„Pussy“ pro Kirilla aneb usmíření ve Varšavě

27. listopadu, 2012 RUBRIKA Střední Evropa


Až budou v Polsku tvořit seznam nejdůležitějších událostí roku 2012, na čelném místě se bezpochyby objeví podpis společného prohlášení předsedy polské biskupské konference Józefa Michalika a moskevského patriarchy Kirilla I., ke kterému došlo 17. srpna ve Varšavě. Ve stejný den byly v Moskvě odsouzeny ke dvěma letům vězení tři členky hudební skupiny Pussy Riot kvůli své únorové „punkové modlitbě“ v Chrámu Krista Spasitele, během níž hodlaly tepat spolupráci patriarchy Kirilla s režimem Vladimira Putina. Fakticky to v chrámu nestihly, neboť byly rychle vyvedeny, tudíž vše dokonaly až prostřednictvím videoklipu zavěšeného na internetu. Pravoslavná církev se za dívky přimluvila alibisticky až po vynesení rozsudku. Sám patriarcha přešel celý soudní proces mlčením.

Stín drakonického trestu pro tři výtržnice visel nad historickou patriarchovou návštěvou v Polsku. Navíc zdejší média představovala další sporné momenty v životopise současného vůdce ruské pravoslavné církve, mezi něž kromě blízkosti k Vladimiru Putinovi patřila údajná spolupráce s KGB. Pro řadu Poláků jedna z klíčových otázek zněla: Máme se usmiřovat s člověkem, jehož osobnost vzbuzuje tolik otazníků a který není schopen požádat o milost pro své svérázné kritičky? Nepatří snad ke křesťanství schopnost odpouštět? Během samotné návštěvy Kirill sklízel spíše kladné ohlasy. K sympatickým gestům patřilo uctění památky komunistickým režimem zavražděného kněze Jerzyho Popiełuszka. Ruský patriarcha navzdory pověsti agenta KGB ve svých vystoupeních odkazoval na špatnost totalitních režimů, ať již nacistického nebo komunistického ražení. V duchu usmíření pak zdůrazňoval, co obě církve a potažmo Poláky a Rusy spojuje. Prohlásil navíc, že přicestoval na Západ, čímž se symbolicky odstřihl od ruské imperiální tradice, která řadila Polsko do sféry svého vlivu.

Interpretace textu společného prohlášení

Různých interpretací se dostalo samotnému textu prohlášení adresovaného polskému a ruskému národu. Někteří tuto výzvu k usmíření srovnávali se slavným dopisem polských biskupů jejich německým protějškům z roku 1965, v němž se objevila slova „odpouštíme a prosíme o odpuštění“. Podobně silná formulace sice v prohlášení katolických a pravoslavných představitelů nezazněla, nicméně s výslovným odkazem na modlitbu Otče Náš se v prohlášení o odpuštění vin hovoří. Bývalý polský ministr zahraničí Adam Daniel Rotfeld na adresu pochybovačů o podobnosti obou apelů ironicky poznamenal, že by rád poznal někoho moudrého, kdo by mu vysvětlil rozdíl mezi výzvou polských biskupů z roku 1965 a pasáží z Otčenáše „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“.

Polské liberální kruhy se vymezovaly vůči té části prohlášení, která vyzdvihla společné hodnoty a kritizovala některé projevy postupující sekularizace, jmenovitě pak interrupce, eutanázii, manželské svazky homosexuálů a konzumní způsob života. Někteří proticírkevně založení publicisté to vykládali jako spojení dvou zkostnatělých institucí proti modernímu světu. Otázkou je, zda mohlo zaznít něco jiného v prohlášení křesťanů, kteří v souladu se svým učením vyzývají k ochraně lidského života od početí po přirozenou smrt a za základ společnosti považují rodinu coby svazek muže a ženy mající děti. Výtky, že se jedná o útočné prohlášení zaměřené na „nevěřící“, lze vyvrátit poukázáním na odstavec, v němž se k dialogu vyzývají všichni (i ateisté jsou zde výslovně jmenováni), kteří stojí o obnovení vzájemné důvěry, sblížení lidí a mírovou budoucnost.

V prohlášení jsou zmíněny časté projevy nepřátelství vůči Kristovi a snahy vyloučit církev z veřejného života. Tady si musíme uvědomit, že v Polsku je působení katolické církve na politickou scénu velkým tématem. Světonázorové otázky typu registrovaného partnerství či umělého oplodnění se na politické scéně řeší takřka každý den. Existují zde strany v čele s Právem a spravedlností Jarosława Kaczyńského, které se pokládají za správce křesťanských hodnot, jež považují za nedílnou součást identity polského národa. Silná konzervativní frakce však působí i ve vládní Občanské platformě, která líčí jinak spíše na liberální voliče.

Boj o postavení církve v Polsku

Katolická církev má silnou pozici i na mediální scéně, čehož symbolem je Radio Maryja řízené redemptoristou Tadeuszem Rydzykem. Otec Rydzyk platí za kontroverzní postavu, která mimo jiné dává nevyžádaná rozhře-šení politickým špičkám. Nedávno se například pozastavil nad tím, že pre-zident Bronisław Komorowski chodí veřejně (sic!) k svatému přijímaní, když podporuje metodu umělého oplodnění „in vitro“ a interrupce. Problém je v tom, že interrupce ani „in vitro“ prezident nikdy nepodporoval. Na případ upozornil v Gazetě Wyborcza i u nás známý dominikán Tomasz Dostatni, jenž se prezidenta zastal. Polská církev nezní tedy pouze hlasem otce Rydzyka. Nicméně o tom, jaký vliv má Rydzyk na řady polských voličů, svědčí informace médií, že se o jeho přízeň uchází jak Jarosław Kaczyński, tak jeho bývalý spojenec a dnešní konkurent v konzervativním táboře Zbigniew Ziobro. Ten patří k zakladatelům zatím nepříliš silné strany Solidarní Polsko, v jejímž interním materiálu (upozornil na něj týdeník Wprost) se za jedno z hlavních rizik pro budoucnost strany označuje ztráta Rydzykovy podpory. Z výše uvedeného vyplývá, že spor o (ne)vytlačování církve z veřejného života nemá v Polsku triviální řešení, přičemž z vlivu některých katolických představitelů na politiku jsou nešťastní i mnozí věřící.

Na druhou stranu se nelze divit jistým obavám církevních hodnostářů před nepřátelskými útoky vůči křesťanům. Zde se vracíme k případu Pussy Riot. Asi málokoho z vyznavačů liberální demokracie by napadlo požadovat za jejich čin vězení. Pochopitelný je i jejich protest proti příchylnosti Kirilla I. k autoritářskému vládci Putinovi, jehož podpořil před březnovými prezidentskými volbami. Ovšem metoda a místo jejich protestu jsou zarážející. Šlo opravdu o upřímně míněný protest nebo jen spíše o snahu šokovat za každou cenu? Rozpaky dovršilo nesmyslné vystoupení „striptérské“ ukrajinské skupiny Femen, jejíž představitelka podřízla motorovou pilou kříž, prý na protest proti odsouzení členek Pussy Riot. V polských médiích se mimo jiné vyskytly úvahy křesťanských publicistů, coby polští podporovatelé ruské trojky řekli tomu, kdyby podobná punková formace vystoupila před obrazem Černé Matky Boží v Čenstochové nebo v nějaké synagoze.

Církevní nepolitická politika?

V polských médiích se vedla diskuse, zda lze snahu o usmíření mezi polskou katolickou církví a ruským pravoslavím označit za politickou událost. Většina komentátorů se přikláněla ke kladné odpovědi. Poukazovali přitom i na „jednotu trůnu a oltáře“ na Rusi, přičemž pochybovali, že by se moskevský patriarcha odhodlal k podobnému kroku bez souhlasu Kremlu. Vztah k Rusku zůstává na polském politickém jevišti klíčovou záležitostí, k čemuž bezpochyby přispěla i tragická nehoda polského letadla ve Smolensku v dubnu 2010. Ve chvíli bezprostředního smutku nad smrtí významných polských představitelů v čele s prezidentem Lechem Kaczyńským asi nikdo netušil, jak téma letecké katastrofy rozdělí politickou scénu. Tábor Jarosława Kaczyńského v zajetí spiklenecké teorie naznačuje, že se nejednalo o nehodu, nýbrž o atentát, v němž měla prsty kromě ruské strany i polská vláda. Činí tak bez sebemenšího důkazu. Ne že by se ruská strana nechovala divně, když odmítá Polákům vydat trosky havarovaného letadla. Nicméně spíše než snahu skrýt důkazy o atentátu za tím člověk cítí tradiční ruskou potřebu zamaskovat vlastní selhání (viz několikadenní mlčení po havárii v Černobylu), ke kterému možná částečně došlo na smolenském letišti. Proč by si ale měli Vladimir Putin a Donald Tusk přát smrt Lecha Kaczyńského, zůstává záhadou.

V předvečer podepsání společného prohlášení polskou politickou reprezentaci překvapil arcibiskup Józef Michalik, když se distancoval od smolenského třeštění a obviňování údajných pachatelů bez důkazů. Do té doby totiž platil šéf polských biskupů za stoupence teorie atentátu. Jeho distanc jen prohloubil zmatení v konzervativním táboře, jak přistupovat ke katolicko-pravoslavnému usmiřování. Jak vysvětlit svým příznivcům, že katolická církev, k níž se konzervativci hlásí, uzavírá dohodu s ruskou stranou, která má údajně na rukou krev obětí smolenského neštěstí? Příznačné bylo, že Jarosław Kaczyński se k podpisu prohlášení osobně vůbec nevyjádřil. Podle některých analytiků by rozkol s katolickými vrcholnými představiteli mohl znamenat začátek jeho definitivního pádu.

Historická událost, na kterou se může zapomenout

I s ohledem na existenci jaké-hosi „smolenského náboženství“ lze jakoukoli snahu o snížení dlouhodobého rusko-polského napětí jen přivítat. I proto mnoho polských komentátorů hodnotilo výzvu církevních předáků k usmíření jako krok správným směrem, a to i z pohledu nevěřících. I kdyby byl Kirill I. zaúkolován prezidentem Putinem, nic se nemění na tom, že se jednalo o ruské vstřícné gesto. A to nejen z ohledu na vztahy obou zemí, ale i z perspektivy zlepšování vztahů západního a východního křesťanství.

Moskevský patriarcha má ke katolické církvi údajně o hodně blíže než jeho předchůdce Alexij II., který odmítal pozvat papeže Jana Pavla II. do Ruska a kritizoval jej za cestu na „pravoslavnou“ Ukrajinu. Nyní se spekuluje, že by podpis na varšavském královském zámku mohl být předehrou k setkání pravoslavného předáka se současnou hlavou katolické církve Benediktem XVI. Zda k této historické události dojde, ukáže až budoucnost. Ostatně ta nám odhalí i to, zda bylo historickou událostí ono společné prohlášení polských katolíků a ruského pravoslaví. Pokud by za ním nenásledovaly další kroky vedoucí ke snížení polsko-ruského napětí, brzy se na něj zapomene.

Tomáš Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.

slot pulsa, slot deposit pulsa, agen slot pulsa, slot pulsa, slot deposit pulsa tanpa potongan, deposit pulsa tanpa potongan, slot online