17. září, 2014 Kateřina Hamatová
Habsburská monarchie byla ojedinělým integračním projektem, který dokázal po dobu šesti set let držet pohromadě všechny národy střední Evropy. Bez ohledu na mateřský jazyk nebo kulturní zázemí spolu všichni poddaní Habsburské dynastie žili v harmonii a vzájemném porozumění, protože nejvyšší hodnotou Podunajské velmoci byla tolerance.
Také se vám na předchozích řádcích něco tak úplně nezdá? Tato romantická vize Rakouska-Uherska jako volného uskupení různých národů, které žijí ve vzájemné shodě, se nazývá Habsburský mýtus. Již skoro sto let stará legenda dodnes žije a řada odborníků je přesvědčena, že by si z ní měla vzít ve svých integračních snahách příklad Evropská unie.
Nostalgická šedesátá
Kořeny Habsburského mýtu sahají do 19. století (stačí vzpomenout třeba austroslavismus federalisty Františka Palackého), ale jeho vrcholem se stalo, alespoň prozatím, století dvacáté. Po prohrané „Velké válce“ vítězné mocnosti vyhlásily právo na sebeurčení a podpořily malé národy střední Evropy v jejich snaze o získání nezávislosti. Staletí starý státní útvar, který se od roku 1867 nazýval Rakousko-Uhersko, zmizel z mapy Evropy. Rakouská inteligence, které se s rozpadem říše zhroutil celý svět, často s nostalgií vzpomínala na „šťastný a harmonický věk jistoty“. Se stejnými pocity se vyrovnávali rakouští spisovatelé, jako byl například Stefan Zweig, Robert Musil nebo Joseph Roth ještě v 60. letech 20. století. Skrze svá díla vytvářeli vznešený mýtus o tolerantním, takřka „rodinném“, mnohonárodnostním státu na Dunaji. Claudio Magris, italský germanista a profesor na univerzitě v Terstu o tomto fenoménu napsal knihu pod názvem Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře (původně jako diplomovou práci již v roce 1963). Magris identifikoval habsburský mýtus ne jako opěvování monarchie, ale životního stylu, jehož hlavním hrdinou byl „malý člověk“. Podle Luboše Veleka šlo o svět „pilných a spolehlivých c. k. úředníčků, oddaných poddaných, věrných šlechticů, útulných hospůdek, veselých a čistých dívek, jakož i stařičkého otcovského mocnáře“. Podle Magrisovy analýzy například „Zweig sice přiznával, že to byl svět neschopný, pomalý, pokrytecký a průměrný, vzpomínka jej však přetvořila do podoby ideální vlasti, jistě nehybné a obstarožní, avšak obdařené neuvěřitelnými ctnostmi, slušností a korektností, pedantskou ohleduplností, poklidnou důstojností, těkavou a trýznivou radostí ze života.“ Rakouští spisovatelé, kteří cítili potřebu se ze svých pocitů „vypsat“, však nebyli zdaleka jediní, kdo se Habsburským mýtem v relativně nedávné době zabýval.
Jednota v mnohosti
Habsburský mýtus si našel cestu na akademickou půdu, přesněji do uvažování teoretiků střední Evropy, ale už ne jako oslava „malého člověka“, ale jako velká (středo)evropská idea. Francouzský historik Jacques Le Rider, odborník na problematiku evropské identity, se ve svém článku Pomyslná mapa střední Evropy (A Mental Map of Central Europe, 2008) vyrovnával se dvěma hlavními koncepcemi středoevropského prostoru. První byla Naumannovská imperiální představa o střední Evropě jako místu podřízenému germánské hegemonii. Německo mělo sehrát civilizační misi a „zkulturnit“ malé národy střední Evropy. Tuto koncepci Le Rider, stejně jako řada dalších autorů, vnímá negativně jako v podstatě koloniální a Třetí říší naprosto zdiskreditovanou. Ta druhá, federativní koncepce, vychází právě z Habsburského mýtu. Idealizovaný obraz Habsburské monarchie jako integračního prvku všech národů střední Evropy je pak pokládán za předchůdce myšlenky evropské integrace, potažmo Evropské unie. Habsburská federativní myšlenka je stavěna do kontrastu s německým imperialismem, čímž získává pozitivní zabarvení. Bez námi sledovaného mýtu by takové srovnání nebylo možné. Le Rider si je vědom toho, že jeho teorie je vystavena na mýtu, a jak sám podotkl: „Pokud zkoumáme vztah mezi Habsburským mýtem a realitou Habsburské monarchie, dojdeme k závěru, že mýtus hrál pro celý Podunajský region integrující roli.“ Nikoliv tedy realita, ale mýtus se stal určujícím prvkem federativní koncepce střední Evropy.
Evropská unie a Habsburská monarchie
Největší vzrušení v souvislosti s Habsburským mýtem vyvolal v poslední době článek vrcholného představitele britské a evropské diplomacie Sira Roberta Francise Coopera s názvem Evropská unie a Habsburská monarchie, který na konci roku 2012 vyšel v časopisu IWM Post. Cooper v něm kreslí tři hlavní paralely mezi Habsburskou monarchií a Evropskou unií. Tou první je, že ani Podunajská monarchie, ani Evropská unie nejsou národním státem. V obou případech se jedná o „komplexní mix států, národů, centralizované byrokracie a lokální autonomie“. Za druhé jsou podle něj oba projekty založeny na principu dobrovolnosti. Tu v minulosti symbolizovalo nabývání území sňatkovou politikou, v dnešní době to jsou referenda o vstupu do Unie. Třetí a nejdůležitější paralela spočívá v tom, že oba útvary poskytly malým národům střední Evropy útočiště. Habsburská monarchie je chránila před vnější hrozbou ze strany expanzivních velmocí Pruska a Ruska a Evropská unie jim poskytuje ekonomickou prosperitu.
Robert Cooper Habsburský mýtus do jisté míry dekonstruuje, když tvrdí, že v posledních letech své existence Podunajská monarchie ztratila svůj tolerantní mnohonárodnostní charakter, což vedlo k celé řadě národnostních konfliktů a rozpadu říše po první světové válce. Atmosféra Podunajské monarchie jako ideálního místa pro život se však z článku nevytrácí. Kromě již zmíněných shodných rysů uvádí Cooper i jednu (ano, jednu) velkou odlišnost: Habsburská monarchie byla suverénním státem s jedním konkrétním panovníkem a vlastní armádou. Evropská unie takovou suverenitu postrádá. Cooperův provokativní článek pravděpodobně neměl za cíl předkládat čtenářům nekonfliktní relativizovaná tvrzení, s nimiž se dá snadno souhlasit. Jeho cílem bylo vyvolat diskusi. A to se také podařilo.
Unie se s monarchií nemůže rovnat
Americký profesor, bývalý analytik se zaměřením na střední Evropu a člen bostonského Mezinárodního historického institutu John Schindler se na svém blogu do Cooperova článku srovnávajícího Habsburskou monarchii s Evropskou unií tvrdě opřel s tím, že se jedná o slepenec polopravd, a nabídl vlastní interpretaci tématu. Schindler v článku nazvaném Proč Evropská unie není Habsburská monarchie? definoval hlavní pilíře, o něž se Rakouská monarchie opírala: dynastie, náboženství a armáda. Všechny tyto tři rysy ale Evropská unie postrádá. Není zde žádná konkrétní osoba (politik), který by byl schopen poskytnout celému útvaru jednotnou identitu. A o dominantním náboženství v rámci Evropské unie nemůže být v dnešních podmínkách ani řeč. Rakouská armáda sice podle Schindlera „víc válek prohrála, než vyhrála“, ale byla loajální a s úspěchem držela monarchii pohromadě. O společných ozbrojených silách si EU zatím může nechat jen zdát i z toho důvodu, že je do velké míry nahrazuje Severoatlantická aliance. Schindler tak poněkud kuriózně Evropskou unii kritizuje za nedostatky, jimiž údajně na rozdíl od Habsburské monarchie trpí, především za neschopnost vytvořit jednotnou vizi do budoucna a za přehnanou a nesmyslnou byrokracii. V článku cituje Ottu von Habsburka, posledního korunního prince Rakouska-Uherska a skalního zastánce evropské integrace: „Vezměte si například náš [EU] byrokratický jazyk. Je to unikátní jazyk, kterému nikdo nerozumí. Žádný zdravě uvažující člověk nedokáže rozluštit dopis, který přišel z Bruselu. Od císařovny Marie Terezie pochází krásná věta: Zákony jsou platné pouze tehdy, pokud jim rozumí i poslední pasák prasat z Haliče.“
Závěr
Mýtus o tolerantní monarchii na Dunaji se v průběhu posledních několika let znovu objevuje v přemýšlení o budoucnosti Evropské unie. Podle Timothyho Snydera Evropa, i když sjednocená, dnes stojí před podobnými výzvami jako Habsburská monarchie před více než sto lety. Tou hlavní je rostoucí nacionalismus, což potvrdily i nedávné volby do Evropského parlamentu, v nichž třetinu hlasů získaly euroskeptické, nebo dokonce nepokrytě nacionalistické až rasistické politické strany. Jaké poučení si tedy můžeme z Habsburské zkušenosti odnést? Vlastně asi nic jiného než mýtus, pouhou vágní ideu o harmonickém soužití národů pod jednou evropskou střechou, která sice zní atraktivně, ale její realizace je nadmíru složitá.
Kateřina Hamatová
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025