19. února, 2013 Klára Spáčilová
Jedním z nejdůležitějších milníků poválečných dějin Německa se stalo jeho znovusjednocení v roce 1990. Ačkoliv se původně plánovalo postupné začlenění sovětským režimem oslabené Německé demokratické republiky do Německé spolkové republiky, a to pomocí jednotlivých kroků (nejprve spojení států formou konfederace, poté federace, jak bylo popsáno v desetibodovém plánu Helmuta Kohla), události po východoněmeckých volbách v březnu 1990 nabraly rychlý spád. Důvodem byla zejména hroutící se východoněmecká ekonomika a stále pokračující odchod východních Němců na západ.
K 1. červenci 1990 došlo k vytvoření celní, hospodářské a sociální unie mezi oběma německými státy. Východní Němci si tak mohli vyměnit své marky za západoněmecké v kursu 1:1. Tento poměr spolu s rychlým vyrovnáváním mezd ale zároveň vedl k velkému zatížení konkurenceschopnosti východoněmeckého hospodářství, což bývá často označováno za kardinální chybu. Je ale důležité dodat, že pokud by se tak neučinilo, odchod východních Němců za lepšími podmínkami na západ mohl být mnohem výraznější, než tomu ve skutečnosti bylo.
Znovusjednocení znamenalo pro západní Německo obrovskou finanční zátěž způsobenou katastrofálním stavem včleněné východoněmecké ekonomiky. To se projevilo např. na (ne)dodržování Paktu stability a růstu z roku 1997, jehož cílem bylo zamezit zemím eurozóny v porušování Maastrichtských konvergenčních kritérií. Ačkoliv bylo Německo paradoxně iniciátorem jeho vzniku, v letech 2001 až 2005 se výše jeho deficitu pohybovala na hodnotách -3,1 až -4,2 % HDP. Pakt se ukázal být bezzubým, co se týče sankcí za nedisciplinovanost. To vyvolalo potřebu jeho reformy, ke které došlo v roce 2005 a v níž si několik zemí prosadilo poměrně flexibilní položku „všech dalších faktorů“, do které se řadí jejich „dobré“ výdaje nezahrnující se do deficitu zemí. Německo si zde prosadilo zmínku odvolávající se na „sjednocení Evropy“ kvůli financím odčerpávaným z rozpočtu v důsledku sjednocení německých států. V roce 2006 tak německý rozpočtový schodek činil pouze 1,6 % HDP a o rok později dokonce 0,2 % HDP.
Fondy pro Východ
Za účelem srovnání ekonomické a životní úrovně východního a západního Německa byl na počátku 90. let sjednán Pakt solidarity (Solidarpakt), který vstoupil v platnost k 1. 1. 1995. Nové země se tak staly plnohodnotným a rovnocenným příjemcem finančních prostředků ze spolkového rozpočtu a taktéž jiných druhů transferů ze západního Německa. Vedle toho byl již v roce 1990 zřízen fond s názvem „Německá jednota“ (Fonds „Deutsche Einheit“) s úkolem vylepšit rozpočtové pozice východoněmeckých spolkových zemí a obcí a vytvořit pevné základy pro politiku rozvoje východního Německa (Aufbau Ost-Politik).
Vznikl také Kreditabwicklungsfonds, pomocí něhož stát převzal dluhy a závazky bývalé NDR a který byl v polovině 90. let nahrazen tzv. Erblastentilgungsfonds. Již zanedlouho se ale ukázalo, že původní cíl Paktu solidarity – srovnat úroveň zemí do roku 2004, kdy vyprší jeho platnost – nebude splněn, a proto se zákonodárci rozhodli pro přijetí Paktu solidarity II, který na svého předchůdce v roce 2005 navázal.
Cílem Paktu solidarity II, jehož období platnosti se v letošním roce přehouplo do své druhé poloviny, je zajistit rovnocenné hospodářské a sociální poměry ve východním a západním Německu a dokončit tak vnitřní jednotu. Nejdůležitějším prostředkem k tomuto cíli je finanční vyrovnání zakotvené ve dvou koších (Korb I a II), na které se Pakt solidarity II dělí.
V rámci Koše I (Korb I) je východoněmeckým zemím včetně Berlína vyhrazeno na dobu platnosti Paktu do konce roku 2019 celkem cca 105 mld. euro pro účely odstranění slabin způsobených rozdělením Německa. Vyplácení finančních prostředků v rámci Koše I je založeno na degresivní bázi – v roce 2005 země obdržely 10,5 mld. euro, částka se každoročně snižuje až na příspěvek ve výši 2,1 mld. euro v roce 2019. Doposud bylo vyplaceno přes 70 % prostředků. Koš II (Korb II) opravňuje východoněmecké země k obdržení dalších, v porovnání se zeměmi západního Německa nadprůměrných příspěvků od státu či ze strukturálních fondů EU ve výši cca 51 mld. euro. Zároveň zde došlo k vymezení oblastí, na něž lze dané finance použít, např.: výzkum a vývoj, doprava, sport aj.
Nezaměstnanost a demografie
Mezi hlavní výzvy, kterým čelí nové spolkové země, patří situace na pracovním trhu, zejména na pozadí demografického vývoje. Míra nezaměstnanosti ve východním Německu v roce 2004 činila 18,4 %, což byl více než dvojnásobek ve srovnání se západním Německem. Ke změně tohoto stavu přispěl projekt s názvem Agenda 2010, jehož opatření měla za úkol reformovat trh práce, sociální systém, a to např. upřednostňováním nákladů na zprostředkování práce před vyplácením podpory v nezaměstnanosti nebo odstraněním překážek přílišné byrokracie. Porovnáme-li míru nezaměstnanosti ve východním Německu v roce 2004 a 2011, zdají se výsledky velmi pozitivní, neboť během srovnávaného sedmiletého období došlo k poklesu o více než 7 % na doposud nejnižší hodnotu od doby znovusjednocení.
Jenomže zde hrají roli ještě další aspekty: počet obyvatel v nových spolkových zemích v loňském roce klesl oproti roku 2004 o 5 %, a to i v důsledku velkého počtu odchodů obyvatel z východního Německa do starých spolkových zemí, přičemž se dá předpokládat, že odchází právě lidé v produktivním věku. Vedle toho se také zvyšuje podíl obyvatel ve starobním důchodu a klesá natalita. To se sice pozitivně odráží na míře nezaměstnanosti, ale zároveň je vyvíjen velký tlak na potřebu reforem sociálního zabezpečení.
Jak již bylo naznačeno výše, ze statistických údajů vyplývá, že Německo je velmi těžce zasaženo nepříznivým demografickým vývojem – stárnutím obyvatelstva a poklesem celkového počtu obyvatel, a to i přes částečnou kompenzaci v důsledku imigrace. Tento trend se ve východním Německu projevuje mnohem více než v západním. Jako příklad lze zmínit saské město Chemnitz, ve kterém za posledních 25 let klesl počet obyvatel o 70 tisíc, což představuje téměř čtvrtinu z původního počtu obyvatel v roce 1987. Důvodem je pokles porodnosti na počátku 90. let, tedy chybějící rodiče dnes, a zároveň odchod mladých lidí na západ.
Demografickými změnami a také nedostatkem odborných sil jsou nejvíce postiženy hlavně venkovské oblasti, což má negativní vliv na konkurenceschopnost a vede ke snaze odvrátit tento nepříznivý vývoj cílenou podporou přistěhovalectví vysoce kvalifikovaných odborníků z jiných zemí (tzv. Fachkräfte). Mezi tradiční silná odvětví východoněmeckého hospodářství patří především strojírenství, mikroelektronika, automobilový a chemický průmysl tvořící základní pilíře ekonomiky. Avšak problémem stále zůstávají rozdíly mezi západním a východním Německem, zejména srovnáváme-li výši HDP, jeho podíl na obyvatele nebo produktivitu práce. Příčiny nízkého hospodářského růstu leží především ve struktuře východoněmeckého hospodářství – v nových spolkových zemích převažují spíše malé a střední podniky a je zde malý podíl velkopodniků, koncernů či mezinárodních firem, což se projevuje nižší orientací na vývoz a nižší schopností obstát v mezinárodní konkurenci. Zdejší podniky jsou navíc spíše výrobními středisky s poměrně malými požadavky na odborné znalosti, neboť oddělení věnující se výzkumu a vývoji či strategickému plánování zůstávají v centrálách mimo východní Německo.
Cílem Paktu solidarity I a II bylo/je srovnání životních a ekonomických poměrů východního Německa se západním. K významným pokrokům bezesporu došlo, i když tempo konvergence oproti minulosti – obzvláště v 90. letech – výrazně zpomalilo a rozdíly mezi východoněmeckými a západoněmeckými spolkovými zeměmi nadále přetrvávají. Stále více se ale začíná projevovat regionální diferenciace uvnitř starých i nových spolkových zemí.
Nelze říci, že by jednotlivé spolkové země východního Německa vykazovaly ve všech sledovaných ekonomických ukazatelích hodnoty horší než spolkové země západního Německa. Např. míra nezaměstnanosti v západoněmeckém městském státu Brémy se v roce 2011 pohybovala na vyšších hodnotách než u většiny východoněmeckých spolkových zemí v tomtéž období, nebo HDP na osobu ve Šlesvicku-Holštýnsku se svou hodnotou blíží k východoněmeckým hodnotám mnohem více než k západoněmeckým.
Tyto regionální disparity posléze zapříčiňují i nerovnoměrný vývoj v rámci východního, resp. západního Německa. Obyvatelé v jejich důsledku totiž migrují do ekonomicky bohatších regionů či měst (ve východním Německu např. města Lipsko, Erfurt, Postupim nebo Magdeburg), opouštějí regionální periferie či středně velká města, které tak s horšími podmínkami ještě více zaostávají za těmi lepšími a prohlubuje se jejich vzájemná diferenciace. Dá se tedy do budoucna očekávat, že podpora nebude namířena do východního Německa jako takového, ale do slabších regionů s horšími ekonomickými výsledky napříč celým Německem, tedy i včetně západního. Jejich i tak nepříliš příznivé výsledky jsou totiž ještě více negativně ovlivňovány odchodem obyvatel do těch částí země, které se vyznačují lepším hospodářským vývojem.
Klára Spáčilová
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025