06. prosince, 2022 Táňa Matelová
Zbigniew Brzeziński na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2014. Foto: Wikimedia Commons/ Tobias Kleinschmidt
První loď s polskými osadníky zakotvila u amerických břehů již v roce 1608, tedy dvanáct let před legendární poutnickou plachetnicí Mayflower. Pasažéry byli mistři černého řemesla, kteří se usídlili v Jamestownu, kde zakládali první manufaktury a hutě. Nejenže Poláci později stáli u samotného vzniku Spojených států, ale byli to právě oni, kdo zorganizoval vůbec první stávku na území dnešní světové velmoci. Uskutečnila se v roce 1619 pod heslem No vote. No work – práva volit se tehdy v britských koloniích dostávalo pouze přistěhovalcům anglického původu.
Navzdory silnějšímu polskému osídlení na Středozápadě a východním pobřeží vznikla první polská osada v polovině 19. století v jižním Texasu, a to z popudu františkánského duchovního Leopolda Moczygemby. Dostala název Panna Maria. V roce 1966 u příležitosti tisíciletého výročí přijetí křesťanství v Polsku prezident Lyndon B. Johnson věnoval tamnímu kostelu mozaiku Černé madony Čenstochovské. Ta zřejmě nad místem skutečně drží ochrannou ruku, jelikož osada Panna Maria dodnes existuje, a část nejstarší generace dokonce hovoří slezským nářečím.
V době, kdy osada vznikala, měla Amerika za sebou již několik imigračních vln polských přistěhovalců, kteří Evropu většinou opouštěli kvůli dělení Polska v 18. století či následným potlačeným povstáním. Za oceán tak emigroval například Tadeusz Kościuszko, jenž se významně podílel na bojích o nezávislost tamních kolonií na Velké Británii a který mimochodem ve své závěti požadoval zrovnoprávnění otroků a jejich přístup ke vzdělání.
Druhý polský hrdina, „otec americké kavalérie“ Kazimierz Pułaski, emigroval do Nového světa po neúspěšné protiruské Barské konfederaci. Po úspěších na americkém bojišti byl v říjnu 1779 smrtelně raněn při obléhání přístavu Savannah.
U obou polských rodáků, jejichž jména dnes nesou města, ulice či mosty, došlo v nedávné době ke zkoumání ostatků. Forenzním antropologům zamotaly hlavu především kosti Pułaského. Torzo odpovídalo profilu amerického důstojníka věkem, výškou i zraněním, a nakonec jejich shodu potvrdila DNA analýza. Nicméně se ukázalo, že ostatky patřily ženě. Výzkum nakonec prokázal, že se zachránce života budoucího prezidenta USA George Washingtona s největší pravděpodobností narodil jako intersexuál.
V první polovině 19. století, v období takzvané Velké emigrace, dávala většina odcházejících Poláků přednost západu Evropy, především Francii. Masivní stěhování do USA započalo po roce 1860. Popularita zaoceánských cest vzrostla díky nástupu parních lodí, které pasažéry i za cenu značného nepohodlí dopravily do nového domova za pouhé dva týdny. Kontinent za oceánem si za svůj cíl vybírali nejvíce obyvatelé z pruského záboru, z ruského pak ti, co prchali po neúspěšném lednovém povstání.
Jednu z pěti texaských polských osad navštívil i český spisovatel Josef Václav Sládek. Polská kolonie mu natolik učarovala, že zde strávil půl roku ze svého dvouletého dobrodružného pobytu. V 70. a 80. letech začali houfně přijíždět obyvatelé Kongresového Polska, jež bylo pod carskou nadvládou, a před koncem století se do zámoří začali masověji vydávat také lidé z Haliče.
V letech 1876 až 1878 vycházely v listě Gazeta Polska črty z cest, jež vydával jistý Litwos. Pod tímto pseudonymem se neskrýval nikdo jiný než přední představitel polského literárního pozitivismu Henryk Sienkiewicz. Americká pouť ukazuje prvního slovanského držitele Nobelovy ceny za literaturu v mnohem pestřejším světle, než jak jej mnozí znají z povinné četby historických románů. Odosobněný New York, chování bílého člověka k původním obyvatelům, obdiv k americkému přístupu k ženám i lovy na medvědy, tím vším ohromoval tehdejšího čtenáře. Na cestách ho doprovázela jedna z nejvýraznějších hvězd polského divadla, herečka Helena Modrzejewska. Ta však na rozdíl od svého blízkého přítele přijala americké občanství a přednášela o těžké situaci žen v pruském a ruském záboru. Kvůli této kritice jí byl zapovězen vstup na území ovládaná Ruskem.
Na počátku 20. století bychom se v USA mohli naživo zaposlouchat do koncertu dalšího známého polského velikána Ignacyho Paderewského. Ten netrávil čas pouze u piana, ale stal se také jedním z těch, kdo se zasloužili o nezávislost Polska v roce 1918.
V posledním dvacetiletí 19. století zvolna končila v USA zemědělská kolonizace a Poláci se vydávali za průmyslem, především do oblastí takzvaného Rezavého pásu, táhnoucího se od New Yorku po Wisconsin. Jedni dřeli do úmoru v železárnách, ocelárnách nebo antracitových dolech, z jiných se stávali soudci, radní a pedagogové. Protipolské nálady, které napříč zemí vypukly roku 1901 po atentátu syna polských přistěhovalců Leona Czołgosze na prezidenta Williama McKinleyho, díky jasné distanci polské komunity zase rychle odezněly. Již před první světovou válkou se Chicago se 400 000 Poláky stalo „druhým hlavním městem Polska“.
Léta 1880–1914 jsou také dobou enormního růstu migrace Židů. Ti polští utíkali přes oceán po sérii pogromů a omezování práv za vlády cara Alexandra III. Začátkem 20. století například s rodinou emigroval čtyřletý Isidor Isaac Rabi, jenž v roce 1944 získal Nobelovu cenu za fyziku. Jakkoliv se evropským Židům Spojené státy jevily jako bezpečné útočiště, planoucí kříže Ku-klux-klanu nehořely pouze před domy Afroameričanů. Přesto byl v kontextu pozdějších dějin úprk do Spojených států nanejvýš moudrým řešením, neboť po první světové válce Kongres zpřísnil migrační právo. Během ní sem kupříkladu vycestoval další budoucí držitel Nobelovy ceny, tentokrát za ekonomii, Leonid Hurwicz.
Spojené státy se však staly novým domovem pro polské Židy rovněž po druhé světové válce, kdy toto etnikum reagovalo na pogromy (Kielce 1946) a antisemitské nálady. Poslední židovský exodus nastal v době antisemitské kampaně, aktivně vedené polskou komunistickou vládou od března 1968.
Za druhé světové války se v Americe usadili někteří členové básnického uskupení Skamander, například autor „sportovní poezie“ Kazimierz Wierzyński, pacifista Julian Tuwim či talentovaný Jan Lechoń. Tomu od psychických problémů nepomohl ani deník, který si vedl na radu psychiatra – nakonec si vzal život skokem z dvanáctého patra newyorského hotelu Hudson.
Poválečný hon senátora Josepha McCarthyho na domnělé komunistické zrádce znatelně dolehl také na emigranty. V průběhu 60. a 70. let, kdy nastala další imigrační vlna Poláků, muselo toto etnikum čelit obviněním (v mnohém opodstatněným), že je netolerantní v postoji vůči právům Afroameričanů a netají se antipatiemi k jejich vůdci Martinu Lutheru Kingovi, s jehož plánem integrace a otevřeného bydlení část polské komunity nesympatizovala.
Situace se vyhrotila především v michiganském Detroitu, kde v letech 1966–1967 tento antagonismus vyústil v otevřené nepokoje. Hanlivé označení Polack, namísto správného Pole, se rozmohlo právě tehdy. Velmi populárními se také staly vtipy o Polácích, kteří byli vykreslováni jako hloupí, bigotní katolíci holdující alkoholu. „Proč se polský pár rozhodl mít pouze čtyři děti? Četli v novinách, že jedno z pěti dětí narozených v dnešním světě je hinduista.“ Polská komunita se proti tomuto druhu humoru, s nímž se lze poměrně často setkat v sitkomech, již dlouhá léta bouří.
V éře komunismu se USA staly místem delších i krátkodobých pobytů celé řady výrazných Poláků. Jednoho prosincového večera roku 1968 se v Los Angeles vraceli z večírku bohémský spisovatel Marek Hłasko a Krzysztof Komeda, autor hudby ke kultovnímu hororu Romana Polańského Rosemary má děťátko. Cestou Hłasko Komedu strčil a ten se udeřil do hlavy tak nešťastně, že v dubnu 1969 zemřel na krvácení do mozku. Výčitkami zdrcený Hłasko propadl ještě více alkoholu a o necelé dva měsíce později se předávkoval prášky.
V 60. letech započal svou kariéru také Zbigniew Brzeziński. Tato šedá eminence americké politiky působila v administrativě prezidentů Johna Fitzgeralda Kennedyho, Lyndona B. Johnsona nebo Jamese Cartera, jemuž dělal poradce pro národní bezpečnost. Od 60. let působil v USA také básník Czesław Miłosz, jenž přednášel slovanské literatury na Univerzitě v Berkeley a Harvardu.
V 80. letech Poláci opouštěli rodnou zemi nejen z pohnutek politických, ale stále častěji i těch ekonomických. Tehdy se zde také usadil dramatik Janusz Głowacki, slavící úspěchy na divadelních prknech Antigonou v New Yorku, v níž bezdomovci bojují o důstojný pohřeb svého kamaráda, či dílem Polowanie na karaluchy (Lov na šváby) o rozplynutí se amerického snu spisovatele a herečky. Podobné vystřízlivění reflektuje také dílo Szczuropolacy (Krysopoláci) Edwarda Redlińského, jenž si vedle amerických nešvarů bere na paškál rovněž ty polské.
Po pádu železné opony se začala proměňovat podoba emigrace na krátkodobou, jejímž cílem je primárně výdělek. Potomci generací, které emigrovaly v dřívějším období, se často velmi zdárně etablovali. Například v roce 2004 obdržel Nobelovu cenu za fyziku vědec polsko-italského původu Frank Wilczek.
Najdou se však i opačné případy. V roce 1978 otřásl areálem Severozápadní univerzity ve státě Illinois výbuch. Policista, jemuž v rukou explodovala doručená zásilka, měl štěstí, avšak jiným se řádění Theodora Kaczynského, známého jako Unabomber, stalo osudným. Za sedmnáct let tento nadprůměrně inteligentní, avšak paranoidní a schizofrenní matematik zabil tři lidi a dalších třiadvacet zranil. Absolvent Harvardu žil jako poustevník v montanských lesích a svými útoky trubkovými bombami chtěl upozornit na zničující civilizační pokrok. Unabombera nakonec dopadli v roce 1996. Svůj doživotní trest si osmdesátiletý Kaczynski, jenž se stal předlohou hned pro několik filmových i seriálových postav, odpykává v coloradské věznici, kde napsal několik recenzí na vědecké publikace.
Všeobecně je však polská komunita velmi dobře integrovaná a dnes se pyšní nadprůměrnými příjmy a vysokým vzděláním. Její široká síť organizací a institucí se kromě kulturních akcí zaměřuje také na sociální pomoc. Prakticky v každém městě s výraznější menšinou jsou nabízeny kurzy polštiny, někde se v tomto jazyce slouží i mše. Léta polského přistěhovalectví vytvořila z řady míst Spojených států velmi přátelské místo k životu: v Chicagu žijí téměř dva miliony obyvatel polské národnosti, v New Yorku sedm set tisíc. Život Poláka v Americe, kterému se zasteskne po vlasti, se tak dnes osudu osamoceného strážce majáku ze stejnojmenné Sienkiewiczovy povídky ani v nejmenším nepodobá.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024