Demografická krize střední Evropy ve světovém kontextu

16. prosince, 2020 RUBRIKA Střední Evropa


imageKOcFoto: Pixabay/Antranias

 

Pomalu končí kulatý rok 2020, který vybízí k bilancování uplynulého desetiletí. A to obzvláště v době pandemie koronaviru, jež se ukazuje být zásadním krizovým předělem, po němž už svět nebude stejný. Při zpětném pohledu vidíme, že se během poslední dekády výrazně proměnil i demografický vývoj. A to spíše k horšímu. Středoevropský region v tom hraje zajímavou roli. Česká republika se totiž v jednom z nejdůležitějších demografických ukazatelů dostala z kontinentálního podprůměru na páté místo v Evropě. Další zajímavostí je revoluce v podpoře porodnosti, k níž loni došlo v Maďarsku.

 

Zásadním demografickým ukazatelem je úhrnná plodnost, anglicky total fertility rate. Její přesná definice je trochu složitější. Podle Českého statistického úřadu vyjadřuje „průměrný počet živě narozených dětí připadajících na 1 ženu ve věku 15-49 let za předpokladu, že by míry plodnosti podle věku v daném kalendářním roce zůstaly nezměněny“. Zjednodušeně řečeno jde o hlavní ukazatel generační obměny a dlouhodobé udržitelnosti populace. Podle něho do velké míry poznáme, jakou má daná společnost budoucnost.

Vyspělé státy by měly mít hodnotu alespoň okolo 2,1 dítěte na ženu, protože se tak společnost kompletně generačně obnovuje. Jenže této výše žádná z evropských zemí nedosahuje. A čím nižší tato hodnota je, tím více si říká příslušná společnost o problémy. Při nízké porodnosti se totiž dlouhodobě snižuje potenciál ve všech oblastech života stárnoucí společnosti, od ekonomiky založené na spotřebě přes schopnost udržet sociální systém a služby bez masové migrace až po mezinárodní pozici. Taková země je jednoduše na sestupné spirále, ze které se vystupuje čím dál tím obtížněji, protože poměr ekonomicky aktivního a neaktivního obyvatelstva se rychle rozevírá.

Pokud stát udržuje dlouhodobě úhrnnou plodnost jen několik desetin pod oním číslem 2,1, dá se populace doplňovat malou a dobře promyšlenou imigrací z kulturně blízkých zemí. Jakmile klesne na delší čas hlouběji, je zaděláno na velký problém. A zatímco do roku 2010 se s ním potýkaly hlavně jižní křídlo EU, Balkán, střední Evropa a postkomunistické státy, dnes si na něj zadělávají i mnohé země zbytku Evropské unie a anglosféry, tedy anglicky mluvících států. Úhrnná plodnost na starém kontinentu se snížila na slabou hodnotu okolo 1,5 potomka na ženu.

 
Být, či nebýt jako Západ

Když si zasadíme demografickou situaci střední Evropy do mezinárodních souvislostí, vidíme, že se v uplynulém desetiletí státy napříč světem rozčlenily z hlediska vývoje počtu obyvatelstva na dvě části – na ty s nízkou nebo rychle snižující se porodností a na ty, které v této oblasti moc klesat nehodlají. Druhý typ zemí se nachází především v subsaharské Africe a ve většině muslimského světa. Zatímco subsaharská Afrika navzdory dlouhodobým předpovědím stále ani náznakem nesrovnala krok se Západem a má minimálně trojnásobnou porodnost oproti Evropě, střední východ, střední Asie a severní Afrika se rozdělily na dvě skupiny. Sunnitské muslimské státy (a Izrael) si udržují většinou asi dvojnásobnou (ale i vyšší) porodnost oproti evropskému průměru, kdežto převážně šíitské muslimské země v čele s Iránem se k tomuto průměru už blíží. Zajímavou výjimkou je sunnitské Turecko, kde minulý rok klesla úhrnná fertilita pod hodnotu dvě děti na ženu.

Vzhledem k výrazně mladé populaci uvedených regionů, které už nyní mají asi dvojnásobně více obyvatel než Západ, porodnost drtivě vyhrává nad úmrtností, takže v nich populace rychle roste. To je skutečný kontext, v němž se bude odvíjet budoucnost Západu, přičemž žádnou velkou změnu čekat nelze. Pokud tedy někdo s nadějí vyhlíží stárnutí a vymírání Západu jako šanci pro přírodu či cokoliv jiného, výše uvedené statistiky ho rychle vrátí do reality.

To Latinská Amerika se porodností pomalu, ale jistě přibližuje evropskému průměru. Postupně klesá také natalita v jižní a jihovýchodní Asii, kde se nyní většinou rodí na matku asi o čtvrtinu až polovinu dětí více než na starém kontinentu. To se týká i druhé nejlidnatější země světa Indie. Hlavní výjimkou je tak sousední Pákistán, v němž stále přichází na svět dvojnásobně vyšší počet potomků na ženu než v Evropě a pokles porodnosti je tam velmi pomalý. V Afghánistánu je pak natalita na úrovni subsaharské Afriky.

Na této pomyslné cestě po modré planetě se dostáváme k východní Asii. Tento region se zařadil mezi vyspělé části světa nejen ekonomicky, ale také demograficky a udělal to důsledněji než Evropa. Východoasijské státy mají dokonce výrazně nižší úhrnnou plodnost než ona, a tak stárnou a rychle vymírají. Platí to hlavně pro Japonsko, jehož směrem kráčejí Jižní Korea, Tchaj-wan a především Čína.

 
Více bitů, méně sexu

V rychlém vymírání pokračují také evropské státy bývalého Sovětského svazu a většina zemí Balkánu, u nichž jde o kombinaci nízké porodnosti okolo evropského průměru, vysoké úmrtnosti a emigrace. A nejde jen o rekordmana Ukrajinu, která za poslední desetiletí ztratila (v hranicích z roku 2013) další asi dva miliony obyvatel. Například Rumunsko, Bulharsko nebo Srbsko přišly o pět až šest procent obyvatel. Také z nadějného růstu porodnosti v Rusku se v polovině uplynulé dekády stal rychlý pokles, což spolu s vyšší mortalitou znamenalo loňský více než třísettisícový přebytek zemřelých nad narozenými. Když se přesuneme na anglofonní Západ, z uspokojivé úhrnné plodnosti okolo dvou dětí na ženu spadl tento ukazatel na hodnotu okolo 1,7 a Kanada se pohybuje už pod hranicí 1,5 potomka na ženu.

Jelikož v době hospodářského růstu byla ve vyspělých zemích donedávna tendence spíše k růstu porodnosti, jde o zásadní zlom značící velkou proměnu životního stylu. Mladí lidé mají méně sexu, méně holdují alkoholu i drogám, zato mají více možností a hodin strávených v digitálním světě. To prokázal kupříkladu průzkum, který v roce 2019 zveřejnil deník The Washington Post. V něm mimo jiné zaznělo, že 28 procent mužů mezi osmnáctým a třicátým rokem života trávilo nejméně rok v celibátu. Násobně vyšší jsou výsledky podobných bádání v Japonsku, jež tak představuje jakéhosi předskokana demografického kolapsu rozvinutých zemí v digitální éře. Tento trend se totiž v různé formě projevuje i ve zbytku Západu a tedy i u nás, což letos v létě potvrdil i průzkum Světové zdravotnické organizace (World Health Organization; WHO).

Výsledkem je, že dosavadní evropští premianti v porodnosti mimo anglosféru, Skandinávie a státy Beneluxu, které měly ještě před deseti lety úhrnnou plodnost na slušné úrovni od 1,8 až po 2 děti na ženu, se dnes pohybují mezi hodnotami 1,4 a 1,7. Svým způsobem se vymyká Francie, ale i tato země s nejvyšší fertilitou v Evropě klesla z 2,02 dítěte na ženu na 1,84. Zdánlivě jsou to pouhé desetinky, ale ve skutečnosti jde o možný přesun státu z dlouhodobě udržitelného vývoje obyvatelstva do spirály stárnutí a vymírání. Třeba Finsko se z hodnoty 1,87 v roce 2010 dostalo na 1,35 v roce 2019 a počet narozených dětí poklesl ze 61 tisíc na necelých 46 tisíc, takže loni zemřelí přečíslili nově narozené o více než osm tisíc. Ještě smutnější je situace u většiny jižního křídla EU, které zrychlilo vymírání dalším snižováním porodnosti. Rekordmanem je Španělsko s fertilitou 1,23 potomka na ženu a například Itálie vykazuje tento údaj ve výši 1,27. Nízká porodnost a rychlé stárnutí populace jen dokreslují hospodářské a sociální problémy těchto zemí a zároveň znamenají potenciál jejich prohloubení v budoucnosti.

 
Migrace jako lék?

Po tomto exkurzu se konečně dostáváme do střední Evropy, kde mezi jednotlivými státy panují značné rozdíly. Zajímavé desetiletí má za sebou Německo, kde každá čtvrtá žena nemá či nechce mít děti a kde zemřelí převyšují narozené již od roku 1972. Od druhé poloviny 70. let si spolková republika udržovala trvale nízkou úhrnnou plodnost na úrovni 1,3 až 1,4 dítěte na ženu, což jen potvrdilo sjednocení Německa. Oblast bývalé NDR totiž z mírně vyšší hodnoty okolo 1,6 v roce 1989 klesla až na katastrofických 0,8 v letech 1993 a 1994, což spolu s migrací na západ vedlo k jejímu rychlému vylidňování.

Úhrnná plodnost východu a západu SRN se srovnala až v letech 2007-2008 a od té doby je ta východní navzdory menšímu počtu přistěhovalců o několik setin vyšší. Po roce 2009 se i díky sérii prorodinných opatření a masové imigraci celé Německo vzepjalo až k evropsky mírně nadprůměrné hodnotě 1,59 dítěte na ženu v roce 2016. Poté nastal mírný pokles, ale ještě vloni dosáhla země čísel alespoň na úrovni evropského průměru (1,55 potomka na ženu) a vykázala přebytek zesnulých nad nově narozenými „jen“ ve výši 161 tisíc lidí.

Vzhledem ke každoročnímu přílivu statisíců migrantů z ostatních zemí Evropské unie i mimo ní tak počet obyvatel Německa přestal klesat, a dokonce se poprvé ve své historii dostal nad 83 milionů lidí. Výsledkem však je nejen odliv kvalifikovaných sil z velké části Evropy, ale také zvýšení počtu lidí zahraničního původu. Těch je nyní ve spolkové republice již více než čtvrtina, tedy přes 21 milionů, z nichž asi třetina má mimoevropské kořeny. A právě u obyvatel zahraničního původu došlo v posledních letech k nejzásadnějšímu propadu porodnosti, když jejich úhrnná plodnost klesla na 2,06 dítěte na ženu, zatímco u zbytku Němců se pohybuje na úrovni 1,43.

Podobným, ale mírnějším průběhem si prošlo také Rakousko, jehož úhrnná fertilita byla v roce 2009 na úrovni 1,4 dítěte na ženu, aby vzrostla na 1,53 v roce 2016 a poté pomalu klesala až na 1,48 v roce 2018. Pro rok 2019 zatím nemáme k dispozici konečná data, ale daný ukazatel se patrně opět mírně zmenší. Porodnost a úmrtnost jsou nyní víceméně vyrovnány, ale to se asi bude postupně měnit. Zatímco v Rakousku porodností hýbe vysoký podíl obyvatel zahraničního původu a jejich rozličné způsoby integrace, v relativně homogenním Polsku je situace přímočařejší. Dlouhodobě nízká úhrnná plodnost klesla z úrovně 1,4 dítěte v roce 2009 na 1,26 v roce 2013. Výrazněji vzrostla až poté, co se před pěti lety ujala vlády strana Právo a spravedlnost (PiS).

Polsko tehdy zavedlo program 500+, v jehož rámci dostávala rodina podporu 500 zlotých měsíčně (asi tři tisíce korun) za každé druhé dítě. Od 1. července 2019 se tato částka vyplácí i za prvního potomka a zavedena byla také dávka na bydlení. Úhrnná plodnost se pak v roce 2017 skokově zvýšila na 1,46 dítěte na ženu, ale od té doby opět klesá, přičemž v roce 2019 činila 1,42. Zemřelí loni přečíslili nově narozené o téměř 35 tisíc. Ve světle aktuálních masových protestů za liberalizaci potratů tak o katolickém Polsku zřejmě vychází najevo i něco hlubšího. Mladí Poláci jsou prostřednictvím moderních technologií stále více propojeni s liberálními vrstevníky z ostatních částí Západu. Čím dál tím více tak sdílejí i jejich životní styl.

 
Jezdí celá rodina

Stabilní mírný vzestup úhrnné plodnosti pak zažili Slováci. Nejprve zareagovali na zhoršenou hospodářskou situaci poklesem z 1,41 dítěte na ženu v roce 2009 na 1,34 v letech 2012 až 2013, avšak pod vládou strany Směr-SD, která zvýšila podporu rodinám s dětmi, se ukazatel zvýšil až na 1,55. Nově narození nad zesnulými každoročně převažovali průměrně asi o tři až čtyři tisíce. Přestože jde o mírný a nedostatečný nárůst úhrnné plodnosti, jedná se o trend, který zatím do velké míry vzdoruje západním tendencím. Ještě výraznější je to v České republice. Z hodnoty 1,49 dítěte na matku v roce 2009 nejprve úhrnná plodnost poklesla na 1,42 v roce 2011, aby pak od roku 2013 poměrně rychle rostla, takže v letech 2018 a 2019 dosahovala výše 1,71. To naší zemi zajistilo nejprve sedmou a vloni dokonce pátou příčku v Evropě, neboť většina ostatních států zažila pokles.

Určitou roli v tom nejspíše hrálo také zvýšení jednotlivých dávek a slev na dani pro rodiny s dětmi, kterou v koaliční vládě Bohuslava Sobotky prosazovala hlavně KDU-ČSL. Po roce 2017 tuto agendu převzal také kabinet Andreje Babiše. Částečně sem lze započítat i slevy na jízdném nebo zrušení daně z nabytí nemovitosti. Dosud nerealizovány zůstaly plány premiéra Babiše na pomoc rodinám se třemi dětmi při pořizování rodinného vozu či při zajišťování bydlení. A dopady aktuální pandemie nemoci covid-19 asi další snahy o podporu velkých rodin zatím přibrzdí. Pro úplnost je nutné dodat, že rostoucí úhrnná plodnost při každoročním úbytku matek nutně neznamená i zvýšení počtu narozených dětí. Naopak, v roce 2009 jich u nás přišlo na svět 118 348, zatímco o deset let později jen 112 231.

Nakonec se zastavme u velkého sociálního experimentu, který se na počátku roku 2019 odehrál v Maďarsku. To vymírá už od roku 1981, což je v Evropě po Německu nejdéle. Pod vládou strany Fidesz premiéra Viktora Orbána se stát zaměřil na zvýšení úhrnné plodnosti, která v roce 2009 činila 1,32 potomka na ženu, ale za hospodářské krize se propadla až na 1,23 v roce 2011. Po sérii více či méně promyšlených vládních opatřeních se zvýšila až na hodnotu 1,49 dítěte, kterou si Maďaři udržovali mezi lety 2016 a 2019. I tak se ale každým rokem narodilo o 30 až 40 tisíc lidí méně, než jich zemřelo.

Neutěšená situace vedla Viktora Orbána k nastartování programu, který nemá v Evropě obdoby. Ženám se čtyřmi a více dětmi odpustí stát daně do konce života. Rodiny mohou získat bezúročné půjčky do maximální výše 10 milionů forintů, tedy okolo 800 tisíc korun. A co víc, po narození třetího potomka jim bude tato půjčka odpuštěna. Stát výrazně navýšil podporu rovněž u bydlení nebo při koupi rodinného automobilu.

A jaký měl program zatím efekt? Už na přelomu let 2019 a 2020 se skokově zvýšila porodnost. Maďarský centrální statistický úřad zveřejnil zatím čísla za prvních devět měsíců letošního roku, kdy se narodilo 69 544 dětí. Za stejné období v roce 2019 jich bylo jen 66 292. Pokud nepůjde pouze o dočasné zvýšení jako v případě Polska, které však zavedlo méně ambiciózní podporu, mohlo by jít o inspirativní řešení. Jde totiž o přímou investici do budoucnosti. Jasno bude v příštích letech, až se snad evropské ekonomiky vzpamatují z následků pandemie koronaviru a zvýší se jejich otřesené finanční možnosti.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.