20. května, 2021 Tomáš Fošum
Mají se rádi. Přesto, když na to přijde, neváhá Miloš Zeman Jana Hamáčka politicky znemožnit. Foto: Facebook/prezidentcr
Nic není pravda a všechno je možné. Tak nezní jen titul knihy britského novináře Petera Pomerantseva o Rusku. Tato slova též s jistou nadsázkou charakterizují stav, v němž se nachází česká politika v éře premiéra Andreje Babiše (ANO) a prezidenta Miloše Zemana. Typickým příkladem je Babišův spektakulární střet zájmů, který svým razítkem nedávno stvrdila Evropská komise, ale ministerský předseda jeho existenci odmítá byť jen připustit. Nebo právo Miloše Zemana nejmenovat řádně navrženého kandidáta ministrem, přestože o takovéto prezidentově pravomoci ústava mlčí. Letos v dubnu se k těmto paranormálním jevům přidala nakonec zrušená cesta vicepremiéra Jana Hamáčka (ČSSD) do Moskvy. Její plánování prý totiž bylo jen zastíracím manévrem, který měl odvést pozornost od připravovaného rozbití ruských špionážních sítí v Česku.
Asi není úplně spravedlivé, že se zrovna Jan Hamáček stal na jaře 2021 pro část české veřejnosti největším zlosynem tuzemské politiky. Okolnosti provázející jeho plánovou cestu do Ruska jsou však natolik skandální, že alespoň načas zastínily nejen vládní selhání při pandemické krizi, ale také různé negativní jevy spojené s Babišem a Zemanem. Do Moskvy se Hamáček evidentně chystal, přestože už v té době věděl o veřejnosti neznámé informaci, že za výbuchy muničních skladů ve Vrběticích byla ruská vojenská rozvědka GRU. Co chtěl s režimem Vladimira Putina dojednat, nevíme, ale jeho verze má příliš mnoho trhlin. O cestě zjevně lže.
Jeho hrozící pád do politického nebytí však nepřišel jako blesk z čistého nebe. Zadělal si na něj už v únoru 2018. Právě tehdy byl Jan Hamáček zvolen předsedou ČSSD, která se vzpamatovávala z nedávného volebního debaklu. Po čtyřech letech v pozici hlavní vládní strany totiž spadla z dvaceti procent odevzdaných hlasů na procent sedm. Hamáček pak svou autoritou zaštítil velký obrat sociální demokracie, jež přehodnotila své odmítavé stanovisko ke společné vládě s Andrejem Babišem a jeho hnutím ANO. Hamáčkova partaj mimo jiné vytrhla trn z paty zbývajícím demokratickým stranám, které od říjnových voleb 2017 stály před obtížným rozhodnutím. Buď poruší svůj slib nevládnout s trestně stíhaným Babišem, nebo připustí jeho autoritářsko-extremistickou vládu ve složení ANO, KSČM a SPD.
Ačkoliv nezvládnuté soužití s Babišem ve vládě Bohuslava Sobotky (ČSSD) bylo jednou z hlavních příčin jejího volebního neúspěchu, ČSSD vstoupila do stejné kalné řeky podruhé. Svůj menšinový kabinet s ANO podporovaný komunisty sociální demokraté na jaře 2018 zdůvodňovali tím, že by se v opozici vedle středopravicových subjektů ztratili. Takto prý alespoň budou moci s Babišem, jenž jim stejně přebírá voliče, prosazovat svůj program. Navíc si pro Jana Hamáčka vyžádali ministerstvo vnitra, čímž chtěli demonstrovat, že ochrání policii před případnými Babišovými choutkami řešit s ní své problémy se zákonem. Jimi řízené ministerstvo zahraničí zase mělo garantovat prozápadní orientaci země, kterou by komunisté, SPD a Miloš Zeman rádi otočili opačným směrem.
Na prezidenta přitom vsadil Jan Hamáček úplně stejně jako na Babiše. Nebyl rozhodně prvním předsedou ČSSD, který se pokusil s bývalým stranickým šéfem Zemanem dobře vycházet. A podobně jako jeho předchůdci byl za to po zásluze potrestán. Zeman za pasivní spolupráce premiéra Babiše Jana Hamáčka během posledních tří roků dvakrát veřejně ponížil, když odmítl jmenovat hned dva kandidáty sociálních demokratů na ministry. Ve druhém případě, kdy se jednalo o post šéfa ministerstva kultury, trvalo trapné divadlo několik měsíců. Hamáček vyhrožoval odchodem z vlády. Kdyby nešlo o jen plané hrozby, mohl svou politickou kariéru zachránit.
Janu Hamáčkovi pak už nezbylo nic jiného než dál hrát složitou partii se dvěma politickými dravci, kteří jsou nad jeho síly. Vlastně jde během svého vládního angažmá od neúspěchu k neúspěchu. S výjimkou krátkého vzedmutí, kdy si oblékl červený svetr a při zvládání loňské první vlny pandemie působil vedle chaotického Babiše docela příčetně a kompetentně. ČSSD se pak snažila symboliku červeného svetru využít v kampani před podzimními krajskými volbami, ale nakonec šlo o další hlasování v řadě, po němž vyklidila dřívější pozice. Není totiž jasné, koho chce svou politikou oslovit. Prozápadní levicové liberály odrazuje orientací na Babiše a Zemana, ostatní mají na výběr ráznější lídry než nečitelného Hamáčka. Ten se navíc po provalení vrbětické kauzy paradoxně postavil do čela vyhošťování ruských diplomatů z Prahy. Pokud se ho ČSSD do říjnových sněmovních voleb nezbaví, zareagují voliči na červený svetr nejspíše kartou stejné barvy. Ukázalo by se, že přece jen není pravda, že v české politice je možné všechno.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025