31. května, 2024 Tomáš Fošum
Václav Havel na Václavském náměstí 17. listopadu 2009. Foto: Wikimedia Commons/Ben Skála
Z odkazování současné vlády na prvního českého prezidenta trčí jeden paradox, na který upozorňuje kupříkladu politolog Lubomír Kopeček. Nejsilnější vládní strana ODS se dnes hlásí více k Havlovi než ke svému zakladateli Václavu Klausovi. Přitom právě čím dál tím otevřenější souboj dvou Václavů představoval jednu z hlavních dělících linií české politiky na přelomu tisíciletí. Jednalo se do značné míry o vzájemnou osobní averzi, ale tu nešlo úplně oddělit od sporů v ideové rovině. Ten nejznámější by se dal s nadsázkou popsat jako střet politických stran s občanskou společností. Tehdejší předseda ODS Klaus razil teorii, že pokud se někomu něco nelíbí, ať si založí stranu a uspěje ve volbách. Prezident Havel zase zdůrazňoval nezanedbatelnou roli občanských iniciativ v politickém životě.
Příklon dnešního vedení ODS k Havlovi pramení z několika příčin. Jednou z nich je skutečnost, že svár o „nepolitickou politiku“ zavál čas. Pravdu tehdy měli svým způsobem oba Václavové, funkční parlamentní demokracie se neobejde ani beze stran, ani bez silné občanské společnosti. Navíc Havlův přístup k politickým stranám se vyvíjel od velmi kritického postoje v disidentském eseji Moc bezmocných (1978) až k jejich akceptaci v knize Prosím stručně (2006).
Na Havlovi nakonec nebyla nejdůležitější jeho představa o vhodné formě organizování politického života, ale jeho naplno prožívané občanství. Svým vlastním příběhem dokládal, že má smysl se snažit měnit věci k lepšímu, i když to moc nadějně nevypadá. Během komunistického režimu byl opakovaně vězněn, ačkoliv se žaláři mohl vyhnout, ať už emigrací, nebo prostě jen utlumením opozičních aktivit.
Jako statečnému disidentovi a uznávanému dramatikovi mu po roce 1989 ležel svět u nohou. Havel se stal symbolem pádu komunismu ve střední Evropě, přestože československý disent byl ve srovnání s polským málo početný. Jenže Havel byl po roce 1989 pro Západ srozumitelnější a přijatelnější než někdy prchlivý Lech Wałęsa. Havlovo renomé otevíralo po sametové revoluci naší zemi leckteré dveře. A dodnes má jeho jméno zvuk. Například předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen citovala Václava Havla v roce 2019 při svém prvním projevu v Evropském parlamentu.
Hlásit se k Havlovi před zahraničním publikem zkrátka znamená sázku na jistotu. Nicméně současná česká vláda v čele s Petrem Fialou (ODS) tak nepochybně činí i z přesvědčení. Za domácí kroky sice čelí kritice zleva i zprava, ale za zahraniční politiku sklízí od velké části společnosti chválu. A její mezinárodní politika je de facto „havlovská“. Obsahuje pevnější přimknutí se k EU a NATO a snahu pomáhat napadené Ukrajině před ruským útokem. O kremelském imperialismu a Putinově režimu neměl Havel iluze. Po ruském vpádu do Gruzie v roce 2008 prohlásil, že největším problémem Ruska je to, že neví, kde začíná a kde končí. To tehdejší prezident Václav Klaus tvrdil, že za válku mohou Gruzíni.
V podobném duchu pokračuje politický penzista Václav Klaus dodnes. Už deset let omlouvá ruskou vojenskou agresi vůči Ukrajině tím, že ji vyprovokoval Západ. Není tedy divu, že se dnešní ODS ke svému zakladateli už nechce znát. A obrací se raději k Havlovi, s nímž ostatně byla v těch nejdůležitějších zahraničněpolitických otázkách po většinu devadesátých let na stejné vlně. Klaus se již tehdy coby premiér občas choval podezřele, ale v porovnání s dneškem se držel hodně zpátky.
Vzhlížení Fialova kabinetu k Havlovi má ještě jeden pádný důvod. A sice situaci na české politické scéně. V Poslanecké sněmovně najdeme vedle pěti vládních stran už jen dvě pseudohnutí řízená autoritářskými vůdci. Chybí tam tak standardní opozice. Pokud se tedy pětikoalice do značné míry oprávněně zaštiťuje obranou demokracie, je celkem pochopitelné, že si na pomyslný štít maluje svobodomyslného Václava Havla.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024