07. prosince, 2022 Matúš Guziar
Nicol Hochholczerová vyvolala svým debutem značný rozruch. Foto: Facebook/nicolhochholczerova
Řeč je o polemice kolem debutové knihy Nicol Hochholczerové Táto izba sa nedá zjesť (český překlad ještě není k dispozici). V ní se naplno projevila skutečnost, že slovenský literární život jako by pořád nebyl zvyklý přijímat a hovořit o všech tématech, která se vyskytují v každé moderní společnosti. Jistá míra tabuizace problému sexuálního zneužívání se v případě zmíněné knihy ukázala v souvislosti s příběhem nezletilé Terezy a jejího intimního vztahu s učitelem výtvarné výchovy. Vypravěčsky podmanivý text se totiž setkal s nelibostí jistých konzervativních kruhů.
Próza nejprve pro svou nezpochybnitelnou uměleckou hodnotu dostala nominaci od poroty prestižní soutěže Anasoft Litera (její českou obdobou je Magnesia Litera), jež oceňuje nejlepší slovenské knihy za uplynulý rok. Následně ji porotci doporučili i na čtenářskou cenu René, o jejímž udělení rozhodují studenti gymnázií. A to byl právě moment, kdy kniha narazila na odpor. Stalo se tak ze strany organizátora soutěže, Literárního informačního centra, které se zřejmě kvůli obavám z kritiky konzervativců a jisté části pedagogů rozhodlo nejprve knihu z nominací na cenu René vyřadit. Po sporu odehrávajícím se hlavně na sociálních sítích, kde se proti této umělecké cenzuře ozvalo vícero spisovatelů, se kniha v soutěži sice udržela, avšak do škol byla distribuována jen na jejich vlastní žádost. Literární informační centrum navíc přidalo s ohledem na citlivost tematiky příběhu doporučení, aby středoškolští studenti text četli pokud možno jen za pomoci a konzultace odborné psychologické podpory.
Vášnivá diskuse také částečně otevřela otázku obsahu knih, které se dávají číst slovenským teenagerům na školách. Je zajímavé, že zatímco válečné romány, které často svou explicitností mohou v čtenáři vyvolávat úzkostné pocity, jsou ve středoškolských osnovách bez problémů zastoupeny, otázka sexuální intimity nadále zůstává tabuizovanou záležitostí, u které se uvažuje o traumatizaci psychologického vývoje mládeže. Je skutečně kniha Táto izba sa nedá zjesť obsahově tak vulgární a tematicky neprůchozí, nebo jde v této souvislosti pouze o neochotu a nepřipravenost slovenských pedagogů diskutovat s mládeží o otázkách sexuálního života? A jaké jsou vlastně literární kvality knihy?
Na začátku analýzy tohoto díla je vhodné připomenout, že Nicol Hochholczerová netají skutečnost, že její debutová kniha má rozměr autobiografické výpovědi. Snad právě proto se jeví o to více šokující, že příběh představuje zkušenost intimního vztahu mladé Terezy s jejím učitelem. Hochholczerová se tak vlastním literárním zpracováním skutečně dotkla tabuizovaného tématu sexuálního zneužívání na školách. V příběhu nejde o traumatický zážitek z jediného fyzického útoku, ale o daleko rozsáhlejší problematiku nejen sexuálního, ale do velké míry hlavně psychického dospívání mladých dívek.
Příběh intimního sblížení staršího učitele a školačky je přitom vypravěčsky nahlížen hlavně z perspektivy dospívající Terezy, která si však dostatečně neuvědomuje predátorskou pozici pedagoga. Zatímco on si intimitou s náctiletou dívkou kompenzuje zkušenost z nevydařeného manželství a absenci blízké osoby v životě, mladé děvče se oddává naivní zamilovanosti do staršího muže. A ačkoliv si Tereza uvědomuje morální nesprávnost svého konání, dobrovolně a vášnivě prožívá tuto sexuální zkušenost, která ji zjevně poznamená na celý život. Právě proto se v jejím vyprávění objevuje metafora pokoje, jenž se nedá sníst. Tereza totiž jakožto typický reprezentant mladé generace dokáže všechno rychle zkonzumovat, zpracovat a strávit. Avšak první velká intimní zkušenost, navíc z utajeného vztahu se starším mužem, její psychickou vyzrálost přesahuje. Intenzita prožívaného citu se tak pro dívku stává uzavřeným, nestravitelným mentálním prostorem, v němž je na dlouhé roky uvězněna, a ze kterého není po emoční stránce cesta ven.
Když se však na osobu Terezy zaměříme, její tendence oddat se fyzicky i emočně staršímu muži se nejeví jako náhodná. Vývoj postavy přitom nepochybně reprezentuje niterné pocity mnoha mladých lidí, kteří se v období dospívání necítí svým okolím dostatečně přijímáni a zažívají nedostatek pozornosti a lásky. Nezájem ze strany rodičů, stejně jako pocity méněcennosti pramenící z nekonformnosti vůči ideálu krásy a prostředím vnuceným kritériím tak mladé děvče dostávají na cestu hledání přijetí u někoho jiného. Tímto způsobem se lehce stává potenciální kořistí pro predátory, kteří možná v rámci vlastní generace prožívají stejný pocit frustrace z nenaplněných očekávání, avšak u mladého člověka dokážou vytvořit zdání zralosti, a uplatnit tak svou dominantní roli.
Postava Terezy, tak jak je napsána, však zároveň jako by s hrdostí odmítala přijmout od čtenáře jakoukoliv formu soucitu. Nestaví se tak do role oběti. Dívka je navzdory své bezbřehé oddanosti učiteli zobrazena ve vztahu k němu sebevědomě, čímž se jejich pozice jakoby vyrovnávají. Vědoma si sexuální závislosti učitele Ivana na jejím mladém těle se tak těší z projevů vlastní tělesnosti a časného poznávání sexuality. Hormonální prožívání intimity utajeného milostného poměru se stejně jako adorace jejího těla ze strany učitele stává centrem jejího osobního života, konečně dosaženým pocitem satisfakce. Avšak při zkoumání jejich vztahu je možné konstatovat, že zatímco u učitele se posedlost Terezou projevuje hlavně na fyzické úrovni, u Terezy je tato závislost výrazně psychologická. Jelikož prožívá svoji první lásku, intenzita emoční vazby je o to silnější.
To se nakonec zdá zřejmé i ve chvílích, kdy se jejich vztah dostává do krize, neboť Ivan si uvědomuje jeho nemorální charakter a snaží se ho ukončit. Terezina objevená sexualita ji následně nutí do objevování jiných partnerů v její generaci, avšak v mysli, svém „nestráveném pokoji“, zůstává věrná Ivanovi. Vývoj a proměnu vztahu přitom sledujeme v průběhu několika let, kdy se Tereza dostává na školu v jiném městě, avšak poměr s Ivanem udržuje i nadále. Příběh mladé ženy přitom opouštíme právě v okamžiku, kdy se ukončení jejich vztahu zdá neodvratné, avšak konec autorka ponechává nedopovězený. Pointou proto jako by zůstávalo, že tento pokoj ještě pořád zůstává nestráven a Tereza na konečné vyrovnání se s touto životní zkušeností stále čeká.
Když se zaměříme na samotnou konstrukci příběhu, neunikne nám, že složitost tématu intimního vztahu a jeho psychologického zpracování je kontrastně vyvážena autorčiným živým a lehkým způsobem vyprávění. Tereza se při popisu vlastních prožitků většinou vyhýbá patosu. Nečteme tak žádná naivní slova o lásce, ve své zpovědi je velmi přímá, sexualitu pojmenovává otevřeně, ba někdy až s dávkou rebelské ironie. I proto se zdá, jako by mentálně dozrávala dříve. Školu jako prostředí výchovy a bezstarostné zábavy nevyhledává, raději se pouští do nekončících reflexí vlastního vztahu nebo čte romány maďarského postmodernisty Pétera Esterházyho, při kterých se utvrzuje ve své fascinaci staršími muži.
O prožívání intimního vztahu se nikomu nezmiňuje, k sebeanalýze jí stačí vnitřní svět, který nanejvýš přerůstá do její vlastní umělecké tvorby, když reflektuje psaní povídek a svou účast v literárních soutěžích. Při přemýšlení o prožívané sexualitě přehnaně neužívá vulgarismy. Tělesné sblížení pojmenovává většinou civilně, i když se nevyhýbá ani detailnímu pozorování jak ženského, tak mužského těla a vnímavě uvažuje o jejich projevech. Tělesnou živočišnost u člověka tak místy doplňují stylisticky originální, často humorná přirovnání či použití přírodních, hlavně zvířecích motivů, čímž autorka vyvažuje užívání hovorového jazyka uměleckým stylem.
Na závěr se hodí poznamenat, že bez ohledu na vášně, jaké vzbudila debata o díle na slovenské literární scéně, a nehledě na to, že próza nezískala letošní cenu Anasoft Litera, napsala Hochholczerová s ohledem na téma důležitou knihu. Proto by se po vydání několika recenzí literárních kritiků neměla nad ní zavřít voda. Text má nepochybně krom umělecké hodnoty také potenciál pro vytvoření prostoru pro diskusi s mládeží o prožívání vlastního dospívání včetně tématu sexuálního života. Terezin osud totiž není ojedinělý, podobné příběhy se ve společnosti odehrávají. Než před nimi zavírat oči je lepší přistupovat k nim s potřebnou dávkou empatie.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024