15. června, 2022 Tomáš Fošum
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (vpravo) se zdraví s polským premiérem Mateuszem Morawieckým. Zleva stojí polský vicepremiér Jarosław Kaczyński, český premiér Petr Fiala a dnes již bývalý slovinský premiér Janez Janša. Mezi Morawieckým a Zelenským přihlíží ukrajinský premiér Denys Šmyhal. Foto: Wikimedia Commons/ President Of Ukraine
Vláda Petra Fialy, která byla jmenována v prosinci loňského roku, vypadá zatím jednotně, přestože sestává z pěti stran. Spojuje ji nejspíše též vědomí, že k ní v Poslanecké sněmovně neexistuje demokratická alternativa. Andreji Babišovi oddané hnutí ANO ani extremistickou SPD za ni považovat nelze, což oba subjekty prokazují mimo jiné při častých nesmyslných parlamentních obstrukcích. Koaliční strany jsou tak na sebe odkázány. K tomu se blíží důležité prezidentské volby, v nichž bude nejspíš kandidovat právě expremiér Andrej Babiš (ANO). Ten kvůli svým problémům trestního charakteru i obchodním zájmům nemůže z politiky jen tak odejít. Rozhádaná vláda by mu cestu na Pražský hrad umetala, což si pětikoalice bezpochyby uvědomuje.
Každopádně pouze jednota na úspěšné vládnutí stačit nebude, pokud Fialův kabinet zároveň nepředvede kompetenci řešit četné závažné problémy, které většinou přesahují hranice České republiky. Jedná se hlavně o dopady ruské invaze na Ukrajinu, s ní do značné míry související energetickou krizi nebo o následky pandemie nemoci covid-19. Tyto události navíc vytvořily podhoubí pro inflaci, se kterou se potýká celá Evropa. Právě na boji s inflací se ukazuje, že nová vláda občas musí řešit kvadraturu kruhu. Na jednu stranu je třeba krotit rozpočtové deficity, což byl ostatně jeden z jejích hlavních slibů, na stranu druhou není možné nechat miliony lidí kvůli prudce rostoucím cenám energií upadnout do chudoby.
Aby vláda úkoly připomínající chůzi po tenkém laně vůbec měla šanci zvládnout, potřebuje být nejenom jednotná a kompetentní, ale především věrohodná. Asi není třeba příliš připomínat, že kvintet současných vládních stran vynesla k moci hlavně touha značné části společnosti dostat z premiérského křesla Andreje Babiše, jemuž vedle kolosálního střetu zájmů byly přičítány také autoritářské tendence. Jako ohrožení pro demokracii vnímali mnozí voliči současných vládních stran též Babišovo spojenectví s prezidentem Milošem Zemanem, jenž si českou ústavu nezřídka vykládá po svém. I z těchto důvodů by zásady demokratického právního státu měly pro Fialův kabinet představovat pilíř jeho politiky. Bohužel ne pokaždé se tak děje. Na ukázku zmiňme tři momenty, které mohly odpůrce autoritářských postupů minimálně znepokojit. Všechny tři určitým způsobem souvisejí s vládní reakcí na válku na Ukrajině.
Když ke konci února zahájili Rusové invazi do sousední země, česká vláda se s internetovým sdružením CZ.NIC domluvila na blokaci několika prokremelských webů. A to s odůvodněním, že šíří dezinformace, čímž se podílejí na ruské hybridní válce vedené vůči Západu. Toto obvinění zjevně spočívalo na reálných základech. Vláda ovšem slibovala, že celou záležitost ošetří legislativně. Jelikož se ale nic takového ani po třech měsících nerýsovalo, rozhodlo se zmíněné sdružení blokaci zrušit. S dezinformacemi by se samozřejmě bojovat mělo, ale ne zákazem médií, byť pochybných, a rozhodně ne bez legislativní podpory. Každopádně celá akce se odehrávala mimo mantinely právního státu. A to je zkrátka špatně.
Dalším příběhem, v němž se vládní koalice nevyznamenala, bylo zjevné ústavní kutilství, když si v Poslanecké sněmovně schválila prodloužení nouzového stavu kvůli zvládání příchodu ukrajinských válečných uprchlíků o necelé dva měsíce. Na základě výkladu řady ústavních právníků to přitom může být maximálně o třicet dnů. Šlo o zcela zbytečnou aroganci, neboť vláda má v Poslanecké sněmovně dostatečnou většinu na to, aby si po měsíci nouzový stav případně znovu prosadila. Naštěstí se zdá, že si to uvědomila, neboť v následujícím případě požádala poslance už o standardní délku.
Třetí sporný moment má dlouhodobější kořeny. Jedná se o tendenci některých politiků ODS včetně premiéra Fialy omlouvat autoritářské tendence u současných vlád v Maďarsku a Polsku. V prvním případě to už tolik neplatí. Maďarská vláda premiéra Viktora Orbána se kvůli ztěžování pomoci Ukrajině ocitla na lavici hanby. Naopak Polsko se stalo jedním z čelných zastánců Ruskem napadené země. Je proto naprosto v pořádku, že na spolupráci s Poláky hodně sází premiér Petr Fiala. Ostatně vyplynula z ní dnes již slavná březnová cesta středoevropských premiérů do Kyjeva, který v té chvíli obléhali Rusové. Poláci tuto odvážnou výpravu evidentně iniciovali. Jednalo se o symbolický bod obratu, po němž do těžce zkoušeného ukrajinského hlavního města začali jezdit i západní politici.
Na spojenectví s polskou vládou pod vedením strany Právo a spravedlnost (PiS) je ovšem problematická jedna podstatná věc. Od roku 2015, kdy nastoupila k moci, se snaží omezit nezávislost tamní justice. V českém veřejném prostoru lze poměrně často zaslechnout opakování zástupných argumentů, které představitelé PiS na svou obhajobu používají. Polská vláda pod tlakem institucí Evropské unie a hrozby ztráty peněz z unijních fondů od některých provedených kroků v soudnictví později ustoupila, ale ty nejvážnější změny zůstávají. Patří k nim hlavně loutkový ústavní soud a jmenování nových soudců, které může být kvůli porušení ústavy v budoucnosti zpochybněno.
Jenže Petr Fiala se tváří, že to pro něj není velký problém. Když se ho na konci dubna před odletem do Varšavy čeští novináři na otázku právního státu v Polsku ptali, odpověděl, že jde o téma pro klidnější časy, které se v době války na Ukrajině dostává do pozadí. Poláci tím, že patří k lídrům v pomoci Ukrajině čelit ruské agresi, hájí evropské hodnoty podle Fialy dostatečně. S premiérovým tvrzením lze víceméně souhlasit. Když jde o život, většina věcí musí jít stranou. Nicméně politici ODS v čele s europoslancem Alexandrem Vondrou zásahy polské vlády proti nezávislosti justice dlouhodobě zlehčují. Naštěstí se to netýká všech stran české vládní koalice. Kritický postoj k opatřením z dílny PiS zastávají zástupci Pirátů nebo TOP 09.
Jak již bylo řečeno, Fialova vláda se musí vyrovnávat s tím, že v opozičních lavicích Poslanecké sněmovny zasedají pouze poslanci za autoritářské a populistické strany. K tomu v říjnových sněmovních volbách propadlo hodně hlasů, které by jinak šly spíše za Babišem a Tomiem Okamurou (SPD) než za pěticí vládních stran. Fialův kabinet je tak navzdory své parlamentní většině z hlediska celospolečenské nálady vládou menšinovou. Měl by mít proto na paměti, že se hraje i o budoucí podobu české demokracie. Jakékoliv obcházení ústavy nebo zpochybňování zásad právního státu ji podemílá.
Bylo by samozřejmě nefér srovnávat Petra Fialu s Andrejem Babišem nebo Milošem Zemanem. Na rozdíl od nich je hodnotově pevně ukotven, politikou a demokracií se dlouhodobě zabývá, ať už v teoretické nebo praktické rovině. S jeho nástupem do premiérského křesla zažilo Česko v porovnání s jeho předchůdcem výrazný kvalitativní vzestup. Právě proto by měl ale vědět, že postupný rozklad institucí může vyvolat i taková zdánlivá drobnost, jako když si v Poslanecké sněmovně prosadíte nouzový stav na delší období, než se sluší a patří.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025