30. května, 2023 Karel Barták
Řecká europoslankyně Eva Kaili se měla dopustit korupčního chování. Foto: Wikimedia Commons/ euranet_plus
V Evropském parlamentu (EP) se zajisté vyskytují líní europoslanci, kteří berou tučné platy a nic nedělají, ba ani práci nepředstírají. Jsou tam určitě také lstiví manipulátoři, jimž se z toho či onoho důvodu vyplatí pokusy utvářet legislativní předlohy podle svých představ nebo podle přání tajemných zadavatelů. Je tam však také velká většina ze 705 europoslanců, která víceméně řádně odvádí nesnadnou práci.
Zápletku kreativně vymyšleného seriálu Parlament, jehož první část lze stále ještě vidět na iVysílání České televize, však bohužel strčila do kapsy realita posledních měsíců. Sotva co někdy poškodilo pověst a prestiž Evropského parlamentu více než aféra Katargate. Ta vypukla vloni v prosinci, když belgičtí policisté začali z bytů několika stávajících či bývalých europoslanců a jejich asistentů vynášet na světlo tašky plné bankovek, údajně úplatků ze strany cizích států. Katar či Maroko si takto měly kupovat přízeň několika zákonodárců, kteří pak prý ovlivňovali konečnou podobu politických rezolucí týkajících se těchto zemí, samozřejmě v jejich prospěch. Europoslanci Eva Kaili a Marc Tarabella strávili dlouhé týdny ve vězení, jejich kolega Andrea Cozzolino pak v Itálii v domácím arestu. Hlavní obžalovaný, exposlanec Antonio Panzeri, se s vyšetřovateli dohodl na spolupráci výměnou za snížení konečného trestu.
Popsaly se o tom hromady papíru a sám proces s obžalovanými je v nedohlednu, takže jenom podotkněme, že aféra nasvítila vedle pravděpodobné korupce několika jednotlivců některé praktiky, o kterých se dosud málo vědělo. Například to, že v EP vedle oficiálních delegací pro různé země světa existují takzvané skupiny přátelství, fungující mimo jakoukoliv kontrolu. Své o tom ví český europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), který takto pravidelně cestoval do Bahrajnu nebo na Maledivy. Důsledkem skandálu je nyní nejen zákaz většiny těchto skupin, ale důslednější dohled nad veškerým počínáním europoslanců – s kým se scházejí, kam jezdí, jaké výhody či dary od koho dostávají.
Mnoha z nich se to velmi pochopitelně nelíbí. Přece jen politik zvolený v přímých volbách jako zástupce občanů by měl mít větší volnost při setkávání s diplomaty či lobbisty než nějaký úředník. Nebo ne? Kudy vést linii mezi kázní a politickou kreativitou? Mají všichni trpět za pochybení několika „ztracených ovcí“? A co veřejnost, jež normálně nesleduje meandry evropské politiky? Z titulků, které zachytí v médiích, nabývá dojmu, že to je všechno jeden spolek šupáků a darmošlapů. Zklamáni jsou také ti, kdo si dlouho mysleli, že nešvary, jichž jsou svědky na domácí politické scéně, se na té evropské nevyskytují.
Toto vše bude mít špatný vliv na volby do Evropského parlamentu, které se budou konat ve všech 27 členských státech mezi 6. a 9. červnem 2024, tedy skoro přesně za rok. Však už také sledujeme neklamné známky nervozity při přestřelkách mezi politickými kluby v EP, a to i mezi proevropskými centristy, kteří normálně spolupracují a drží si od těla euroskeptiky a odmítače integrace zleva i zprava. Pravicová Evropská lidová strana (EPP), v současném EP nejsilnější frakce, se tak rozhodně vymezila proti dvěma návrhům zákonů spadajícím do klimatického balíku Fit for 55, ačkoliv je předložila Evropská komise v čele s „její“ předsedkyní Ursulou von der Leyen. Šlo o zjevný populistický pokus využít bobtnající nálady proti evropské „zelené“ vizi. Socialisté (SaD), v EP druhá největší frakce, naopak výrazně přitvrdili proti EPP a obvinili ji z námluv s krajní pravicí. Oba kluby po čtyři roky obstojně spolupracovaly, teď se však musejí rozkmotřit. Žádá si to neúprosná logika politického boje.
Evropský parlament to neměl v letech 2019 až 2023 snadné. Za covidové pandemie se poslanci vídali jen na dálku. Přesto dokázali jednat, hlasovat a rozhodovat, což bylo v době, kdy se EU položila plnou vahou do boje proti nákaze a do záchrany evropské ekonomiky, naprosto nezbytné. Loni a letos se zase potýkali s vysokým počtem složitých a kontroverzních klíčových zákonů, zejména ze zmíněného balíku Fit for 55, ale také v oblasti digitální agendy nebo umělé inteligence. Vzpomeňme na památné, až třicetihodinové trialogy (mezi EP, Radou EU a Evropskou komisí) za českého předsednictví, při kterých se dohadovala konečná podoba například zákona o emisních povolenkách. Zastupitelským sborem otřásla ruská agrese proti Ukrajině – a je třeba si pamatovat, že se EP od prvních okamžiků postavil bez váhání za vojenskou pomoc bránící se zemi. A to v době, kdy v tom některé západní vlády ještě zdaleka neměly jasno.
Nejsilnějším klubem v EP pravděpodobně zůstane i po volbách Evropská lidová strana (EPP), jež se rozkládá od konzervativní křesťanské pravice až po pravocentristické tendence. Její poněkud slabší protiváhou dosud byli sociální demokraté (S&D), kteří by podle momentálních předvolebních prognóz měli dále ztrácet. Obě uskupení obvykle usilují o spojenectví s liberálním klubem Renew (Obnova), jenž je sice třetí v pořadí, ale je díky svému postavení „jazýčku na vahách“ hodně vidět. V některých případech dosahuje podobného postavení také klub Zelených. Význam a výkon klubů se měří podle zastoupení jejich poslanců v řídících funkcích (parlamentu, výborů, komisí, delegací), počtu a významu přidělených aktů (vesměs nařízení, směrnic či rezolucí) pro zpravodaje a stínové zpravodaje a také podle aktivity na plenárních zasedáních a ve výborech.
Stává se tak, že europoslanci ze slabších klubů na obou okrajích politického spektra hrají mnohdy druhé housle jen proto, že rozhodovací mechanismy ovládané zástupci tří či čtyř většinových frakcí je prostě „nepustí k lizu“. Zvláště to platí pro klub ID (Identita a demokracie), který sdružuje politiky za krajně pravicové a populistické strany (v Česku SPD) a je dlouhodobě izolovaný od „mainstreamu“ takzvaným sanitárním kordonem. Ale ani ECR (Evropští konzervativci a reformisté), kam patří za Česko ODS a například za Polsko vládní Právo a spravedlnost (PiS), nemívají z hlediska přidělování funkcí a práce na růžích ustláno. Člověk má při procházce chodbami štrasburského či bruselského sídla EP sice dojem jakéhosi radostného shonu, ale za touto pozitivní fasádou zuří nelítostná politická bitva.
Mluví se například o velmi slabém hlasu Maďarska v EP, což je způsobeno tím, že nejpočetnější skupina jeho poslanců za vládní stranu Fidesz po svém hlasitém odchodu z EPP nedokázala zakotvit nikde jinde – ocitla se tedy v politickém vakuu, odkud ji není slyšet. Lidovci přitom s vytlačením Fideszu dlouho váhali. V těchto případech se vždycky sváří ideologická principiálnost, jež velí „ven s nimi“, s pragmatickou potřebou mít co nejsilnější „mužstvo“. Tyto úvahy budou evropské politiky zaměstnávat nadále, neboť podle zmíněných průzkumů by v příštích volbách měly pravicové euroskeptické kluby opět posílit.
Podobné rozhodování čeká pravděpodobně socialisty, kteří se dříve či později budou muset popasovat se slovenskou stranou Směr. Vystupování a politická orientace jejího předsedy Roberta Fica a lidé kolem něj nemají už nic společného s programem evropské sociální demokracie. Hlava by měla bolet také vedení klubu liberálů, kam bývalý český komisař a pak europoslanec Pavel Telička před devíti lety přivedl hnutí ANO. Jeho šéf Andrej Babiš, který se postupně sbližuje s evropskou populistickou a národoveckou pravicí, se nutně stává pro liberály nepřijatelnou postavou, jakkoliv jsou nynější europoslanci za ANO, nebo aspoň někteří z nich, s liberální frakcí sehraní.
Volby do Evropského parlamentu budou prvním měřením sil pro stávající českou vládu složenou z pěti stran pravice a pravého středu. V tuto chvíli se dá důvodně očekávat, že voliči budou tuto vládu chtít potrestat za její nepopulární kroky. Většinu z 21 českých křesel v EP by tak měla uchvátit opozice, což znamená ANO, SPD a případně některé menší formace na levém či pravém okraji politické scény, pokud se pro tento účel spojí do nějaké koalice.
Vládní strany ODS, TOP 09 a lidovci mají šanci uhrát přijatelný výsledek pod praporem koalice Spolu, s níž bodovali v parlamentních volbách. Jak to však udělat, když jsou europoslanci za ODS pevně usazeni ve skeptické ECR, zatímco ti za topku a lidovce sedí v lavicích prounijní EPP? Předseda tohoto klubu Manfred Weber byl před nedávnem v Praze u premiéra Fialy vyjednávat právě o tom, zda by jeho ODS nedala přednost lidovecké náruči. Lze předpokládat, že značná část politiků i voličů ODS by souhlasila; nikoliv však stávající matadoři Jan Zahradil, Alexandr Vondra či Evžen Tošenovský, kterým tradičně vyhovuje velmi kritický pohled na celkový vývoj i jednotlivé kroky EU. Svědčí o tom ostatně i hlasování z poslední doby, kdy tito zástupci nejsilnější české vládní strany pravidelně zvedali ruce proti znění zákonů, které urputně vybojovalo Česko řízené touto vládou za předsednictví v Radě EU ve druhém pololetí 2022.
Pro tyto české vládní partaje by proto bylo nejlepší, kdyby se předvolební sblížení mezi EPP a ECR jaksi událo nad jejich hlavami, jak o to momentálně usiluje italský ministr zahraničí Antonio Tajani, těžká váha v rámci EPP. Italové mají podobný problém jako Češi, tedy vládní koalici rozkročenou mezi EPP a ECR. Bylo by s podivem, kdyby se o tom byl nebavil Petr Fiala s premiérkou Giorgiou Meloni, když začátkem května navštívila Prahu. Kdo však v poslední době poslouchal výroky vlivných poslanců z obou klubů, nemohl si nevšimnout zásadních rozdílů v názorech na klíčové výzvy stojící před EU, počínaje bojem proti klimatickým změnám a konče reformou hlasovacího systému v Radě EU.
Za rok se toho stane ještě hodně. V tuto chvíli však EP nemá dobré startovní pozice; v případě dalšího propadu volební účasti jeho legitimita utrpí. Proto je třeba, aby jeho politické kluby a jejich představitelé na evropské i národní úrovni dali před politikařením přednost hodnotově jasné kampani, která umožní lidem se orientovat. Jinak zůstane této klíčové instituci EU cejch nepochopitelného zvěřince, kterým ho vyznamenali už tvůrci v úvodu zmíněného seriálu.
Podpořte prosím naši sbírku na Hithitu: https://www.hithit.com/cs/project/12032/tref-se-do-demokratickeho-stredu
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024