05. června, 2013 Radko Hokovský
Politické strany hlavního proudu se takřka ve všech evropských zemích potýkají s odlivem voličů. Na síle naopak získávají různá nová populistická hnutí, ale i tradiční okrajové strany zejména z pravého pólu politického spektra.
Situace v Evropě tomu nahrává. Potýkáme se s důsledky hospodářské krize, které jen tak neodezní. Nespokojenost a nedůvěra voličů zejména ze slabších sociálních vrstev se obrací vůči mainstreamovým stranám, které nesou za ekonomický propad politickou zodpovědnost. Situace logicky využívají populisté a extrémisté, kteří negativní emoce svých potenciálních voličů povzbuzují a obracejí nejen proti politickému establishmentu, ale i vůči Evropské unii, imigrantům či etnickým menšinám.
To, že Evropská unie nefunguje ideálně a že produkuje řadu sporných rozhodnutí, je fakt. Stejně tak je objektivní skutečností, že integrace imigrantů a některých menšin se nedaří a v řadě zemí se potýká s velkými problémy. Proč ale těmto tématům dominují okrajové strany, které většinou ani nemají zájem na konstruktivním řešení? A co by s tím měly dělat strany hlavního proudu?
Právě tyto otázky jsme si položili ve výzkumu postojů politických stran k tématům imigrace a integrace přistěhovalců a menšin. Kompletní výstupy projektu, na kterém se podílel think-tank Evropské hodnoty, Liga lidských práv a bruselské Centre for European Policy Studies, jsou dostupné na www.evropskehodnoty.cz. Náš výzkum se zaměřoval na Česko a Maďarsko, tedy dvě post-komunistické země, kde je terčem především romská menšina, a Rakousko s Dánskem, což jsou menší země západní Evropy, které se potýkají s problémy integrace zejména imigrantů z muslimských zemí. I přes velkou odlišnost těchto zemí ve smyslu politického vývoje a demografické struktury, je hlavní výsledek až překvapivě shodný.
Imigrace do Evropy je výzvou pro mainstreamové politické strany. Musí o tom začít mluvit a nenechávat téma pouze populistům a extremistům. (foto: Micniosi/Wikimedia Commons)
Mainstreamové strany neargumentují
Ve všech čtyřech zemích a navíc ještě v Evropském parlamentu jsme analyzovali program hlavních středo-pravicových a středo-levicových stran a nejsilnějších okrajových stran. Pouze v České republice tyto strany momentálně nejsou zastoupeny v dolní komoře parlamentu (Suverenita – Blok Jany Bobošíkové a Dělnická strana sociální spravedlnosti), což zřejmě vysvětluje i odlišné výsledky oproti ostatním zemím. V Maďarsku, Rakousku, Dánsku i na evropské úrovni se ukázalo, že okrajové strany mnohem častěji podkládají svá vyjádření k imigrační a integrační politice nějakými argumenty. Jinými slovy, středo-pravicové a ještě méně středo-levicové strany podstatně méně často vysvětlují voličům, proč jsou pro více liberální či restriktivní politiku. Mainstreamové strany se zkrátka neobtěžují voličům nabídnout propracované argumenty, které by podporovaly jejich postoje k těmto tématům. Je pak pochopitelné, že okrajové strany, které své výroky doprovázejí i srozumitelným vysvětlením, ubírají velkým stranám určité skupiny voličů.
Věcně je samozřejmě nutné odlišit imigrační politiku od politiky integrace přistěhovalců, natožpak od politik začleňování národnostních či etnických menšin. V jednotlivých státech jsou tyto politiky realizovány jinými úřady a do jejich implementace jsou zapojeny odlišné nevládní organizace. Z hlediska analýzy veřejného diskursu je však možné a dokonce účelné tyto politiky vnímat jako jednu tematickou oblast a to z toho důvodu, že jsou všechny spojeny s otázkou identity a jinakosti, kterou vy/zne-užívají populistické a extrémistické strany.
Když se podíváme na demografickou strukturu prakticky jakékoliv evropské země, se všemi národnostními a etnickými menšinami či poměrem imigrantů a se všemi problémy s jejich začleňováním do společnosti, je zřejmé, že situaci v každé zemi může zneužít nějaká populistická či extrémistická strana. Otázkou ale zůstává, jaké faktory ovlivní to, že taková strana je skutečně úspěšná, získá místa v národním parlamentu a významně ovlivní podobu veřejné debaty. Zajímavým příkladem je například Španělsko, kde za posledních deset let došlo ke skokovému nárůstu imigrantů a cizinci dnes představují s téměř šesti miliony osob přes dvanáct procent populace (průměr zemí EU je 6,5%). Když k tomu ještě přidáme důsledky hospodářské krize s obrovskou nezaměstnaností, je téměř zázrak, že ve španělském parlamentu již nezasedá nějaká extrémistická strana.
Praktická doporučení
A co lze tedy doporučit stranám hlavního proudu? Přes různá národní specifika by představitelé středo-pravicových a středo-levicových stran měli zvážit následující návrhy. Všechny jsou založeny na předpokladu, že mainstreamové strany musejí změnit způsob, jakým přemýšlejí o imigrační a integrační politice a jak se stavějí k populistickým a extremistickým stranám. Domnívám se, že to platí stejnou měrou pro státy, kde jsou silné okrajové strany již zastoupeny v parlamentu, i tam, kde se o to teprve snaží.
Hlavní problém veřejného diskursu o imigrantech a menšinách spočívá v tom, že zatímco okrajové strany z těchto témat často dělají svou prioritu, mainstreamové strany se jim spíše vyhýbají. Když už se středo-levicoví/pravicoví politici k integraci přistěhovalců či menšin vyjadřují, jsou to zpravidla jen vynucené reakce na výroky z okraje politického spektra. Okrajovým stranám se tak v řadě zemí podařilo diskurs ovládnout a udávat tempo veřejné diskusi. Navíc si u voličů získali obraz toho, kdo této problematice rozumí a je k jejímu řešení kompetentní. Mainstreamové strany nejen, že povětšinou pouze reagují, ale jak ukázal náš výzkum, zpravidla ani nejsou schopny své argumenty a pozice podložit srozumitelným a atraktivním vysvětlením. V důsledku je voliči vnímají jako ty, kteří jsou v této problematice slabí a nemají potřebnou kompetenci ji vyřešit.
Důsledky takového přístupu stran hlavního proudu se již ukázaly ve sledovaných zemích. V Dánsku a Rakousku se okrajovým stranám podařilo za uplynulých dvacet let nejen změnit veřejný diskurs a posunout společenský konsensus směrem k více restriktivnímu vnímání, ale v důsledku tlaku na mainstreamové strany se jim podařilo docílit i podstatných změn v imigrační a integrační politice. Maďarský příklad zase ukazuje selhání strategie založené na ignorování extrémistů, kterou uplatňovali maďarští socialisté. Extrémistům ze strany Jobbik tím jen pomohli k tomu, aby ovládli a změnili veřejný diskurs o Romech.
Doposud se mainstreamové strany záměrně či z nedbalosti tématu imigrantů či menšin vyhýbaly. Věnovaly mu minimum prostoru ve svých programech a vyjádřeních a snažily se jej udržet jako technické téma, jímž by se měla zabývat primárně státní správa. Tento postoj musejí hlavní politické strany změnit, pokud nechtějí přicházet o další voliče a být ve vleku požadavků okrajových stran. Prvním doporučením pro mainstreamové strany je, aby téma imigrantů a menšin politizovaly a udělaly z něj standardní položku svých politických programů. Toto téma by mělo být přijato jako legitimní předmět politické debaty. V zemích jako je Rakousko, Dánsko nebo Nizozemsko, kde jsou silné okrajové strany již delší dobu v parlamentu, je téma imigrace již dosti politizováno. Ale téměř výhradně ze strany okrajových stran. Platí tedy, že strany hlavního proudu by měly téma nově uchopit a udělat z něho předmět důstojného a konstruktivního politického boje.
Zadruhé by středo-pravicové a středo-levicové strany neměly jen zůstat u toho, že uznají, že o imigrační a integrační politiku lze vést legitimní a transparentní politický souboj, ale měly by toto téma umístit výše na agendu svých priorit. Pro mainstreamové strany bude zřejmě i nadále platit, že s tématem imigrantů či menšin volby nevyhrají, ale pokud mu nebudou věnovat dostatečnou pozornost, budou kvůli němu ztrácet cenné hlasy a může je připravit o vítězství. Po prvních dvou až třech prioritách, jakými je obnovení hospodářského růstu v případě pravicových stran či snížení nezaměstnanosti pro levicové, by měly zařadit téma integrace imigrantů a menšin. Měly by jasně popsat, jaká je jejich pozice k této problematice a na základě autentických hodnot své strany formulovat srozumitelné a atraktivní argumenty na podporu svého postoje. Taková programová výbava mainstreamovým stranám umožní přesunout se z pozice pasivního diváka, který jen příležitostně reaguje na požadavky okrajových stran, do role toho, kdo určuje směr veřejné debaty, nastoluje témata a předkládá realistická řešení problémů.
K naplnění této aktivní role přidáváme třetí doporučení a tím je, aby strany svůj propracovaný program v oblasti imigrační a integrační politiky doplnily tvářemi, které jej budu reprezentovat ve veřejné i odborné debatě. Mainstreamové by měly jmenovat své politické mluvčí pro tuto problematiku. Ideálně by mělo jít o mladší, populární osobnosti s výbornými komunikačními dovednostmi, které budou ochotny podstoupit odbornou přípravu a být výrazným hlasem ve veřejné debatě. Pouze politický mluvčí však nestačí. Ten musí mít k dispozici tým poradců s odborným zázemím v problematice imigrační a integrační politiky, který bude pravidelně konzultovat své návrhy a podklady s experty ze státní správy, think-tanků, akademie a nevládních organizací.
Pokud mainstreamové strany zvládnou implementovat první tři doporučení, budou moci přistoupit ke čtvrtému kroku, jímž je přesunutí debaty o imigrantech a menšinách do hlavního proudu politické debaty. Zjednodušeně řečeno, dnes probíhá střet o budoucnost imigrační a integrační politiky mezi establishmentem a politickým mainstreamem na jedné straně, a populisty a extrémisty na straně druhé. Cílem je tuto debatu přenést tam, kam patří, tedy do středu politické diskuse mezi středo-pravicové a středo-levicové strany. Pokud mainstreamové strany dokážou překonat tematický monopol okrajových stran, a rozvinou důstojnou, věcnou, konstruktivní i když klidně ostrou debatu o imigrantech a přistěhovalcích, která bude srozumitelná pro voliče, kteří se budou moci vybrat ze soutěžících programových alternativ, bude to mít dva pozitivní důsledky. Zaprvé, okrajové strany přijdou o svou komparativní výhodu (kterou je dnes především to, že se daným tématům mainstreamové strany vyhýbají) a začnou ztrácet hlasy, dokud si nenajdou jiné téma, které politický establishment zanedbává. Zadruhé, přesunutí politického boje do středu a zároveň jeho zintenzivnění, podpoří kreativitu při hledání a formulování nejefektivnější podoby imigrační a integrační politiky. V ideálním případě bude tato politika výsledkem srozumitelné veřejné debaty a bude se opírat o podporu většiny veřejnosti.
Proč se dosud mainstreamové strany o něco podobného nepokusily? Domnívám se, že především proto, že se bojí. Mají patrně strach citlivé téma imigrace a menšin uchopit a vést o ně standardní politický souboj. Nejspíš mají obavu, že by se jim nemuselo podařit téma diskutovat důstojně a konstruktivně a že by se argumenty mohly radikalizovat i v politickém středu. Je to pochopitelná obava, ale nemůže platit jako výmluva. Alternativou k politizaci a uchopení tématu stranami hlavního proudu je jen pokračující posilování okrajových stran, radikalizace společnosti, ubývání voličů mainstreamu a nekontrolovatelná změna veřejného diskursu a v důsledku i podoby imigrační a integrační politiky. Zodpovědností mainstreamových stran je tomu zabránit.
Radko Hokovský, ředitel think-tanku Evropské hodnoty
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024