18. února, 2013 Tomáš Fošum
Úpadek ODS: Za co může Topolánek?
Události posledních měsíců naznačují, že tuzemské pravicové strany nečeká sluncem zalitá budoucnost. Oslabená a rozklížená ODS si jen tak tak neshodila vlastní vládu, což by se stalo již podruhé v rozmezí necelých čtyř let! Občanští demokraté zoufale hledají, kde se stala chyba. Jedni se zaklínají opuštěním pravicových hodnot a volají po „staré dobré“ ODS. V tu chvíli se člověk děsí, že někdo z nostalgiků oživí „odéésácké myšlenkové schéma“, o kterém kdysi mluvil otec – zakladatel. Toto schéma by asi šlo nejlépe shrnout do hesla „Václav Klaus a ODS jsou jedním tělem, jednou duší“.
Jiní straníci přičítají vinu za pozvolný pád volebních preferencí fenoménu „kmotrovství“. Na tom je samozřejmě hodně pravdy. Strana zde platí daň za dřívější úspěchy v obecních a krajských volbách, díky čemuž se na ni postupně přilepily různé pochybné existence pohybující se na hranici podnikatelského podsvětí. O tzv. kmotrech se začalo v ODS veřejně mluvit v roce 2008, kdy tuto kartu vytáhl slábnoucí Mirek Topolánek. Tomu bývají v této souvislosti vytýkány dvě věci. Jednak že spojil kmotrovství výslovně s ODS, ačkoli stejné typy lze nalézt i v jiných stranách, a jednak že s různými kmotry sám chodil na led. Za největší Topolánkovou politickou chybou však považuji něco zcela jiného, a sice jeho postup po sněmovních volbách v roce 2006.
Léto 2006: Rekord k ničemu
Připomeňme si tehdejší situaci. Po vyhecované volební kampani vítězí ODS s rekordním výsledkem 35 %. Navzdory tomu není schopná sestavit společně s lidovci a zelenými většinovou vládu, ovšem stejně je na tom levicový blok sociálních demokratů a komunistů. Oba tábory mají po sto poslancích. Tehdy začal příběh o přátelství a zradě, který se všem zúčastněným vymstil. Tři mušketýři – Mirek Topolánek, Miroslav Kalousek a Martin Bursík – si přísahají věrnost. Hodlají spolu sestavit vládu – navzdory vyhrožování předsedy ČSSD Paroubka, že bez levicového tábora „si ani ruce neumyjí“.
Během několikaměsíčního přetahování není v mušketýrských silách dohodnout se s neústupným Paroubkem na případné toleranci středopravicové vlády. Také šéf sociální demokracie se totiž chce pokusit o sestavení vlády, přičemž mluví o případné podpoře „konstruktivních poslanců“ ze středopravého tábora. Jiřímu Paroubkovi se nakonec jednotu občanských demokratů, lidovců a zelených podařilo rozložit. Zde nastává osudová chyba středopravého bloku s Topolánkem v čele, jenž měl mít odvahu rychle směřovat k předčasným volbám, které by s největší pravděpodobností vyhrál. Paroubek se u normálně smýšlejících lidí dost znemožnil svým výhružným
povolebním projevem. Navíc působil jako žába na prameni, která bortí každou snahu o dohodu.
K předčasným volbám tehdy vedla cesta pouze přes tři neúspěšné pokusy o sestavení vlády. Topolánek a spol. měli po této cestě kráčet i za cenu toho, že jeden pokus bude Paroubkův. I kdyby náhodou uspěl, bylo by to zřejmě jen za cenu přetahování poslanců, což by jeho nepopularitu u značné části veřejnosti jen prohloubilo. Navíc vláda založená na přeběhlících nebývá zpravidla moc stabilní a každou chvíli jí hrozí pád.
Podražme se navzájem
Místo rizika předčasných voleb se po premiérském postu mocně toužící Topolánek pokusil vyjednat s Paroubkem jakousi opoziční smlouvu číslo dvě. De facto tak hodil předsedy KDU-ČSL a Strany zelených Kalouska a Bursíka přes palubu. Jenže Paroubek hrál dvojí hru a za Topolánkovými zády domluvil menšinovou vládu s lidovci podporovanou komunisty. Zaskočil tak nejen občanské demokraty ale i členskou základnu KDU-ČSL, která se obrátila proti Miroslavu Kalouskovi a dohodu se sociálními demokraty smetla se stolu. Kalousek vypadal na politicky mrtvého muže a stáhl se do ústraní. Dodnes mu tento srpnový kotrmelec ubírá na politické důvěryhodnosti. Později svůj krok nepřesvědčivě vysvětloval jako taktický manévr, kterým se snažil rozbít vznikající spojenectví občanských a sociálních demokratů. Málokdo mu to uvěřil. Na konci léta 2006 tedy pokračoval politický pat.
Řešením nebyla ani menšinová vláda ODS, která na podzim dle očekávání nezískala v Poslanecké sněmovně důvěru. Následoval pokus sestavit vládu za účasti všech demokratických stran, který ve finále paradoxně shodili občanští demokraté kolem Pavla Béma a Petra Bendla, kteří byli považováni za zastánce spolupráce s ČSSD. Vše spělo k hořkosladkému finále, kdy vládu přece jen sestavily ODS, KDU a Strana zelených za pomoci dvou přeběhlíků z ČSSD. Takto podivně zajištěná sněmovní většina jen těžko mohla získávat plusové body u veřejnosti.
Tři mušketýři se setkali ve vládě, byť degradovaný Miroslav Kalousek už jen jako řadový člen KDU-ČSL. V čele strany ho
totiž vystřídal někdejší vsetínský starosta Jiří Čunek, jenž si udělal jméno na populistických řešeních romské problematiky. Co se snahy o reformy týče, patřila Topolánkova vláda k nejlepším polistopadovým vládám. Jenže zašla na to, čím zacházela. Padla poté, co se proti ní postavili čtyři její poslanci. Patřila mezi ně i Olga Zubová ze Strany zelených, s níž pak nějaký čas koketovala Paroubkova ČSSD.
Co by kdyby… Zrození Fischera a Čunka
Rok pak vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Mezitím předsednické křeslo ve své straně ztratil jak Martin Bursík, tak Mirek Topolánek. Druhý dech naopak chytil Miroslav Kalousek založivší TOP 09, s níž v roce 2010 pronikl do parlamentu a v jejím dresu se vrátil na post ministra financí. Z trojice spřátelených předsedů se tak ve vysoké politice udržel pouze on, byť se dodnes úplně nezbavil onoho zrádcovského cejchu ze srpna 2006. Co z celého příběhu plyne? Nedostatek politické odvahy se každému nakonec vymstí. Kdyby trio politických přátel v roce 2006 vytrvalo pohromadě a nebálo se předčasných voleb, nejpozději v roce 2007 by se značnou pravděpodobností sestavilo vládu s pohodlnou většinou ve sněmovně. Středopravicová vláda by tak měla dost sil provést reformy v oblastech zdravotnictví, penzijního systému, prosadila by i církevní restituce. Dokončila by evropské předsednictví v roce 2009, na kterém se dalo nadělat spoustu politických bodů. Vzpomeňme, jak úspěšně si Topolánkova vláda během
onoho předsednictví počínala, než ji v jeho polovině nesmyslně shodilo nesourodé spojenectví Paroubek –
Zubová (rozuměj Jaromír Soukup) – Tlustý (rozuměj Václav Klaus).
Pokud by se tři mušketýři nenechali v létě 2006 rozklížit Jiřím Paroubkem, těžko by se do čela lidovců a potažmo do vlády dostal Jiří Čunek obtížený podezřením z korupce. Leckteré špičky české justice by dnes měly klidnější spaní. Vzpomeňme, kolik cenného politického kapitálu do obhajoby Čunka nedobrovolně investoval Topolánek a to jen kvůli obavě, že by po vynucené demisi svého předsedy lidovci položili vládu.Kromě Čunka by se nezrodil ani fenomén Jana Fischera deroucího se na Pražský hrad. Vždyť Fischer se v čele úřednické vlády ocitl víceméně náhodou.
Před nečekaným pádem Topolánkova kabinetu o šéfovi statistického úřadu nikdo neuvažoval jako o politikovi.
Dnes si Jan Fischer hraje na státníka, s nímž si jen tak z fleku sedá za stůl Henry Kissinger. Aby odvedl pozornost od svého předlistopadového členství v KSČ, účelově ze sebe dělá oběť Topolánkova antisemitismu. Přitom Mirek Topolánek se v rozhovoru pro časopis Lui jen nešťastně vyjádřil, když chtěl říct pravý opak toho, co mu pak bylo vyčítáno. Mediální válec se však již rozjel a expremiér neměl žádnou šanci, těsně před volbami 2010 byl
odstraněn i z čela ODS.
Topolánkův politický odkaz
Předcházející věty nemají být obhajobou Mirka Topolánka. Ten dnes útočí jako raněné zvíře na kdekoho, na světlo se navíc dostávají různé korupční kauzy z doby jeho vládnutí. Přesto není spravedlivé, když je Topolánek
líčen výhradně coby korupčník a hulvát. Kromě toho, že měl zdravé politické instinkty, mezi něž patřila snaha vymanit ODS z Klausova sevření, přispěl i k překlenutí propasti mezi středopravicovými stranami. Nebál se spolupracovat s příznivci Václava Havla, což by bylo za předsednictví Václava Klause v letech po tzv. Sarajevském
atentátu nepředstavitelné. Měl střízlivé názory na EU, když nepodléhal ani huráevropanství ani lacinému euroskepticismu. Snažil se dělat reformy a snižovat rozpočtový deficit. V novinovém rozhovoru na počátku roku 2007 podotkl, že na rozdíl od Václava Klause a Jana Zahradila netrpí národně obrozeneckou obsesí, podle níž
jsou největšími nepřáteli Němec, šlechtic, kněz a emigrant. Zkrátka Mirek Topolánek dokázal mluvit i jednat velice rozumně.
Neměli bychom si tedy u něho pamatovat jen tu odvrácenou tvář, kterou nám dnes často s hrdostí nastavuje. Napadne
ho někdy, že kdyby v létě 2006 zariskoval, mohla se jeho politická kariéra vyvíjet poněkud jinak? Za tehdejší postup ODS samozřejmě nemohl pouze on, neboť nebyl diktátorem. Situaci ve straně mu mimo jiné komplikovali různí věrní prezidenta Václava Klause, kteří v duchu na veřejnosti nevysloveného přání svého guru prosazovali
spolupráci s ČSSD, tedy jakési navázání na opoziční smlouvu.
Mimochodem, ODS v roce 2006 na svůj opozičněsmluvní hřích doplatila. Kdyby totiž společně s ČSSD účelově neměnila volební zákonodárství, volilo by se v roce 2006 podle stejného zákona jako v roce 1998. Trojkoalice ODS, KDU a SZ by pak rázem měla ve sněmovně většinu. Příběh o třech mušketýrech by se odvíjel jinak a ODS by nemusela
přemýšlet o „Zločinu a trestu“.
Tomáš Fošum
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025