skupinám, které dostaly několikrát možnost zažádat o jeho navrácení. Nápravu však zpomaloval nedostatek prostředků potřebných na finanční kompenzace.

Ve „východním“ Německu k rozsáhlému vyvlastnění církevního majetku nedošlo, tudíž se po roce 1989 tato problematika neřešila. Několik málo budov a pozemků, jež byly odebrány, se ještě během komunistického režimu podařilo získat zpět fyzicky či kompenzacemi. V Chorvatsku na základě dohody s Vatikánem, která byla uzavřena roku 1998, se stát zavázal k navrácení či finanční kompenzaci majetku katolické církve zabaveného po roce 1945. Ovšem jak katolická, tak i pravoslavná církev stále čekají na navrácení části svého bývalého vlastnictví. V případě Slovinska však majetkové narovnání doposud nebylo dokončeno. O kompletním vypořádání můžeme mluvit pouze v souvislosti s židovskou obcí, ta však čítá jen necelých 200 členů a nárokovaného majetku nebylo mnoho. Bulharsko jako jedna z prvních východoevropských zemí přijalo zákon o restitucích. Navzdory tomu zde nebyly požadavky církví o navrácení zabaveného majetku plně vyslyšeny.

Rumunsko bylo poslední zemí, jež po pádu Železné opony přijala zákon o restitucích vůbec. Velmi zdlouhavé je také majetkové vyrovnávání se
s náboženskými subjekty. Samotný proces brzdí i fakt, že není dostatečný přístup k archiváliím, které by přímo dokazovaly oprávněnost nároku, respektive potvrdily vlastnictví majetku před konfiskací. Na Ukrajině pak Státní výbor pro náboženské otázky zajistil, že většina majetku byla navrácena. Na státu bylo ovšem možné nárokovat pouze budovy a předměty nezbytné pro náboženské uctívání. Většina putovala zpět ukrajinské pravoslavné církvi a řecko-katolické církvi. Rusko hned v první dekádě po rozpadu Sovětského svazu odevzdalo církvím zhruba 3500 objektů a na 15 tisíc náboženských předmětů, jakými jsou například pravoslavné ikony a židovské tóry. Část artefaktů si však stát ponechává ve svých muzejních sbírkách.

Weberovský ideální typ mezi zmíněnými příklady z bývalého východního bloku pravděpodobně nenajdeme, ale určitě je dobré pohlédnout na problematiku ze širší perspektivy. Faktem zůstává, že naprostá většina postkomunistických evropských států již přijala právní úpravu počítající alespoň s částečnou restitucí, byť se řada zemí potýkala a stále potýká s obtížemi s vydáváním majetku či vyplácení kompenzací. V tomto ohledu je tak Česká republika patrně posledním státem v pořadí.

Kateřina Hamplová

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.