06. prosince, 2022 Jan Blažek
Giorgia Meloni miluje selfíčka. Svědčí o tom její Facebook. Foto: Facebook/giorgiameloni.paginaufficiale
Viktor Orbán je a vždy byl velice ambiciózní muž. Míval za cíl dosáhnout v maďarské politice a společnosti neotřesitelné mocenské pozice, a povedlo se mu to. Je za to sice kritizován těmi politiky a analytiky, kteří ještě věří v principy demokracie a zásady právního státu, ale těžkou hlavu si z toho nedělá. Naopak – jeho ambice jdou ještě dále. Chtěl by se stát lídrem evropského formátu, který na celém kontinentu pomůže prosadit ideologii, již sám doma nastolil a pomáhal definovat, tedy takzvanou iliberální demokracii.
Ta tkví mimo jiné v tom, že zásadní podíl moci ve státě ve svých rukou koncentruje silný vůdce, jehož legitimita se symbolicky odvozuje od vůle lidu. Umožnit, aby se mezi vládnoucího politika a „jeho“ lid stavěly takové instituce, jako jsou samostatně rozhodující soudy nebo kriticky uvažující média, je z hlediska této ideologie nežádoucí.
Maďarský premiér si v rámci iliberálního networkingu poklepává po zádech se spřízněnými politickými esy na východ i na západ od Budapešti – od ruského diktátora Vladimira Putina přes srbskou hlavu státu Aleksandra Vučiće a věčnou francouzskou prezidentskou kandidátku Marine Le Pen až po exprezidenta USA Donalda Trumpa.
Méně je ale vidět, že se okolo sebe také snaží vybudovat síť politiků, kterým skrze včasnou podporu sám dopomohl k moci, a oni mu proto mohou býti zavázáni. Vzpomeňme si třeba na někdejší premiéry Slovinska a Makedonie Janeze Janšu a Nikolu Gruevského. Chybělo koneckonců málo a i český expremiér Andrej Babiš mohl do tohoto okruhu patřit. V poslední době si Orbán ke spolupráci vytipoval slibně se rozvíjející mladé partaje ve Španělsku a v Itálii, stranu Vox vedenou Santiagem Abascalem a Bratry Itálie pod vedením Giorgie Meloni, jejichž politický vliv významně posílil. V obou případech jde o krajně pravicové strany, které více či méně otevřeně žijí z odkazu diktátorských režimů Francisca Franca a Benita Mussoliniho.
Když v září 2019 zajel Orbán do Říma podpořit ještě málo známou a zahraničním ignorovanou Giorgii Meloni na její stranický kongres, brala to jako poctu. Pro vládní deník Magyar Nemzet mu za to vysekla poklonu. „Pro nás je Viktor Orbán vzor,“ říkala tehdy s odkazem na jeho „boj za suverenitu a křesťanskou identitu vlastního národa“ i na jeho úspěchy na poli ochrany maďarských hranic před masovou migrací a maďarského hospodářství před „spekulativním kapitálem“. Pochválila ho i za odvahu, s jakou neváhal čelit americkému miliardáři Georgi Sorosovi, mecenáši demokratizačních iniciativ osmdesátých a devadesátých let.
Zdálo se, že šéf maďarské vládní strany Fidesz nalezl v Itálii žačku, která jako by mu z ideologického oka vypadla. To potvrdila i letos, když v půlce září v samotný předvečer italských voleb europoslanci z její strany jako jedni z mála hlasovali proti usnesení Evropského parlamentu o Maďarsku. Jim navzdory se ale většina hlasujících shodla, že Orbánův režim je volební autokracie. Snahy parlamentu a Evropské komise nadále kvůli korupci a nedostatečným právním zárukám zadržovat většinu evropských peněz určených Maďarsku Giorgia Meloni odsoudila jako nemístný nátlak, který jen Orbánovu vládu posune blíže k Moskvě.
Očekávání maďarské vlády od italských voleb byla proto značná. Poté, co ochladly vztahy mezi Budapeští a Varšavou, potřebuje izolované Maďarsko evropské spojence jako sůl. Hrozí totiž, že v dohledné době skutečně nedosáhne na peníze z evropských fondů. Vítězství pravicové koalice v Itálii proto Orbán hlasitě přivítal, když ihned zveřejnil blahopřejný tweet s odkazem na chorál fotbalových fanoušků Lazia Řím Avanti ragazzi di Buda! (Do toho, chlapci z Budy!). Píseň oslavuje maďarské povstání z roku 1956 a má silný antikomunistický, ale nikoliv protiruský akcent. A právě s ní na rtech přivítali roku 2019 italští bratři na zmiňovaném stranickém kongresu někdejšího profesionálního fotbalistu maďarské čtvrté ligy, který to dotáhl až na hegemona maďarské politické scény.
Giorgia Meloni Orbánovu povolební přihrávku zpracovala, ale do společného útoku nezavelela. Poděkovala, že se těší na spolupráci, ale praktické kroky nenásledovaly. A tak zatímco maďarská provládní média nafukovala a rozpitvávala každou její zmínku o Maďarsku, první zahraniční cesta vítězky italských voleb vedla do Francie za prezidentem Emmanuelem Macronem, a hned poté se viděla v Bruselu s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen.
Když už obrátila zrak do střední Evropy, snila o spolupráci s Polskem a Českem. Tam vládnou strany, které spolu s Bratry Itálie a již zmíněným španělským Voxem sdílí křesla v europoslanecké frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR). U nás je tou stranou ODS a za zmínku stojí, že plány na těsnější spolupráci s polskou a italskou vládou před novináři odkryl i její předseda a český premiér Petr Fiala. Europoslanec ODS Alexandr Vondra v této souvislosti hovořil dokonce rovnou o ose Praha – Řím – Varšava. U těch svých evropských kolegů, kteří si z dějepisu vybavují pojem Osa Berlín – Řím – Tokio, tím vzbudil značné rozpaky. Ne-li něco horšího.
Viktor Orbán ke svému zklamání nepatřil mezi první hostitele ani návštěvníky italské premiérky. Místo Říma tedy odletěl na zasedání Turkické rady do Samarkandu, kde dále prohloubil strategické spojenectví s Uzbekistánem.
Proč je italská premiérka ve vztahu k Orbánovi najednou tak zdrženlivá? Příčinou může být rozdílný postoj ke Kremlu a válce na Ukrajině. Meloni v rozporu s tradicí italské krajní pravice a navzdory svému koaličnímu partnerovi Matteu Salvinimu hned v únoru letošního roku jednoznačně odsoudila ruskou agresi vůči Ukrajině. Podporuje dodávky zbraní do napadené země a prosazuje tvrdé odvetné sankce vůči agresorovi. V tom se s Viktorem Orbánem zřetelně rozchází. Otázkou stále je, co se za tímto spíše méně očekávaným postojem šéfky italské pravicové koalice skrývá. Dost možná je to pragmatické zhodnocení mizerných šancí Vladimira Putina na válečné vítězství a oportunistická snaha vyhnout se spojení s někým, kdo prohrává.
Těžko říct. Na každý pád ale odlišnosti ve vztahu k putinovskému Rusku nejsou nepřekonatelnou či trvalou překážkou dalšího rozvoje spolupráce mezi Římem a Budapeští, tak jako je tomu v relaci maďarsko-polské. Na rozdíl od šéfa polské vládní strany PiS Jarosława Kaczyńského nemá Giorgia Meloni instinktivní obavy z Ruska a podpora Ukrajiny pro ni není existenciální ani srdcovou záležitostí.
Příčinou jejího ostražitého přístupu k Orbánovi tedy bude spíše ohled na Evropskou unii a její rozpočet. Meloni ví, že je v Bruselu pod drobnohledem, vede totiž první italskou vládu, která je onálepkována jako postfašistická. A Itálii se přitom dlouhodobě ekonomicky nedaří, v dnešní nejisté době nese její země na bedrech státní dluh převyšující 150 procent HDP. Peníze z evropského rozpočtu i mimořádného fondu postcovidové obnovy jsou proto pro ni zásadní. Nebude si chtít pošramotit v Bruselu pověst, natož aby se tam hned z počátku své vlády pouštěla do křížku se silnými soupeři. Lze proto předpokládat, že nemá v nejbližší době v plánu ani krvácet za Maďarsko a žehlit jeho vlastní zablokované fondy. Bližší košile než kabát.
Rozhodujícím faktorem ve vztahu mezi Římem a EU ovšem nakonec bude postoj italské vlády k demokratickým principům a evropským hodnotám. Tedy to, nakolik půjde premiérka Meloni ve stopách Viktora Orbána směrem k iliberálnímu ideálu a volební autokracii. Víme, že sdílí jeho odpor k migrantům z mimoevropských zemí a stejně dobře jako on si uvědomuje, jak lehce je toto téma zneužitelné na cestě k upevnění moci. Zrovna tak není tajemstvím, že Giorgia Meloni, sama spokojená nesezdaná matka nemanželského dítěte, bude stejně jako maďarský předseda vlády pořádat rétorická cvičení o podpoře takzvané tradiční rodiny na úkor práv LGBT osob.
V koalici s ní sedí nestor italské pravice Silvio Berlusconi, který ještě dávno před Andrejem Babišem i samotným Orbánem objevil kouzlo kombinace politické a mediální moci. Ovšem nezávislá či opoziční italská média jsou celkově v daleko lepší kondici než ta maďarská v roce 2010 za Orbánova nástupu k moci, a jejich existenciální ohrožení proto není na pořadu dne. O postoji nové italské vlády k nezávislým soudům zatím nevíme nic, zato se ale nová premiérka nechala slyšet, že by ráda změnila politický systém v zemi z parlamentního na prezidentský. Tedy na systém, kdy moc ve svých rukou koncentruje silný vůdce, který ji odvozuje přímo od vůle lidu.
Giorgia Meloni v roce 2022 ale není Viktorem Orbánem v roce 2010. V prvé řadě se nemůže opřít ani o ústavní většinu v parlamentu, ani o vládu jedné strany, a s prosazováním svých snů a vizí to tedy bude mít daleko těžší. A za druhé ani okolní svět už není tím, čím býval. Evropská unie se poučila a bude případné prohřešky proti zásadám právního státu bedlivěji hlídat a účinněji postihovat. A autokratické režimy mimo Evropu, které Orbánovi dlouhá léta sloužily za zdroj inspirace a podpory, ztratily po vpádu Ruska na Ukrajinu dost ze své přitažlivosti.
Italská premiérka je pragmatickou političkou a Viktora Orbána se zatím spíše straní. Její hodnotové spory s Bruselem a západoevropskými státy jsou ale v podstatě nevyhnutelné. Dříve či později ji do Orbánovy náruče přirozeně vmanévrují. Zda půjde o spolupráci pouze dvoustrannou, či zda skutečně vznikne uvnitř EU nějaký větší mocenský blok, to v příštím roce napoví parlamentní volby v Polsku a ve Španělsku. Česká vláda a Petr Fiala by ale měli oslyšet přání europoslance Vondry a Prahu držet od navrhované „osy“ co nejdál. V zájmu demokracie a prozápadního směřování naší země.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024