29. května, 2024 Karel Barták
Tři významní unijní aktéři: předsedkyně Evropské komise Ursula
von der Leyen (vlevo), francouzský prezident Emmanuel Macron
a italská premiérka Giorgia Meloni.
Foto: Wikimedia Commons/Dati Bendo/European Union,
2023/EC – Audiovisual Service
Až se usadí volební prach, uvidíme krajinu posetou výzvami a překážkami. A uvědomíme si, že ti, koho jsme právě zvolili do Evropského parlamentu, a ti, koho naši političtí lídři vynesli do vysokých funkcí, to nebudou mít vůbec lehké. Budou se střídat u kormidla v době, kdy se stupňuje ruská vojenská hrozba, kdy Evropa ztrácí dech v konkurenčním boji s Čínou a Spojenými státy, kdy je třeba masově investovat do digitální i kontroverzní zelené transformace. Kdy narůstá hrozba nových migračních vln z jižního sousedství a řada členských zemí se potýká s autoritářskými protievropskými politickými tendencemi, které se těší stále větší veřejné podpoře.
Jak na tyto výzvy reagovat? A je vůbec možné se v sedmadvaceti členech shodnout na adekvátní odpovědi? Může nás těšit, že dosud se to víceméně dařilo. EU zvládla covidovou krizi. Nakoupila dost vakcín pro všechny, půjčila si peníze na postcovidovou obnovu ekonomik, ačkoliv to neměla ani v plánu, ani v popisu práce. Sjednotila podporu členských zemí pro napadenou Ukrajinu, vojenskou i finanční, zavedla proti Rusku bezprecedentní sankce, otevřela Kyjevu perspektivu členství. Nezapomínejme, že tohle všechno se dělo jednomyslně; EU je pořád převážně mezivládní organizace a pro takovéto kroky musejí zvednout ruku všechny vlády.
Jenže po dvou letech obranné války Ukrajině chybějí zbraně i síla, Rusko má navrch a vyhrožuje. Evropa ztrácí postavení na světovém obchodním kolbišti, což podvazuje její budoucí ekonomickou moc a blahobyt jejích obyvatel. Vnitřní odpor vůči integraci v řadě zemí sílí, ochabuje odolnost vůči ruské propagandě. Vlády „sedmadvacítky“ stojí před rozhodnutím, zda se chtějí společně stát světovou mocností, ekonomickou a obchodní, ale také politickou, bezpečnostní a vojenskou. Na globálním hřišti sama o sobě žádná země EU neobstojí. Bude to historická volba.
„Naše organizace, naše rozhodování i naše financování byly koncipovány pro svět včerejška, svět před covidem, před Ukrajinou, před výbuchem na Blízkém východě, před novým soupeřením velmocí. Nyní ovšem potřebujeme Unii, která bude odpovídat potřebám dnešního a zítřejšího světa,“ podotkl na nedávné konferenci Mario Draghi, italský expremiér a exguvernér Evropské centrální banky, jeden ze současných nejvlivnějších politiků. Jako by četl z jednoho listu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, který v dubnovém projevu na Sorbonně vyzýval, aby se v EU přešlo od debaty o národní svrchovanosti k debatě o společné mocnosti. „Je to prosté: Mocnost Evropa bude světově respektována a bude schopna zajistit svou bezpečnost,“ zdůraznil Macron.
Tyto vize by zajisté nepadaly za normálních, tedy dřívějších okolností na úrodnou půdu. Jenže jsme se ocitli v konstelaci, která nepřipouští mnoho jiných alternativ. Macronův zásadní projev nezanechal sice v české kotlině hlubší stopu, ale nevyvolal ani odpor. Nikdo nemůže ani v Praze popírat, že bezpečnostní hrozba z ruské strany existuje. Stejně jako existuje eventualita, že nás Spojené státy pod případným vedením Donalda Trumpa nechají na holičkách. Zatím se postupovalo poněkud chaoticky, někdy na vlastní pěst, jindy společně. Nyní bude nutné podporu Ukrajině, ale také budování evropské obranyschopnosti nejen slaďovat, ale pokud možno přímo řídit. Tedy přesunout na evropskou úroveň nové pravomoci. Což se nebude každému líbit.
Nestačí, že se evropští členové Severoatlantické aliance (NATO) zavázali, že budou vydávat na obranu nejméně dvě procenta svého HDP. Zvýšené nákupy bude třeba harmonizovat a koordinovat, aby se neděly nesmyslně. Čili aby evropští členové NATO nevyhazovali peníze za něco, čeho je jinde přebytek, aby nekupovali děla různé ráže a nekompatibilní raketové systémy. S pomocí EU lze na evropské půdě obnovit průmyslové kapacity, které nebyly zapotřebí za dlouhého mírového spánku. Česko by na takovém posunu mělo vydělat. Francouzský komisař Thierry Breton, jenž tento program prosazuje, mluví o balíku jedné stovky miliard eur. V příští Evropské komisi, která bude ustavena na podzim, má ostatně poprvé vzniknout i úřad komisaře odpovědného výlučně za obranu, tedy především obranný průmysl.
Toto vše se děje na pochmurném pozadí ekonomického útlumu. Evropa se příliš zabývala covidem, válkou, ale také bojem proti klimatickým změnám, než jí došlo, že jí ujíždí vlak. Že se změnily poměry na světové šachovnici. Zatímco Čína hraje stále méně podle pravidel, pustily se do ochrany vlastního trhu vehementně také Spojené státy. Podle posledních údajů OECD poroste americká ekonomika v roce 2024 o 2,1 procenta, zatímco eurozóna o pouhých 0,6 procenta. Italský expremiér Enrico Letta ve své nedávné zprávě pro lídry zemí EU připomněl, že v roce 1993 byly americká a evropská ekonomika zhruba stejně velké. Od té doby vzrostl na druhé straně Atlantiku hrubý domácí produkt na obyvatele o 60 procent, zatímco v EU o pouhých 30 procent.
EU je prostě nucena povýšit konkurenceschopnost na prioritu priorit, tím spíš, že na rozdíl od USA je většina jejích členů závislá na exportu vesměs průmyslových výrobků. Politický směr vytyčil „pakt pro konkurenceschopnost“ schválený na dubnové schůzi Evropské rady. Na stole se pak objevila celá řada složitých návrhů a postupů, o kterých bude třeba politicky rozhodnout. Týkají se rozšíření jednotného trhu EU na telekomunikace a energetiku. Propojení kapitálových trhů a mobilizace soukromého kapitálu, zejména úspor, ve prospěch evropské ekonomiky. Opakování masových společných půjček na injekce do investic. Uzavření dalších dohod o volném obchodu mezi EU a státy světa. Každý jeden z těchto návrhů je a priori kontroverzní.
Nová politická garnitura v Bruselu bude muset rychle řešit finanční problémy, protože nečekané výdaje na covid či Ukrajinu vyčerpaly předčasně sedmiletý rozpočet (2021-27). Bude třeba hledat další možné „vlastní zdroje“ pro financování rozpočtu, ale zejména zahájit diskusi o jeho celkovém navýšení pro období po roce 2027. První nástřel se očekává napřesrok. Většina vlád „sedmadvacítky“ souhlasí, že v budoucí Unii už nebude možné hospodařit s jedním procentem HDP členských států, pokud zde existuje ambice měřit se s největšími globálními hráči. Ty nejbohatší si ovšem dál myslí, že to možné je.
Unie si bude také muset poradit s urychlením digitální transformace. Jako první region planety se vybavila revoluční legislativou pro digitální trh, digitální služby a umělou inteligenci. Nyní jde o to, aby jí tato regulace sloužila, nestahovala ji ke dnu. Takové nebezpečí hrozí ještě víc u každodenního používání zákonů z legislativního balíku Fit for 55, kterým se provádí Green Deal, Zelená dohoda pro Evropu. Ukazuje se, že evropští zákonodárci poněkud přehnali své zelené regulační zanícení. Šedesátka nařízení a směrnic se stala, částečně právem, symbolem evropské byrokracie, která dusí podniky v okamžiku, kdy ekonomika potřebuje vzpruhu. Bylo by ovšem chybou stavět do protikladu boj proti klimatické změně a konkurenceschopnost. Spousta „zelených“ opatření v konečném důsledku prospěje planetě i ekonomice. Některé z těch, které neprospějí oběma, bude však třeba utlumit, i když se to ekologickým organizacím nebude líbit.
Rozběhne se postupně také používání nového „migračního paktu“, který tolik vzrušuje českou politickou scénu. Uvidíme v praxi, jak se bude dařit zadržovat úplně všechny migranty na vnějších hranicích EU a řídit pak jejich „distribuci“ či povinné návraty do vlasti. Nakolik systém obstojí vůči případné další migrační vlně, spíše pravděpodobné vzhledem k válkám a klimatickým posunům na Blízkém východě a v severní Africe. A vůči svým odpůrcům uvnitř EU, jako je maďarský ministerský předseda Viktor Orbán či případný budoucí český premiér Andrej Babiš. Rodící se návrh, také z českého popudu, aby se EU poučila ve Velké Británii a vymyslela systém exportu migrantů do třetích zemí, bude dalším šrapnelem v beztak ohnivé diskusi.
Ve výčtu výzev nezapomínejme na budoucí rozšíření EU o země západního Balkánu, Ukrajinu, Moldavsko. Podobně jako v době, kdy se o členství ucházelo Česko a devět dalších zemí, se dnes hojně přetřásá nejen to, nakolik jsou jednotlivé státy „zralé“ k přijetí do EU, ale zda je sama Unie vnitřně, tedy institucionálně a finančně, na takový šok připravena. Čili co musí obě strany ještě udělat, aby k tomu došlo. Je velmi pravděpodobné, že žádný z kandidátů na členství během mandátu příštího Evropského parlamentu i Komise této mety nedosáhne; i největší optimisté mluví o roce 2030 jako o nejbližším možném termínu. Představa, že budoucí EU bude mít 33 či více členů, však ovlivní rozhodování v mnoha oblastech již nyní.
Pokud se voliči vydají od 6. do 9. června k urnám, budou chtít podpořit či potrestat vládní garnituru, vyslovit se pro tu kterou domácí politickou stranu. Evropská témata půjdou mnohdy stranou. Tyto volby jsou specifické tím, že se konají na národní úrovni a mají dopady na té evropské, přičemž tyto dvě roviny se do značné míry míjejí. Přesto z průzkumu BVA Xsight pro řadu předních evropských deníků vyplývá, že voliči od EU nejčastěji očekávají ochranu před válkou a pak také podporu zdravotnictví. Tedy zrovna oblasti, kde EU sice neoplývá pravomocemi, ale v posledních letech se vyznamenává. Mezi dalšími starostmi, které povedou lidi do volebních místností, jsou kupní síla, bezpečnost, terorismus, klima, migrace. Češi v průzkumu uvedli jako hlavní problém válku, zdraví na druhém a migraci (až) na třetím místě.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024