Základy Visegrádu v sedmi lekcích

30. května, 2024 Vít Dostál RUBRIKA Střední Evropa

---

Zasedací pořádek na únorovém setkání visegrádských premiérů symbolizuje současné rozdělení V4 na dvě poloviny. Na jedné straně (vlevo) jsou Viktor Orbán a Robert Fico, na druhé Petr Fiala a Donald Tusk. Foto: Vlada.gov.cz

 

Díky českému předsednictví ve Visegrádské skupině (V4) trvajícímu od loňského července do letošního června se zkraje jara konala v Praze dvě setkání na vysoké úrovni. Nejprve se sešli čtyři „visegrádští“ premiéři a několik týdnů poté i ministři zahraničních věcí. Rozdílnost v některých postojích, a zejména těch nejzásadnějších týkajících se Ruska a Ukrajiny, oživila českou debatu o smysluplnosti visegrádské spolupráce. Proč ji tedy držet i nadále, když se čtyři zúčastněné státy v klíčové geopolitické otázce dneška neshodnou?

 

Krátce po výše uvedených setkáních a snad i díky příznivému mediálnímu větru napsal na web Forum 24 tehdejší předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Marek Ženíšek (TOP 09) článek s titulkem Patříme na Západ a V4 do učebnic dějepisu. Její pokračování nedává smysl. Text i jeho nadpis nabízejí výborný odraz k vysvětlení smyslu a povahy Visegrádu. V českém prostředí totiž patrně diskuse o něm zdegenerovala k radikální dichotomii, zda být, či nebýt jeho součástí. O to tu ale tolik neběží. Pojďme si tedy udělat rychlokurz Visegrádu a českého přístupu k němu. Postačí nám k tomu popřemýšlet o sedmi tezích.

1. Role Visegrádu se za dobu jeho existence měnila

Visegrádská skupina není rigidní formát. Přizpůsobuje se potřebám svých členů. Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko neexistují v mezinárodněpolitickém vakuu a V4 jako flexibilní platforma pro komunikaci a koordinaci zahraniční politiky dokázala v minulost měnit svoji povahu. Zpočátku uskupení vyjadřovalo chuť Středoevropanů spolupracovat a směřovat na Západ. Později se stalo nástrojem k prosazování společných zájmů v Evropské unii a symbolem úspěšné politické transformace, ze které si další země mohou brát inspiraci.

Visegrád se také stal nástrojem ke středoevropské socializaci na politické i úřednické úrovni, stejně jako na poli občanské společnosti. V posledních letech pak byl pro mnohé politiky až éterickým symbolem obrany jakýchsi hodnot a před západoevropským progresivismem. Dnes má funkci udržovací a žádný velký příběh nenabízí. Což však neznamená, že to tak bude věčně. Vlády se mění.

2. Vystoupením z V4 se „západnějšími“ nestaneme

Skutečně nás opuštění Visegrádské skupiny učiní o tolik voňavějšími? Česká republika je v hodnotové oblasti v posledních letech čitelným hráčem. Své postoje navíc doplňuje viditelnými činy. Hlásí se k havlovské tradici v zahraniční politice a pomáhá bránící se Ukrajině. Nepolevuje ve své podpoře Izraele. Stejně tak jí ale vcelku přísná nová unijní migrační pravidla přijdou příliš benevolentní a neschválila též Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Debatu o manželství pro všechny dokonce i v parlamentu doprovázejí průpovídky, které do 21. století nepatří. Jak přesně by nám v tomto všem mohlo vystoupení z visegrádské čtyřky pomoci, abychom se posunuli více na Západ? Pokud v Česku usilujeme o liberálnější či progresivnější prostředí, nedosáhneme ho opuštěním Visegrádu, ale jen domácí prací.

3. Účast na V4 neznamená, že máme s partnery ve všem identické postoje

Umění spolu nesouhlasit je hlavní dovedností všech, kteří se účastní visegrádských setkání. Pokud mají čtyři země společnou pozici, existuje i společný visegrádský postoj. Neexistuje-li, žádné stanovisko s razítkem V4 nevznikne. To ale zároveň neznamená, že nemůže dojít k dohodě v jiné oblasti. Visegrád je specifický i v tom, že se při hledání shody jen málokdy hledají kompromisní řešení, ve kterých by některá země musela ustoupit a přizpůsobit pak svoji dlouhodobou pozici. V tom se liší od unijního vyjednávání nebo i od francouzsko-německého tandemu.

Samozřejmě platí, že dnes je těch společných pozic pomálu a rozhodně se netýkají Ruska či Ukrajiny. A pokud ano, nejdou hlouběji než tam, kde se nachází horkotěžko dosažená dohoda mezi členskými státy EU v Bruselu. Když jsme neprávem házeni do jednoho visegrádského pytle, pak znamená jedině to, že jsme s naší vlastní politikou byli málo vidět.

4. V4 představuje více než setkávání premiérů

Na rozdíl od řady jiných regionálních formátů, které se omezují na jednotlivé summity a přípravu k nim, se ve Visegrádu pořád něco děje. Zahrnuje prakticky všechny resorty a jde často až na úroveň ministerských expertů. Co více, netýká se jen ministerstev, ale i dalších veřejných institucí. Má i svůj parlamentní rozměr. Tento ekosystém kvazi-institucionalizovaných kontaktů je jednou z největších hodnot spolupráce. Lidé se znají, vědí o sobě, umí si zavolat a – pokud na věc přijde – pomoci si ve složitějších multilaterálních jednáních například na evropské úrovni.

Opuštěním Visegrádu bychom o tento networking přišli. Můžeme ho postupně doplňovat podobně intenzivními kontakty s dalšími partnery, ale vybudovat něco podobného stojí čas a zdroje. Lopotivý Česko-německý strategický dialog budiž toho zářným příkladem. Volání po nahrazení Visegrádu intenzivnějšími kontakty s pobaltskými zeměmi je myšlenka pěkná, ale v podobném rozměru těžko realizovatelná.

5. Nezapomínejme na občanský rozměr – viz Mezinárodní visegrádský fond

Zatímco se na začátku jara psalo o tom, jak je nám V4 k ničemu, odsouhlasili při svém jednání ministři zahraničních věcí navýšení rozpočtu Mezinárodního visegrádského fondu o deset procent. Ten tak – v době rozpočtových škrtů a vysoké inflace – dostane na podporu projektů o jeden milion eur více. Granty a stipendia navíc nejsou poskytovány jen pro organizace a jednotlivce ze čtyř participujících států. Mohou se zapojit i další, přičemž zvláštního zřetele se dostává partnerům ze zemí západního Balkánu, východní Evropy a jižního Kavkazu. Při proklamovaném marši na Západ bychom tak mohli přijít nejen o kontakty středoevropských občanských společností, ale i o jeden dílek ze skládačky pomoci těm, kteří usilují o členství v EU.

6. Visegrádská skupina není rovnítkem pro českou středoevropskou politiku

Oběma pražským viditelným visegrádským setkáním předcházely zásadní česko-polské schůzky – premiérů i ministrů zahraničních věcí. V mediálních komentářích autor tohoto textu říkal, že ve stejný den probíhá jedno důležité setkání středoevropských předsedů vlád a vedle toho i schůzka ve formátu V4. Ne, česká středoevropská politika není omezena na Visegrádskou skupinu. To ostatně ví každý čtenář Demokratického středu. Kromě bilaterálních kontaktů s Varšavou, Bratislavou a Budapeští máme i další multilaterální formáty, jejichž počet v posledním desetiletí rychle roste – Slavkov, Trojmoří, Bukurešťskou devítku nebo C5. Na všech Česko s menším či větším úsilím participuje a nechce stát stranou.

Přední německý expert na náš region Kai-Olaf Lang nazval současný stav střední Evropy variabilní geometrií, ve které každý hledá své ideální tvary. Tak tomu je a je to i dobře. Měli bychom v rámci pohybu západním směrem snad opustit i další formáty? Ve všech bychom mohli najít někoho, kdo se nám nepozdává. Většiny z nich se účastní Maďarsko a náš nový iritant – Slovensko – je pak úplně všude.

7. Česko ze střední Evropy neuteče. Také v ní ale není uvězněno

Na závěr si můžeme položit banální otázku: což nelze být součástí V4 a zároveň kráčet na Západ? Jak bylo zmíněno v bodě dva, „nezápadními“ nás nedělá jednání s Viktorem Orbánem či Robertem Ficem, když jim od plic řekneme své a vymezíme se proti nim i na tiskové konferenci, ale čistě a jen naše vlastní postoje. Visegrád nám přece nebrání přátelit se, s kýmkoliv chceme, a také to čím dál více činíme. Podíváme-li se na mapu cest našich ústavních činitelů v posledních dvou letech, tak rozhodně nejsme ve Visegrádu uvězněni.

Ohledně podpory Ukrajiny zvládáme kout pikle lépe s Dány nebo Holanďany než s některými souputníky z V4. Omezovat se na visegrádské partnery znamená jen politickou lenost a je třeba říci, že některé předchozí vlády zamilované do visegrádského formátu měly k takovému přístupu sklony.

Jak ukázalo výše zmíněných sedm bodů, postavit Visegrád jako protiklad Západu nedává smysl. A česká účast ve Visegrádské skupině ani nepatří ke skutečným problémům dneška. Ty jsou jinde, a pokud se zabýváme přesouváním V4 do učebnic dějepisu, marníme čas a energii využitelné bohuliběji.